Toxique - Tips For Grown Up Kids ... 70%
8. května 2012 v 17:50 | Petr Balada
|
Hudba
O předešlé desce "Outlet People" jsem napsal, že se jedná o přesvědčivě silnou kolekci a zařadil ji do výběru toho nejlepšího za rok 2010. K aktuální novince podobnou poznámku mít nelze. Ba co víc, zdá se mi, že kapela je v poněkud prekérní situaci. Její neustálá inovativnost ji totiž začíná brzdit, což bych nikdy nečekal, že o domácí kapele kdy prohlásím. A teď vysvětlení.
Toxique představuje s každou novou deskou i novou tvář. Prostě změní image. Je to zábavné, fanoušek se nenudí, média mají o čem psát. Když jsem ale krátce po sobě poslouchal předloňskou a letošní desku, vyjevil se mi v plné kráse problém, který odráží temnou stránku výše popsaného. Toxique jsou vlastně neustále začínající kapelou. Čerstvý facelift se jim odráží do muziky a oni tím pádem vydávají pořád dokola svůj debut.
"Tips For Grown Up Kids" se jim jako další debutová deska povedla. Jako následovník "Outlet People" ale nefunguje. Chybí nejen celistvost v rámci dlouhohrající plochy, ale i provázanost s dosavadní tvorbou. Nerad to píšu, ale tohle je spíše sólovka Kláry Vytiskové. Jako zpěvačka si může dovolit žánrové eskapády a točit módní desky, po kterých zůstane nějaký ten trendy hit. Kapele by mělo jít ale především o vytvoření určité (zvukové) kontinuity v rámci celé diskografie a "Outlet People" byla v tomto směru až nezvykle vyzrálá deska, která si zasloužila pokračování (není myšleno okopírování).
Každopádně "Shout" je i po těch měsících pořád lepší singlovka než "Toxique Girls" s celkem zbytečně (i nevýrazně) hostující Ewou Farnou. Druhá návštěva v podobě hlasu Mikoláše Růžičky má naopak smysl a "Waiting For Twilight" se také díky jeho charizmatu řadí při poslechu k těm lepším položkám. Jsou tu však rovněž přítomny skladby, které navzdory chmurně peskujícím úvodním odstavcům, nepatří pouze do kategorie zahrnujících jedno album, nýbrž dosahují někam k horizontu té nejlepší evropské produkce (a to se ještě držím při zídce).
Všechny ty fúze dubstepu s čímkoliv začínají být únavné. Nápaditost jakoby se v tomto počínání dávno vytratila a zbyl jen návyk narvat všude co nejvíce ultramegabasových linek. Jenomže pak přijde velká skladba jakou je "Dream" a s ní zjištění, že hledat nové způsoby má pořád smysl i v této oblasti. Na "Tips For Grown Up Kids" však lze najít ještě mnohem vybroušenější skvost. Skvost, kvůli kterému by člověk dokázal sáhnout k násilí, neboť nechat mu prostor omezený stopáží pouhých dvou a půl minuty je posluchačsky drásající schválnost. I přesto je pro mě minimalistická "Mum" už nyní adeptem na skladbu roku a stejné ocenění by si za výkon v ní zasloužila i Klára Vytisková.
Tak si to shrneme:
- "Tips For Grown Up Kids" se stěží hodnotí jako další deska kapely Toxique, protože produkce více odpovídá solitéru její zpěvačky.
- Obsahově u nás podobně znějících nahrávek stále nevychází tolik, abyste si tuhle mohli dovolit minout bez povšimnutí.
- Dvě skladby jsou nadprůměrné ("Dream", "Mum"), pár vydařených ("Happy New Fear", "Dancing In The Night", "Waiting For Twilight") a zbytek si dlouho pamatovat nebudete.
- Plus za nápaditě provedený obal.
Seznamka ... Actress (uk)
5. května 2012 v 18:17 | Petr Balada
|
Hudba
Nikdo z hlasitých trubadúrů vnucujících světu na začátku roku jména, která budou v kurzu, se o něm nezmínil. Přesto vydal album označované už nyní některými recenzenty za nejlepší počin dva dvanáct. A to je pádný důvod podívat se na Darrena J. Cunninghama trochu blíž. "R.I.P." je totiž skutečně pozoruhodná deska.
R.I.P is a fantastical, fascinating album … (Steve Shaw, Fact Magazine UK)
R.I.P. is both an update on the bass explorations of restless Britain … (Matthew Bennett, Clash Music)
… it's an album that envelops even as it blurs and drifts, its hooks no less insistent for their subtlety … (Chris Power, BBC)
Až někde uvidíte žebříček umělců, kteří nejvíce ovlivnili hudební svět, zkontrolujte pozici Kate Bush. Za svého inspirátora ji označil Gotye a na otázku, jakou desku by chtěl natočit, odpověděl Darren J. Cunningham "Army Dreamers" od Kate Bush. Ano, zdá se, že pokud se děje v poslední době něco zajímavého, může za to právě ona. Než se ale zrodil Actress, čutal Darren do mičudy za West Brom. Osudové zranění ho však přesunulo z trávníku za gramce a následně do křesla producenta. Svět přirozených i mechanických zvuků se mu dostal pod kůži. Byl fascinován jejich původem i faktem, že je může sám vytvářet a měnit. Jak sám přiznává, chvílema si připadal, jakoby pracoval pro Nasa. Po čtyřech letech výzkumné mise (a dvanáctipalcové jednohubce "No Tricks") vydává na svém labelu Werk Discs první album "Hazyville" (2008). Dvanáct měsíců od Burialova "Untrue", ke kterému bývá důležitostí a významem pro elektronickou scénu občas přirovnáváno. Tedy alespoň některými z těch, kteří ho doopravdy slyšeli.
Do následující desky "Splazsh" (2010) pak obtiskl vlastní pohled na rozličné styly, které mu přešly přes cestu. Vyrovnal se s hudební minulostí (osmdesátkový house, Prince, John Carpenter, techno) a zároveň stvořil svou budoucnost, svůj trademark. Následná jistota vlastních nohou mu dovolila posunout se v tématech mnohem hlouběji. K aktuálnímu "R.I.P." tak rozdává rozhovory v katedrále svatého Pavla a mluví v nich o smrti, strachu, spiritualitě, mytologii. Pro The Guardian se dopustil například tohoto krásného cynického výroku o lidském údělu: "We are the walking dead - there's only one thing that's guaranteed in life, that we're going to die". Je to příjemná změna, když se konečně někdo necítí být ovlivněn krizí ekonomickou, ale rovnou celého bytí.
Velmi výstižné o albu referuje Pitchfork, když píše o vzájemně se prolínajících rytmech, basových linkách a melodiích, které se objevují a zase mizí. Mike Powell dává "R.I.P." slušnou známku 8,5 s označením "Best New Music". NME pak ukazuje osmičku a přiznává, že se jedná o kompromis. Potvrzuje tím ne zrovna snadnou uchopitelnost desky pro posluchače danou na jedné straně absencí, jak jednoznačných easy tanečních tracků, tak ale i melancholických náladovek, a zároveň přitažlivostí díky určité dávce napětí a tajemna spojené s tematickým zaměřením nahrávky i výše zmíněnými kompozičními postupy.
Okolo nicku Actress se dějí i jiné věci, než je vydání alba nebo péče o klienty jeho vlastního labelu Werk Discs (Zomby, Lukid, Disrupt,…) a jsou to záležitosti, které posouvají mínění o tomto zvukovém experimentátorovi na další úroveň. V březnu byl k vidění například v londýnské Tate Modern galerii, kde měl právě výstavu světoznámý japonský umělec Yayoi Kusama a Actress k ní živě odehrál soundtrack. A spolupodílí se rovněž na projektu pro mezinárodní organizaci Oxfam, kdy s Damonem Albarnem a dalšími zajíždí do Demokratické republiky Kongo, aby s místními umělci nahráli desku. Může to znít nepatřičně, ale je dobře, že se Darren J. Cunningham zranil a fotbal vystřídala muzika, protože muzika léčí, jak se vyjádřil on sám v rozhovor pro dummymag.com. Ta jeho lékem skutečně je. Minimálně proti nudě a zaběhnutému stereotypu, jak by měla elektronická hudba znít i jak by se měla skládat. Světlé a tmavé nikdy nebylo tak barevné.
AU - OJ
3. května 2012 v 19:31 | Petr Balada
|
Videoklipy
Tolik barev by i Prago Union mohli závidět. Výborná věc od portlandských popových nezávisláků AU k pokoukání i jemnému zatančení v oparu halucinogenních drog. Nasajte pozitivní energii a staňte se členem kroužku obdivovatelů tohoto nenápadného skvostu, který stvořil vizuální kouzelník a reformátor režisér Takafumi Tsuchiya aka takcom™.
Michal Hrůza - Noc ... 60%
1. května 2012 v 14:46 | Petr Balada
|
Hudba
Ohlásit projekt o dvou koncepčních deskách nazvaných "Noc" / "Den", je podobné odvaze založit si politickou stranu, neboť stejně jako všichni rozumí politice, má každý svou představu o tom, co reprezentuje oba pojmy. Ale zatímco den generuje stovky asociací související s jakoukoliv lidskou činností, s nocí je ten výběr přeci jen zúžený do zakořeněných paradigmat. Také základní rozdělení lze považovat za ustálené: den-světlo a dobro, noc-tma a zlo. Michal Hrůza však tyto vzorce na prvním z alb nejen potvrzuje, ale i vyvrací.
Jeho "Noc" převážně reprezentují melancholicky teskné žalmy o ztrátách. O ztrátách lásky, světla, života. Přesto nahrávka nepůsobí nijak zvlášť depresivním dojmem. V textech totiž zároveň nechybí protiklad naděje, ať už má podobu svítání nebo smíření. Zlo jakoby tu zůstalo skryto, což v Hrůzově případě však neznamená totéž, co vytěsněno. Jen vyžaduje posluchačovu pozornost a znalost historie i popkultury, aby prostřednictvím odhalení motivů k napsání textů bylo přeci jenom nakonec obnaženo.
O odvaze tu už řeč byla a ne náhodou. Jestliže angažované horkokrevné folkové písničkaření přímočaře pojmenovává aktuální celospolečenské bolesti a provokativně, bez ohledu na popularitu, na ně upozorňuje, to popové (nebo chcete-li poprockové) je spíše s chladnou hlavou zpětně reflektuje. Michal Hrůza se prostřednictvím písničky "J.P." snažil oba tyto světy propojit. Bolestivé téma našich národních dějin aktualizuje textem v ich formě. Nejde přitom o autorovo ego či devalvaci heroického vzdoru. Stírá se tím pouze třiačtyřicetiletý odstup a vrací do živé paměti čin, který bychom si měli neustále připomínat.
Například s podobnou úctou a pietou, jako tragický osud obce Lidice. "Noc" se k němu vrací hned ve dvou položkách. V první nazvané "Plamen" hostuje Aneta Langerová a stejně jako "Slunce bylo krásné" se již objevila na kompilaci vydané k premiéře filmu "Lidice". Druhou jmenovanou pro ni nazpívala Lucie Bílá, ale na "Noci" se s ní vypořádal Michal Hrůza sám. I když k ní každý dospěl trochu jiným přístupem, zůstala výsledná emoce stejná. Je proto škoda, že se i z téhle skladby nepodařilo utvořit duet.
Jestliže o původních textech není třeba příliš diskutovat (jde v podstatě o slovně úspornější verzi Davida Kollera) a je jen škoda, že si Michal Hrůza nenapsal také vlastní "Ukolébavku" (Xindl X), hudbu už tak jednoznačně hodnotit nelze. Když ji posloucháme jako odraz tematického zadání názvu alba, jednoznačně v ní chybí napětí, nejednoznačnost, odvaha, provokativnost nebo alespoň zdání alternativy vůči dennímu playlistu rádií. Nešlo samozřejmě očekávat podobnou skladbu, s jakou se s nocí vypořádal před čtyřmi lety Benga, ale alespoň trocha psychedelie přijít mohla ("Laura Palmer" by si to zasloužila). Takhle zůstaly jen melodicky jednoduché skladby se stopáží třesoucí se hrůzou před čtyřkou na začátku.
Pokud zvolíme úhel pohledu dalšího řadového alba Michala Hrůzy, jsou na něm opět hitově chytlavé písničky v jeho nejlepší tradici, i když o autorství se dělí hned čtveřice muzikantů (plus Petr Fiala díky předělávce "Myslel jsem si, že je to láska"). Určitým překvapením ale můžou být aranže. Zatímco sám interpret se kupodivu vidí v dospělejším popu, Karel Heřman mu stále ve svých položkách tlačí do popředí kytaru. Bylo by proto určitě zajímavější, kdyby si "Den" Michal Hrůza pohlídal sám. Jenomže, ať už je pod aranží podepsán kdokoliv, nakonec stejně všechnu pracně vybudovanou atmosféru shodí klávesy, které prudí ve většině písniček. Díky volbě vždy toho nejkýčovitějšího rejstříku se i z možných aspirantů na klenot vyklube veřejnoprávní nuda, což nejvíce zamrzí právě u "J.P.".
Celkový poslech, s přihlédnutím k dosavadní diskografii interpreta, vnucuje obavu, aby po hudební stránce následující "Den" v podstatě jen nekopíroval "Noc". Z tohoto hlediska se aktuální deska jeví jako dostatečně nevyužitá šance, protože pod pláštěm noci lze skrýt cokoliv. Byla tím propásnuta možnost popustit uzdu hudební fantazie, dramaticky řečeno - svého hudebního temného já. Po stránce textařské se naopak nezbývá než těšit. Michal Hrůza ukázal, že se nebojí silných témat a umí je zpracovat. Ba co víc, jako zpěvák je dokáže prodat a pokud ještě přidá na přirozenosti projevu, může se ze "Dne" stát daleko větší událost než z "Noci".
A Banquet - Breath ... 60%
28. dubna 2012 v 13:41 | Petr Balada
|
Hudba
Není to jednoduchá deska. Je to deska, kterou si kapela natočí pro radost ve chvíli, kdy je vyhraná a vyzrálá. To A Banquet nejsou. Proto tímhle ambiciózním zabijákem zahubila tak trochu sama sebe. "Breath" chybí lehkost provedení a je dalším příkladem nesmyslné devalvace českého producentského řemesla. Slavné světové jméno, které vrchol zažilo před dvaceti lety, má vytvořit zvuk nové české kapele. Co odpovíte po poslechu jejich debutu, pokud se vás někdo zeptá, jestli znáte A Banqet? Nebude vaše odpověď náhodou začínat: To jsou ti, co znějí jako…? Nic horšího se začínající partičce přihodit nemůže. Album přitom (až na "Fledgling" a zaměnitelnost první třetiny) není špatné. Stejně jako není impozantní, revoluční ani přelomové a v rámci české scény není ani výrazně nadprůměrné. Snad jen směšně snobské. Chlapci si natočili zkrátka svoji desku snů a můžou skončit. Díra po nich nezůstane, podobných seskupení jsme zažili a ještě zažijeme dost. Dokud se tak ale nestane (ne, nepřeju jim to), běžte se podívat na jejich koncert. Bude to smysluplnější podpora, než domácí poslech "Breath".
Zeds Dead vs. Burial
23. dubna 2012 v 19:51 | Petr Balada
|
Hudba
Dubstep nám v uplynulém roce poněkud zpanchartěl. Rozmělnil se ve všech možných žánrech, čímž ztratil svůj zádumčivý půvab a dunící šarm. Je proto těžké přijít nyní s jeho rehabilitací a nepřivodit přitom pacientovi další zranění. Kanaďani Zeds Dead v tomto smyslu dali prostřednictvím "Adrenaline" EP dubstepu naději, aby ji ale vzápětí sami zpochybnili.
zeds dead - adrenaline ep ... 60%
Epický úvod "In The Beginning" připoutává posluchače do křesla soundem filmových blockbusterů. Dává vzpomenout, že dubstep z tanečních parketů původně lidi spíše vyháněl. Následující titulní kousek je, bohužel, připomínkou loňského roku. Zaměnitelný track, jakých bylo nasekáno nepočítaně. Ale pozor na číslo tři! Čtyřminutová parádička "Hit Me" v sobě ukrývá šamanské jump tempo i ženskou něhu zároveň. O tu však přijde s nástupem nepříliš zajímavé skladby "Oh No", které EP uzavírá.
burial - kindred ep ... 80%
Není pravidlem, že jakémukoliv žánru pomůže vždy nové jméno přinášející čerstvý pohled na věc. Občas je to přesně naopak. Vrátí se průkopník a nabídne sound, kterým to kdysi začínalo. Už je to pět let, kdy na kultovním albu "Untrue" Burial předložil světu svou nezpochybnitelnou vizi dubstepu. A přestože na letošním EP "Kindred" nenalezneme příliš odlišně znějící tracky, ukazuje se, že díky posunu, kterým se žánr za tu dobu ubral, je to vlastně to nejlepší, co pro něj mohl Burial nyní udělat. Po celou stopáž udržuje atmosférickou polohu plnou rafinovaných a zneklidňujících zákoutí, díky kterým nevzniká pocit, že posloucháte jednotlivé skladby, ale že jste vtaženi na seizmicky nejistou plochu jediné půlhodinové kompozice. "Kindred" má rozhodně mnohem blíže k trip hopu, než k natřískanému tanečnímu parketu. A co je nejvíc - nezabíjí přitom posluchače zbytečnou salvou basů. (I Want You).
BIG TIP! ... Alabama Shakes - Boys and Girls ... 95%
19. dubna 2012 v 18:24 | Petr Balada
|
Hudba
Zapomeňte na vyvověný nu soul. Na výsost sympatická US partička Alabama Shakes vás na svém debutovém albu odstřelí do vesmíru plného pravého syrového true soulu. Obrovský objev letošního jara. Rozjetá mašina, která krátce po vydání své prvotiny nečekaně atakuje přední příčky světových hitparád. Neuvěřitelná zpěvačka, skvělý hudebníci, nadupaný repertoár. A bez dalších zbytečných okecávaček jeden z nejlepších tracků nejen na desce, ale i za první měsíce roku dva dvanáct vůbec, coby opravdu pádný důvod pro její pořízení.
PS: Kapela má před sebou vyprodané evropské turné a v létě se na kontinent vrací, aby odehrála i pár festivalů. Mohl by je některý z těch našich (případně slovenských), prosím, ještě narychlo přitáhnout?
Fiordmoss - Ink Bitten EP ... 60%
15. dubna 2012 v 14:43 | Petr Balada
|
Hudba
Krása některých nahrávek naplno vyplave až s opakovaným poslechem. "Ink Bitten" odhalí vše už při tom prvním. Bohužel, není toho příliš. Byl jsem z nich nadšen při poslechu prvního EP "Gliese", unešen během koncertu na PICF a neváhal jejich novinku zařadit mezi nejočekávanější desky roku. Během poslechu "Ink Bitten" mě však entuziasmus opustil.
Konkrétně se tak stalo při třetí skladbě "Midway", kde se k ženskému vokálu přidává mužský. Kouzlo dosavadní jedinečnosti spočívající v kombinaci přísně odměřeného severského elektrofolku a emocemi zmítaném zpěvu Petry Hermanové, je zde nabourána tuctovitým indie folkem s těžkopádnou zpěvákovou pózou. Do konce desky sice zbývají ještě dvě skladby, ale z kleští nezajímavého soundu bez nápadu se Fiordmoss už neuvolní. Naštěstí zůstane v paměti alespoň nádherná úvodní skladba "Paris versus Sarajevo" s teskně bolestivým triphopovým nádechem v hlase zpěvačky, která v následující "Hard a Starboard" odhaluje kolik proměnlivého výrazu je možné do interpretace tónů vložit.
Nejdříve mě mrzelo, že "Ink Bitten" je jenom EP. Ale teď jsem tomu rád. Představa dlouhohrající desky v podobném duchu se stala znepokojivě mučivou. Fiordmoss jsou právem považováni (a Vinylou oceněni) jako objev loňského roku, ale ten letošní příliš originálně nezahájili. Co naplat, že znějí "nečesky", když chvílemi znějí jako celá řada interpretů, kteří nemají s Českem skutečně vůbec nic společného...
V očekávání ... CZ/SK Festy 2012 III.
15. dubna 2012 v 12:26 | Petr Balada
|
Festy 2012
Programy většiny festivalů už příliš bobnat nebudou. Hlavní hvězdy jsou odhaleny. Nastal čas plakátů, billboardů a megaboardů s jejich výčtem. A je jasné, že, i díky nabídce samostatných koncertů, se bude letošní hudební léto řadit k těm nejbohatším za poslední roky. Přesto se mnozí nevyhnou zklamání nad neaktuálností pozvaných jmen, nad sázkou na jistotu. Seznam interpretů, na které se nedostalo, a podle kult.mixu mělo a mohlo, zde bude zanedlouho zveřejněn. Z loňského přehledu (zde) něco málo letos uvidíme, a tak se můžeme těšit nadějí, že jednoroční zpoždění zůstane zachováno.
Všechno je to samozřejmě o přístupu jednotlivých promotérů, organizátorů, dramaturgů a nejspíše i reklamních partnerů, sponzorů. Proto dnešní sumář nebude o novinkách jednotlivých festivalů, ale o dvou prohlášeních, která ani nemohla být více diametrálně odlišnou prezentací festivalové filozofie lidí v pozadí.
První prohlášení je součástí tiskové zprávy k Open Air Festivalu:
Podle dramaturgyně festivalu Mileny Palečkové byla příprava letošního ročníku nejtěžší z dosavadních tří, protože se v létě bude Evropou pohybovat mnohem méně kapel a muzikantů než v letech minulých.
Co k tomuto podivuhodnému alibistickému výstupu dodat? Snad jen otázku: A jak se, proboha, podařilo velkým evropským festivalům zaplnit své programy? Plus doporučené minimum ke studiu: Sziget, Roskilde, Pinkpop, Pohoda
Druhé prohlášení se váže k Jam Rocku a představení kapely Awolnation:
"Sám fakt, že je domácí publikum nezná, nám nijak nevadí," doplňuje Libor Pavlata: "Ve světě jsou to skutečné hvězdy a my dobře víme, že naši fanoušci nejsou taková stádní zvířata, jak se nám snaží vsugerovat rádia. Dobrou hudbu prostě poznají."
A co dodat teď? Děkujeme za zdravý rozum a profesionální přístup.
Thoola - Springs EP ... 65%
2. dubna 2012 v 20:06 | Petr Balada
Jejich společná touha hrát dobrou muziku je spojila, ačkoliv pocházejí z odlišných oborů, oblastí, prostředí i zemí. Zní to možná až přehnaně fatalisticky, ale protože se jedná o citát z internetové prezentace kapely, jedná se jistě jen o dobře promyšlený slogan. Jinak by si člověk musel myslet, že má co do činění s revoluční hudební vizionářskou skupinou, která nás všechny do jednoho spasí.
Ale pod všemi těmi vzletnými frázemi je nakonec ukrytý dobře vymyšlený a vkusně zprodukovaný indie folk, jehož křehká akustická podoba přesvědčila i posluchače Radia 1, kteří otvírák celé nahrávky "Che" vynesli na první místo hitparády Startér. Vést polemiku, zda si to právě tato skladba zaslouží, nemá vzhledem k omezenému výběru položek na albu příliš cenu.
"Springs" totiž, navzdory výše uvedenému, invencí zrovna nepřetéká. Některé skladby budou díky způsobu tvoření rytmu zajímavější spíše vizuálně ("Redeemer", "Tree"), přičemž druhá z nich je i zásluhou dynamičtějšího tempa zároveň vrcholem desky. Celkový posluchačský zážitek však není o moc vzrušující než odpolední program na ČT2.
Thoola na svém EP představuje muziku, kterou si pustíte po opici, když nechcete, aby bylo ticho a zároveň na vás někdo řval nebo odpaloval bicíma na druhou stranu pokoje. Muziku vhodnou jako chill outek po propařený noci u repráku na d'n'b klubovce. Nebo pokud jste uprostřed intelektuálního dilematu, zda je depresivnější podzim nebo zima a proč vás kvůli tomu nemá nikdo rád. Ale klidně si "Springs" můžete pustit i bez toho všeho okolo. Dostane se vám pětice akusticky nahraných písniček, které přinejlepším neurazí a přinejhorším brzy skončí.
Zde hledá