Nezatížen zážitkem z prvního nastudování ve Spirále jsem usedl do hlediště Karlína a čekal, co se bude dít. Trochu mě zneklidnila viditelná část kulis sestávající z jakýchsi strážních věží a několika falešných kamenných kvádrů, ale v duchu jsem si stále opakoval, že ta geniální muzika a skvostné české přebásnění nakonec stejně vše přehluší. No, říkám to nerad, ale mýlil jsem se.
Zpráva o novém nastudování mě potěšila. Radost ovšem pominula ve chvíli, kdy bylo zveřejněno obsazení. Škoda, že všichni oslovení neměli tolik rozumu jako Dan Bárta, kterému správně připadalo divné hrát si ve svém věku na hipisáka. Totiž, Jesus Christ Superstar je sice nadčasový muzikál, ale zároveň silně generační. To znamená, že každé další nastudování by se mělo pokusit o nový výklad. Mělo by mapovat proměnu hodnot v uchopení jednotlivých postav. V jejich vyzdvižení nebo naopak potlačení. Všeobecná známost příběhu a charakterová univerzálnost přitom jednoznačně dovoluje aktualizaci, která se po vzoru filmové verse přímo nabízí.
Tady šel v jejích stopách pouze úvod představení. Uvaděč přivádí civilně oblečeného Kamila Střihavku a ukazuje mu jeho místo. Tím je jeviště, na jehož okraji leží prosté roucho Ježíšovo. Zpěvák si ho obléká, představení začíná. Je škoda, že režisér Gabriel Barre neumožnil podobný vstup do muzikálu i ostatním, a je ještě větší škoda, že i u toho Ježíšova nakonec chybí pointa se závěrečným vysvlečením, což by samozřejmě muselo souviset s celkovým inscenačním pojetím. To se však omezilo pouze na sdělení, že Karlín má výkonnou hydrauliku.
Ale možná právě v tom je zašifrován onen nový výklad, který se ovšem zvrtl spíše ve zprávu o stavu zdejšího muzikálového businessu. I z takovéhoto mistrovského muzikálu jsme tu dokázali udělat v podstatě druhořadé představení postavené nikoliv na obsahu, ale na efektech, které navíc v několika případech svým hlučným provozem ruší. Místo nových rockových hlasů obsazujeme popové hvězdičky, jejichž výkon je spíše prázdným hlasovým cvičením pro efekt (Dasha), než plnohodnotným muzikálovým výkonem.
Naštěstí byl obsazen někdo, kdo ten smutný balast alespoň trochu napravuje a tím je Václav Noid Bárta. Jeho výkon nebyl bezchybný, ale čněla z něj opravdovost, čerstvost, dravost. Síla výpovědi se zkrátka nerovná aplaudované síle hlasu, ale mírou sděleného prožitku. A byl by to pro něj jistě daleko větší úspěch, kdyby mu bylo dovoleno soupeřit s jiným hlasem své generace v roli Ježíše. Představení by rázem dostalo náboj a stalo se skutečně strhujícím soubojem, což jsem v pietní verzi s Kamilem Střihavkou postrádal.
A ještě jedna tragická součást aktuálního nastudování - choreografie. Zvláště číslo s palmovými listy snad ani nemohlo být myšleno vážně. Ale ono v podstatě zapadlo mezi ostatní, podobně hrůzostrašné pohybové sestavy, které byla company nucena předvádět. Na rozdíl od celého inscenačního provedení, však choreografie pointu nabídla. I když nejspíše nezamýšlenou. Jak se ukázalo při děkovačce, živý orchestr dirigoval Martin Kumžák. To nejen vysvětlilo Dashu, ale i potvrdilo můj dojem, že to celé byla vlastně výpravnější verze Stardance.
