... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Listopad 2010

Útěk ... 55%

30. listopadu 2010 v 18:02 | Petr Balada |  Film
Mezi filmy, které byly odpromítány na letošním Festivalu francouzského filmu, patřil také Útěk od režiséra Françoise Ozona. Ve stručnosti by se jeho příběh dal popsat jako vnitřní boj dvou mladých lidí, kteří se snaží ustát souboj světa v sobě s tím okolo sebe. Cynicky řečeno je to pak o tom, že ona (Mousse) je těhotná a on (Paul) má rozhozené hormony.

Úvodní minuty sugestivně navozují atmosféru pohasínajících životů zamilovaného páru narkomanů Mousse a Louise. Zatímco díky droze říznuté váliem Louise umírá, Mousse se během hospitalizace dozvídá o svém těhotenství. Po pohřební hostině, kde ji matka Louise vyzývá, aby si dítě nenechávala, odjíždí Mousse na venkov, do domu nedaleko přímořské pláže. Na pár dní ji navštíví bratr Louise Paul a právě během těchto dní se odehrává převážná část Útěku.

François Ozon spolupracoval rovněž na scénáři, který na dialozích věru šetří, a když už se nějaký dostaví, neobsahuje povětšinou vůči posunu děje žádné závažné sdělení. Zároveň se však nedá říct, že by film vyprávěl alespoň obrazem, neboť kamera Mathiase Raaflauba pouze ilustruje. Nesděluje nic navíc. O to větší náklad tak byl naložen na duo představitelů hlavních rolí.

Isabelle Carré není zrovna přesvědčivým typem herečky. Naplno se to ukáže při závěrečné scéně, ale ani před ní mimicky neoslní. Většina z toho, co se uvnitř ní děje, nebo spíše, co by se mělo dít, je zapotřebí si domýšlet; promítat do její postavy představy o svém vlastním chování v podobné situaci, což pánská část osazenstva ocení jen velmi, velmi obtížně. Pořád se o to ale ještě může pokusit u postavy Paula. Pravda, pouze za předpokladu, že rozumí vnitřním pochodům gaye, který je přitahován těhotnou snoubenkou svého bratra natolik, že se k ní jedné noci tulí více, než byste čekali. Louis-Ronan Choisy porozuměl. Svůj filmový debut ustál se ctí, i když mu scénář nepřipravil zrovna jednoduchý příběh.

Útěk je filmem převážně lyrickým. Způsobem vyprávění by se dal například přirovnat k Mamas & Papas Alice Nellis, která však daný žánr zvládla s daleko větším přehledem a citem. François Ozon si zkrátka v hlavě natočil působivý snímek o rozpadu citů i hodnot, který však během realizace poztrácel většinu ze své naléhavosti. Zbylo mu jen nevzrušivé školní cvičení s mírou upřímnosti české politiky.

Útěk

Muž ve stínu ... 65%

28. listopadu 2010 v 12:58 | Petr Balada |  Film
Dát dohromady paměti bývalého britského premiéra může zpočátku zavánět trochu nudou. Ale pro čtvrt milionu dolarů za měsíc práce v domě na pobřeží se dá přetrpět ledasco. Jenomže i práce snů se může v momentě změnit v noční můru.

Do chvíle, než poprvé zazní zkratka CIA je Muž ve stínu skvostně natočeným bijákem. Po technické stránce jim zůstane až do konce, ale scénáristicky selhává právě od okamžiku, kdy se ze spisovatele stává vyšetřovatel. A je to škoda hlavně pro Ewana McGregora, který v poloze spisovatele-pozorovatele podává jeden ze svých nejlepších výkonů posledních let. Když se ovšem jeho postava stává aktivním středobodem dění, mění se v nudného muže na odstřel.

Roman Polanski se v Muži ve stínu vyrovnává po svém nejen se svou pozici vyhnance, ale rovnou účtuje také se současným světem velké politiky. Scénář Roberta Harrise mu zkrátka mluví z duše, z jeho vlastního života. A možná právě proto momenty, které ilustrují pocit vlastní izolovanosti na pozadí on line světa, patří k těm nejlepším scénám.

Film má vedle toho i skvostnou výtvarnou stránku. Dlouho nebyl k vidění snímek s tak vytříbeným smyslem pro architekturu prostoru jednotlivých obrazů. Už samotný dům na pláži je filmařsky vděčným stavitelským objektem a kameraman ho dokázal dokonale využít. Stejně jako přístaviště trajektu s jeho přilehlým hotelem, kde v nočních záběrech vyvolává autentické pocity osamělosti.

Jak už bylo napsáno, Muž ve stínu se láme na dvě nesourodé části. Scénář totiž přisoudil spisovateli úlohu postupného rozkrývače konspirační teorie, jejíž počátky jsou odhaleny pomocí zadání klíčových slov do internetového vyhledávače. Jak se zdá, scénáristická manýra této vypravěčské zkratky ještě stále nedosáhla svého vrcholu. Na druhou stranu šetří producentům peníze a divákům čas.

McGregor není jediným, kdo ve filmu zaujme. Také Pierce Brosnana si budete pamatovat. Ovšem jako toho, kterému jste v roli nevěřili nejen to propocené tričko. Zajímavým objevem je prozatím spíše televizní herečka Olivia Williams. Kamera ji miluje a pokud pro ni scénář zrovna nepřichystal vypjatou emoční scénu, dokáže hrát neobyčejně civilně. Pravda, jsou to zhruba asi dvě minuty z celého filmu, ale i tak díky za ně. Trochu schizofrenně působí hudba, která chvílemi namísto politického dramatu evokuje Vraždy v Midsomeru.

Muže ve stínu se i přes jistou nevyváženost celkového dojmu vyplatí vidět. Je natočen divácky vstřícným a důstojným způsobem. Velmi dobře se na něj dívá, zajímá vás, co se bude dít dál, jaké rozuzlení připraví děj jednotlivým postavám. A i možná díky tomu, že ne všechny se dočkají šťastného konce, pokud vůbec nějakého, nevadí tolik ani onen přihlouplý motiv rozkryté konspirace politických elit s výzvědnými službami. 

muž

Stéphane Sednaoui

25. listopadu 2010 v 19:06 | Petr Balada |  Videoklipy
... Na začátku kariéry vybíral představitele do rolí bílých zubů, hebkých vlasů i šťastných majitelů nejbezpečnějších aut. Jako castingový režisér reklamních agentur však nepracoval dlouho. Záhy pronikl mezi dlouhé nohy modelek a sněhobílé úsměvy showbusinessových figurek. Jejich nepřehlédnutelně barevnými fotkami pak plnil módní magazíny. Stále však nebyl spokojený. Scházel mu pohyb. Psal se rok 1990 a Sednaoui začal točit první z padesáti videoklipů. Ten, který mu přinesl celosvětový věhlas a uznání, měl pořadové číslo tři. ... celý text zde

Patrick Daughters

21. listopadu 2010 v 17:03 | Petr Balada |  Videoklipy
... Videoklip pro Secret Machines má za rok vzniku číslovku dva tisíce šest a pro Daughterse to byl vskutku přelomový letopočet. Zatímco za tři předcházející roky natočil deset klipů, tentokrát jich za jeden stihl osm. V jeho případě však kvantita nepohřbívá kvalitu. Jako by konečně ze sebe dostal stigma prvního úspěchu. Nebojí se experimentovat s formou i s obsahem, když po vzoru "Matrixu" zkoumá realitu světa okolo nás.Becka nechává v klipu "Nausea" procházet živoucím městem (samozřejmě nočním), aby se v závěru ukázalo, že se jedná o kulisy. Albert Hammond, Jr. zemře při nehodě, ale jeho duše putuje světem dál až do chvíle, kdy ho napadne po vzoru Ježíše vstát z mrtvých. To se mu sice povede, ovšem s odkazem na slavný videoklip Chrise Cunninghama "Afrika Shox" pro Leftfield mu postupně odpadávají končetiny. Realitu viděného jemně nabourává také v dalším kolečku spolupráce s Yeah Yeah Yeahs "Turn Into". ... celý text zde

Skyline - Private Madness Public Danger ... 60%

21. listopadu 2010 v 15:49 | Petr Balada |  Hudba
Skyline jsem jako fanoušek opustil těsně po výměně vokalistek. Ne pro samotnou změnu, ale proto, že mi zněli čím dál víc ohraně a repertoárově unaveně. Nejspíše jsem viděl až příliš mnoho jejich koncertů. Každopádně jsem si je zakázal a můj vztah k nim pomalu vychládal. Nová deska mě překvapila. Taneční energie, pro kterou jsem se za nimi kdysi táhnul, ustoupila do pozadí. Úplně odejde nejspíše s příštím albem. Nadešel zkrátka čas kytar. Hned první song "You Don't Know Me" tomu dává za pravdu a Marka Rybin se v něm cítí skutečně jako doma. Nejzajímavější položkou je ovšem "Hungover" evokující nu rave. Pokus to vůbec není špatný. Vtahuje do žánru českou melodičnost. Ocenit je ho třeba o to hlasitěji, že podobně stylově odvážný kousek už na desce není. Kytarový tah na branku tu většinou vítězí nad uvolněným tanečním feelingem. Částečně ten útok povolí pouze v závěru stopáže, aby tím ovšem posvětil největší paradox "Private Madness Public Danger". A sice, že až na "Better Bright Tomorrows" se jedná o nejslabší místa. Skyline jsou mrtví, ať žijou Skyline!

Bláznivý Petříček - La Fabrika (16.11.2010) ... 65%

19. listopadu 2010 v 19:31 | Petr Balada |  Divadlo
Móda recyklace filmových scénářů neutichá. Přestože Petr Serge Butko přiznává, že se nápad s Bláznivým Petříčkem snaží realizovat už pět let, trefil se nakonec přesně do doby, kdy uvedení jeho hry zapadá do kontextu jevištní film mánie. Jen severskou kinematografii vystřídala francouzská a tentokrát se nehraje pouze o obsahu, ale i o formě. Kostra příběhu však zůstala - zamilovaný pár na útěku. Vše ostatní je pak volnou variací a také o hraní si. Hraní si na film na divadle i na divadlo na divadle. V tomto bodě je nutné přiznat, že právě ono vykročení mimo rámec, ono hraní si, patří na celém představení k tomu nejlepšímu. Jakoby právě až okamžiky, kdy je hercům dovoleno se vyblbnout, jim dávaly herecká křídla.

Byla radost sledovat Vojtu Dyka, a ještě větší Tatianu Vilhemovou, při zkrácené verzi války ve Vietnamu či při hraní si na divadlo. Bylo zábavné být při tom, když prvně jmenovaného jeho kolegyně odbourala svým pojetím pumpaře od benzinky. Až by se mi chtělo napsat, že každý okamžik, který ty dva strávili jen v kokpitu svého auta, byl ztraceným. Ale právě ta náhlá proměna nálad od rozburáceného hlediště po naprosto ztišený prostor byla dalším plusem úterní premiéry.

Překvapením byla pouhá dvě pěvecká čísla, ačkoliv to podle sdělení protagonistů před premiérou vypadalo téměř na muzikál. Škoda to bezesporu je, protože Roman Holý napsal skvostnou muziku a i Marek Doubrava se ukázal jako výborný textař, když pro Dyka utkal ze slov mimořádně zdařilý šanson. Bohužel v něm zpěvák s výjimečným hlasem selhal. Až příliš tlačil na pilu, což tenhle kousek vůbec nevyžadoval a ani nepotřeboval. Výsledný dojem tak byl poloviční, jak vycítilo i publikum, které na rozdíl od duetu tento výkon potleskem neodměnilo.

Malé množství písní je v Bláznivém Petříčkovi mínusem zejména díky celkové stopáži. Téměř devadesát minut je moc. Ke konci už inscenace ztrácí na tempu a jak se rozklíčovávají teroristické motivy, polyká samu sebe. Zejména pojetí skonu obou hrdinů by si zasloužilo osobitější a kreativnější verzi. S touto odmítám věřit, že příprava trvala pět let. Jakoby se veškeré nápady už vytloukly a konec bylo najednou zapotřebí urychlit, což v tomto případě znamenalo odbýt. Vzhledem k sehranému partnerství hlavních představitelů mi to, zejména směrem k nim, přišlo poměrně líto. 

lf

Piko ... 75%

15. listopadu 2010 v 18:25 | Petr Balada |  Film
Tomáš Řehořek má talent. Ví se o tom od doby jeho debutu Proměny a Piko to jenom potvrzuje. Podobně talentovaných má naše současná kinematografie málo. Většina režisérů tu bere svou výsadu točit filmy prostě jako fakt. A ještě se u toho tváří, že o výsadu nejde. Vyrábějí filmy s pomocí běžícího pásu a k tomu si občas pokrytecky povzdychnou, jak těžké je sehnat peníze, a jak rádi by točili úplně něco jiného, než točí. Nedokážou překročit formu scénáře, který obraz po obrazu jen oslovsky rekonstruují. Experiment je nadávkou. Diváckost modlou.

Piko má hodnotu experimentu a od diváka vyžaduje pozornost, kterou si ovšem umí technickými parametry náležitě vynutit. Výsledkem je film nejen s výbornou kamerou (opět Tomáš Řehořek), ale i dráždivými zvukovými efekty. Rostislav Novák (Pavel) pak na sebe přirozeným výkonem v hlavní roli strhává pozornost, což sice v důsledku znamená, že zbytek hereckého obsazení tu žije v jeho stínu, ale rozhodně nejde o žádné lajdácké figurkaření. Například Miloslav König (Fífa) rozbaluje od Tajností naprosto odlišný výrazový rejstřík a je to zajímavá proměna. Tomáš Řehořek stvořil silný film. Nejen svým obsahem, ale především formou. A za to mu patří dík.

piko

Slova! Milana Knížáka

13. listopadu 2010 v 17:57 | Petr Balada |  Slova!
Říká se, že člověk toho na sebe prozradí mnohem více mezi řádky. Tato rubrika je o tom, co se stane, když se některé ty řádky odstraní a jiné zpřehází.

… Původní verzi rozhovoru s Milanem Knížákem uveřejnil Týden ve svém letošním 44. čísle

Když vzpomínám na fakta totality, taky mě to děsí. Otec bohém, matka spíš konvenční a tvrdohlavá. Začal jsem se zajímat o východní filozofii a to mě uspokojovalo. Strávil jsem roky v zahraničí, znám polovinu světové scény osobně, jsou to moji kamarádi. Člověk má především pracovat tam, kde je, mít v pořádku svoji zahrádku. Abych měl aspoň nějaké peníze, uklízel jsem mostecké věže na Karlově mostě. Jednou jsem musel vystřelit na divočáka, který si přerazil páteř a spadl do vody. Snědl jsem prášky, odvezli mě do nemocnice, pak někam do blázince. Rád si hraji na kovboje.

Václava Havla znám od šedesátých let. Když nesouhlasím s tím, co dělá, tak mu to sdělím. On je zavilec, který drží svůj názor, i když se to tisícům lidí nelíbí. Když jsem přišel poprvé do metra a viděl tam tu směsici národností a barev, připadal jsem si jako v gangsterském filmu. Tam jsem se s ním strašně zpil a za svůj největší úspěch považuji, že jsem pak v nočním New Yorku dokázal najít cestu domů. Jako věrný doprovod s námi byli dva fízlové. Mám to v mlze. Zahnali jsme je nejdříve v šest, později v sedm večer do postele, měli hodinu na čtení, pak se zhaslo. Pak mohou být vztahy v pořádku.

Když jsem přišel, galerie nefungovala - byly v nepořádku depozitáře, hospodaření, vlastně všechno. Chybělo současné umění, které průběžně sbíráme. Jen jsem nechtěl, aby někdo vydělával na prodeji nemotorných kopií mého díla. Určitě by mi nevadilo, kdybych nějaké měl, ale život to zařídil jinak. Člověk musí být schopen posoudit i svou práci. Bez pýchy, ale i bez zbytečné skromnosti.

Red ... 55%

13. listopadu 2010 v 16:26 | Petr Balada |  Film
Bruce Willis, Morgan Freeman, Helen Mirren a John Malkovich je velmi exkluzivní hereckou sestavou, ale stejně jako v případě dream teamu ve složení George Clooney, Ewan McGregor, Jeff Bridges a Kevin Spacey, se vytloukl schizofrenním scénářem a nerozhodností režiséra. Ale zatímco ambiciózní Muži, co zírají na kozy se nemohli rozhodnout, zda chtějí být válečnou komedií nebo protiválečnou satirou, komediální Red se odrovnal přehnaným důrazem na akční složku filmu.

Ještě úvodní obrazy ze života důchodce Franka Mosese jsou svěží scenáristickou zkratkou. Od každodenních rituálů po soutěž ve vánoční výzdobě, to vše zvládnuté v lehce ironickém duchu střídmého hereckého projevu. Prostě starý dobrý Bruce Willis. K sobě dostal, ve filmu stále ještě neokoukanou, Mary-Louise Parker. Televizní star ze seriálu Weed (u nás vysílala HBO) mu je v postavě Sarah důstojným parťákem. Tedy pouze do chvíle, než se potkají tváří v tvář. Spojení světů telefonní operátorky a vysloužilého agenta sice slibovalo jiskrnou zápletku, ale Red není komedií romantickou, ale akční. A tak byl veškerý nabízející se potenciál zabit chatrně vykonstruovanou zápletkou se seznamem agentů na odstřel.

Není přitom pochyb, že by film utáhli sami dva. Místo toho se ale postupně představují další členové staré party. Nejhorší roli si z nich vylosoval Morgan Freeman. Ten na sebe hned zkraje prozradí, že umírá na rakovinu - zřejmě, aby nebylo divákům tolik líto, že je zbytkem skupiny v průběhu dalšího děje obětován. Uf. Naštěstí je tu Marvin Boggs. Paranoidní agent, kterému bylo po třináct let podáváno LSD, nemohl najít lepšího představitele, než Johna Malkoviche. Proto zamrzí, že jeho postava nedostala více prostoru. Stejně jako role Victorie (Helen Mirren), u které došlo k trestuhodnému poddimenzování času stráveného na plátně.

Red se s přibývajícím časem stále více soustředí na vyřešení důvodu existence likvidačního seznamu, čímž se vzdaluje daleko nosnějšímu tématu vysloužilých agentů i love story mezi Frankem a Sarah. Tím se z něj stává jen další xtá varianta akční komedie. Občasné světlé okamžiky (návštěva velvyslanectví Ruska) dokonale zatlačí do pozadí nástup banálních pyrotechnických scén a přestřelek. Počáteční zájem o dění na plátně střídá nuda, která se s prodlužujícím časem stává čím dál hůř snesitelnější. Konec tak vyvolává poněkud rozporuplné pocity. Radost, že přišel ještě relativně včas a smutek nad tím, jak málo dokázal z takového námětu vytěžit scenárista a následně i režisér.

red

Náramek z cyklu Nesmrteľní ... 50%

8. listopadu 2010 v 21:49 | Petr Balada |  Televize
Zatímco Česká televize zůstala se svou Cukrárnou v konzervativním pelechu nudy, ta Slovenská se vydala cestou o poznání zajímavější. Cyklus Nesmrteľní, který v pondělí večer odstartoval, nabízí cyklus příběhů inspirovaných klasickým námětem. První z nich, Náramek, tak našel předobraz v Lermontově Maškarádě. Jak se však ukázalo, moderní kulisy nemusí zároveň znamenat moderní pojetí televizního vyprávění. Bohužel, prostředí herny a exkluzivního klubu se staly pouze klišovitým terčem pro těžkopádný scénář bez jakéhokoliv přesahu ve vztahu k původní divadelní hře.

Přesto Náramek přinesl dva fascinující momenty. Tím prvním bylo naprosto výrazově přesné herecké sólo Jiřího Langmajera. Jeho výkon zapříčinil, že mělo smysl dokoukat celý příběh až dokonce. Navzdory chabým dialogům se mu podařilo ustát celou roli se zachováním smyslu pro detail a pro uvěřitelné odstínění proměny své postavy. Druhý moment měl na svědomí autor hudby, kterým nebyl nikdo jiný, než Richard Müller, který svým skladatelským umem potvrdil momentální formu. Letošní rok mu zkrátka přeje. Ať už dopadla ve výsledku první část cyklu jakkoliv neurčitě, pokud každá z následujících kapitol přinese přinejmenším podobné zážitky, bude stát za to sérii Nesmrteľní sledovat.
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...