Když jsem minulý týden psal o obavách z devalvace jména kapely směrem k nálepce něčích napodobovatelů, netušil jsem, jak moc mi dá úvod nové desky za pravdu. Naštěstí se s postupující stopáží vrací dojem získaný z debutu. White Lies nejsou možná stoprocentně originální hudební bandou, ale stále mají dostatek charakteristických prvků, aby byli odlišitelní. Jedním z nich je hlas zpěváka. Ale i ten byl v prvních skladbách alba jaksi zjemněn, zpřístupněn, zprůměrňován a zcela se do své charismatické "špinavé" polohy vrátí až s pátou skladbou "Streetlights". Aby bylo jasno, ony první tracky nejsou žádným žalozpěvem. Naopak jsou to hity jak hrom. Obrovsky silné melodie, které nabobtnaly do velkolepých aranží ("Strangers", "Bigger Than Us"). Stejných jako ze sebou sypou Muse, Coldplay a další. "Ritual" ale servíruje i trochu klubovější (bohužel, ne syrovější) verzi White Lies ("Holy Ghost", "Bad Love") a dostane se rovněž na flirt s elektronikou ("Turn The Bells"), díky čemuž se ovšem album jako celek trochu sype. Sjížděčům prvotiny "To Lose My Life..." bude vyhovovat jeho druhá polovina, ale dá se očekávat, že právě na tu první naláká kapela spousty nových nadšených fanoušků. A vzhledem k tomu, že nejde vůbec o odfláknutou práci či vyloženou šmíru, není potřeba za tu úlitbu masám příliš snižovat výsledné hodnocení. Vlk se nažral a koze zůstaly ještě dvě nohy a hlava.