UK RECENZE (pokrač.)
...
New Musical Express zastupuje Alex Denney, který úvodem vyjmenovává všechny možné přívlastky spojované s Westem. Pozoruhodný je zejména postřeh o jeho hlavě hladké (smooth) tak, že to až vypadá, jakoby se West pomalu měnil ve svoji vlastní figurínu z muzea Madame Tussaud. Ve chvíli nástupu hodnotících slov k samotnému albu však sarkasmus nahrazují chvalozpěvy.
"My Beautiful Dark Twisted Fantasy" popisuje jako oslnivý portrét schizoidního člověka jedenadvacátého století, na kterém se mísí hloupost s moudrostí, egocentrismus s kajícností. A i na závěr má Denney připravenou neobyčejnou analogii, když píše o předchozí desce jako o období stráveném na poušti, zatímco s novinkou vjíždí West na proudovým motorem poháněném oslovi do Jeruzaléma, za což ho hodnotí devíti body z deseti.
Británie je tedy stejně jako Amerika uchvácena velkolepostí s jakou se West vrátil na hudební trh. Zároveň reakce z obou stran Atlantiku prozrazují, jak důležitý je kontext, ve kterém nahrávka vzniká. Svou roli hraje osobnost interpreta. Jeho médii sledovaný život v soukromí, stejně jako profesní vzestupy a pády. Kontextem se však rozumí rovněž doba vzniku. Zachycení postojů a hodnot, odrazu politické a celospolečenské situace. Tedy proměnné, které jsou důležitým návodem i pro čtení následných kritik.
Není proto nemožné nevidět v odezvě ze Spojených států paralelu s obamovským vystřízlivěním, což nás Evropany až tak moc nebere. Příběh přetahované dvou Goliášů, kterými jsou jeden egem a druhý mocí. Mužů, jejichž sinusoida obliby má přesně opačný průběh. K završení jejich story by byla zapotřebí scénka z předávání hudebních cen, kterou by favorit West nedostal a Obama by vyskočil na pódium, aby všem řekl, jaká je to nespravedlnost. Představa, která se nejspíše nenaplní, ale jistě bude rozehrána scénáristy podobných eventů.
ČR RECENZE
A jak vůbec na "My Beautiful Dark Twisted Fantasy" nahlížejí domácí publicisté?
Karel Veselý pro aktuálně.cz usazuje Westa do panteonu absolutních popových veličin. Všímá si mj. jeho umu pracovat se samply, které tu dál rozpracovává novými melodickými nápady. I šťastné ruky ve volbě hostujících umělců. V souvislosti s předcházejícími odstavci pak stojí za zmínku rovněž Veselého postřeh, že vstup Kanye Westa do světa hip hopu si v ničem nezadá s nástupem Baracka Obamy do úřadu.
Aleš Stuchlý (rádio Wave) ve své recenzi píše o Westovi jako o tvrdohlavém vizionáři, který žánr hip hopu rozšiřuje o nové prvky. (Karel Veselý desku rovnou řadí k postmodernímu popu.) Díky těmto prvkům pak považuje album za nabyté dějem a soudí, že takhle vypadá dosud nepoznaná hip-popová dekadence, ultimátní vášeň.
Rock & Pop nabízí rovnou dvojrecenzi, aby tak potěšilo i všechny ty, kteří jsou už z principu zastánců nezávislosti v hudbě naprogramovány k odmítnutí tohoto alba. Bohužel, argumentace u negativní části recenze podepsané pseudonymem PiXEL vychází pouze z úvodního soudu, že deska byla zaprodána iluminátům a komerční sféře, neboť to tak celé zní. Benjamin Slavík, který tu je za toho hodného, si pak vystačí s postřehem, že West na novém albu páří hip hop s popem tak skvěle, že by z toho brečel.
Mimochodem tato citová investice není v souvislosti s "My Beautiful Dark Twisted Fantasy" vůbec od věci. Jak totiž vyplývá z některých textů zde zmiňovaných recenzentů, jsou emoce právě tím, co dává Westově opusu jakousi přidanou hodnotu. Měli bychom se ovšem ptát, zda ony emoce v nás vyvolává znalost Westova příběhu nebo samotná hudba. Zda jsme podlehli jeho schopnosti prodat sám sebe nebo schopnosti muzikanta a aranžéra. A jak ukazuje četba jednotlivých kritik, je právě tohle ta zásadní otázka přístupu k tomuto albu. Buď přistoupíme na moderní trend výkladu umění za pomocí kontextu, nebo zůstaneme konzervativci. (Ne)Výhodou tohoto rozhodování pak je, že neexistuje stoprocentně špatná volba. Aneb, jak nám velí národní povaha, záleží na tom, co z toho budeme mít. West z toho má momentálně nejlepší desku roku.
Epilog
"Neshodí kritik mimoděk svoji pracně budovanou pověst hudebního znalce, když na první místo v žebříčku nejlepších desek roku 2010 postaví album, které tam budou mít tisíce jiných? A není to nakonec spíš známka toho, že nebyl schopný v zákoutích obskurních blogů vykutat stejně dobrou nahrávku, která získává navíc přidanou hodnotu tím, že ji skoro nikdo nezná?" napsal pro pětadvacáté číslo kulturního čtrnáctideníku A2 Jiří Špičák, když informoval o absolutním hodnocení desky serverem Pitchfork. Je to názor, který by neměl zapadnout. Už jenom proto, že se dotýká podstaty hudební kritiky a vyvolává další a další otázky. I tu jeho lze přeformovat do hledání odpovědi, zda se kritik naopak neshodí tím, že masově sdílenou představu o nejlepší desce bude ignorovat v zájmu vlastní představy o vkusu a své pověsti. Možná je problém už v samotném nastavení hodnotící kategorie. Může být nejlepší deska roku zároveň nejzajímavější a naopak? Neměla by hudební kritika zveřejňovat spíše žebříčky nejzajímavějších nahrávek a pořadí nejlepších nechat na posluchačích hlasujících do rozličných anket?