... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Únor 2011

Opravdová kuráž ... 70%

24. února 2011 v 18:15 | Petr Balada |  Film
Černý westernový kůň v nadcházejícím souboji o sošky? Možnosti tu jsou. Stačí si vzpomenout na výchozí pozici Lady Antebellum při udílení cen Grammy. Většina evropské kritiky nedokázala predikovat úspěch jejich nahrávky "Need You Now" navzdory pozici, kterou za oceánem v době vydání měla. Bratři Coenové drží v rukou podobné trumfy. Pustili se do žánru bytostně amerického. Ukazují ho přitom nově a doba tomu chtěla, že tvrdohlavost nedospělé dívky, kterou udolala arogantního starce, lze číst jako paralelu k arabským bouřím, kdy mladí svrhávají letité vůdce. Však už jenom samotný název filmu by se dal použít jako soud nad jejich počínáním.
-
"Opravdová kuráž" má oproti svým hlavním konkurentům také jednu skutečnou výhodu - nebojí se vyprávět filmovou řečí. Vrství jeden velký obraz za druhým, aniž by jen na vteřinu sklouzl k podlézavému kýči. Ukazuje scény vcelku, neničí je frenetickým střihem, ale nechává je na diváka působit, ať si on sám vybere vlastní emoci, svůj vlastní vjemový detail. Nemá ani zapotřebí dlouhých vysvětlovacích dialogů nebo polopatické názornosti, aby ušetřil nebohou mysl zákazníka se vstupenkou. Problematickým se může naopak zdát dramaturgické vedení příběhu.
-
Expozice je příliš zdlouhavá a závěr zbytečně nastavovaný, ale je otázka, jestli to není od Coenů jen dokonale zvládnuté řemeslo daného žánru. Příznivci tvorby těchto bratrů však budou překvapeni daleko závažnějšími prohřešky. Oproti jejich minulým počinům je tu například nezvykle málo podivných postav. Vedle párvetřinového doktora zbývá už jenom role LaBoeufa, která je však zvláštní především díky obsazení Matta Damona. Rovněž násilí poněkud ubylo. Snímek tak získal na divácké přístupnosti a možná tím nasbírá i body od akademiků. Minimálně za kameru by si jejich nejvyšší počet rozhodně zasloužil. Zbytek proměněných nominací je už otázkou opravdové kuráže hlasujících.

Adele - 21 ... 65%

22. února 2011 v 17:39 | Petr Balada |  Hudba
Pokud jste měli šanci sledovat přenos z udílení Brit Awards, víte, že její hlas přinutil vstát nejen slušný počet celebrit pod pódiem, ale dočkal se i bouřlivých ovací ochozů (viz. video pod článkem). A z počtu následných záběrů kamer na její spokojenou tvář během zbytku večera pak bylo rázem jasné, kdo se stal jeho královnou. Přitom to během první sloky vypadalo na průšvih. Nakonec zpěvačka dojala samu sebe a postarala se o vrchol ceremoniálu nepřekonaný ani hořícím mužem během show, kterou předvedl Plan B. Singl "Someone Like You" odezpívaný pouze za doprovodu klavíru, je ve stejné úpravě i na novém albu. Adele se s ním tento týden přihlásila po dvou letech od debutu a opět mu dala do titulku stav najetých let na svém tachometru, kterého dosáhla v roce pořízení nahrávky. Podává na něm fenomenální vokální výkon, ale hudebně album poněkud nudí. Jakoby nazpívala desku původně připravenou pro o dvě generace starší zpěvačku.

Začátku není co vytknout. "Rolling In The Deep" dovoluje ve středním tempu rozehrát trochu špinavější zabarvení jejího hlasu. Ještě lépe je na tom po hudební stránce "Rumour Has It" ukrývající v sobě špetku Marka Ronsona a špetku Florence And The Machine. Vzhledem ke zbytku alba se jedná o vůbec jeho nejlepší položku. Od třetího kousku už totiž začíná konzervativní nářez par excellence. Tklivé melodie masového popového kýče se soulovým nádechem jen zřídka přeskočí do rychlejšího tempa. Vše se zkrátka podřizuje zpěvu. U Adele je naštěstí její Boží dar opravdovou spásou pro posluchače. Umí s hlasem pracovat, dávat mu patřičné dramatické odstíny a tím vyvažovat nudnou hudební produkci, která zabila i předělávku "Lovesong" původně od The Cure. Pěvecký výkon ovšem předvádí opravdu neuvěřitelný, a když dojde na zmiňovaný singl "Someone Like You", je jasné, kdo bude sbírat ceny za letošní rok. Británie prostě lepší mladou zpěvačku v současnosti nemá.


Černá labuť ... 65%

20. února 2011 v 12:31 | Petr Balada |  Film
Vypadá to, že pokud chcete bodovat v nominacích na Oscara, musí mít váš film hrdinu s duševní poruchou či tělesnou vadou. A je jedno, jestli s ní už vleze na plátno nebo jí získá až během děje. "127 hodin" je v podstatě zdlouhavým návodem na amputaci, "The Social Network" zaplnili lidi s poruchou osobnosti a v "Černé labuti" jsme nuceni sledovat přehlídku postav odmítajících potravu normálně strávit. Diváky to nicméně baví. Pozorovat někoho, kdo je ještě ve větším srabu, má povznášející účinky. A baví to i herce. Konečně si mohou zahrát na šílence i mimo stránky bulváru.

Natalia Portman si svou nominaci bezpochyby zaslouží. Její postavě jsem už po deseti minutách přál, aby dostala od někoho nakládačku a trochu se probrala. "Bylo by fajn, kdyby na ní například naběhl Mickey Rourke v oblečku z předchozího Aronofskyho filmu a párkrát ji využil jako parťáka na knockout jump," běželo mi během projekce hlavou. Bohužel, jsem se té představy už nezbavil. Snad s výjimkou lesbické scény, i když … Každopádně bych doporučil, aby pánové, kterým zbývá alespoň trocha chlapské hrdosti, na tenhle biják nelezli.

Trávit devadesát minut s hysterkou můžete i doma a zadarmo. Navíc si k tomu navolíte vlastní soundtrack. Protože poslouchat stále dokola jeden motiv z "Labutího jezera", to může udělat hysterku i z wrestlera. A výčitky z propásnutí zásadního filmu mít taky nemusíte. Pár rozmáznutých baletních otoček s kamerou umění nedělá. Pokud vás nicméně partnerka donutí na "Černou labuť" zajít, doporučuji odměnit se ji alternativním vysvětlením závěru a film popisovat jako strastiplnou cestu baletky za menstruací. 

Seznamka ... Noah and the Whale (uk)

13. února 2011 v 13:12 | Petr Balada |  Hudba
Čtyři muzikanti ve hře, dvě desky a třetí na cestě. Zatímco za debut to Noah and the Whale od některých recenzentů pěkně schytali, jeho následovník "The First Days of Spring" z následujícího roku 2009 si už vysloužil respekt a pozornost, která se nyní upírá k třetímu albu "Last Night on Earth". Britští indie folkaři počítají s jeho vydáním na začátek března a jako ochutnávku vypustili hned dva songy. "Wild Thing" byl uvolněn ke stažení zdarma na jejich internetových stránkách. Pokud ovšem místo stažení zvolíte odkaz tape deck, bude vám nabídnut nápaditý retro přehrávač. Druhý kousek "L.I.F.E.G.O.E.S.O.N." je oficiálním pilotem nového alba a jako takový byl obdařen i obrazovou podobu. Tu režírovala zkušená Sophie Muller, která se v uplynulém roce blýskla například vidoklipem pro Sade "Soldier of Love".


Písnička sice prozatím neprorazila do první desítky ostrovní singlové hitparády (aktuálně k 12.2. třicátá příčka), ale co není, může být. Parametry na to jistě má. Ostatně i jejich prvnímu hitu se to podařilo až napodruhé. "5 Years Time" byl vybrán v říjnu 2007 jako vlaštovka debutu "Peaceful, the World Lays Me Down", ale příliš neuspěl. Chytil se až při svém druhém vydání o deset měsíců později. K úspěchu dopomohlo, odlehčené video Jamese Copemana ve stylu Wese Andersona (zde) i účast na soundtracku k "Juno". Pro Noah and the Whale to bylo nakonec velmi šťastné léto, které utlumilo i nepřízeň kritiky. Kapela si totiž zahrála na festivalu v Glastonbury a, jak sama přiznává v rozhovoru pro musicomh.com, odnesla si z toho nezapomenutelný zážitek zahrnující mj. sborový zpěv publika. Debutu se nakonec prodalo přes sto tisíc výlisků. A takhle zní jejich doposud největší hit živě.


O rok později bylo všechno jinak. Zpěvák Charlie Fink se rozešel s Laurou Marling, která opustila nejen jeho, ale především kapelu jako takovou, aby následně rozjela sólovou kariéru. Kapela i díky tomu pootočila kormidlo. Omezila ženské vokály a rozloučila se s popově zabarvaným folkem. Nadešel pro ni čas intimnějšího pojetí, čas melancholie. O "The First Days of Spring" se tak mluví jako o albu zlomených srdcí. Kritika při hodnocení používá slova typu vyzrálost či ohromující. Ve výročních žebříčcích se v několika případech dostává deska do první desítky. K "The First Days of Spring" natočil Charlie Fink rovněž stejnojmenný film (imdb.com=7,1/10), který se objevil jako součást The Deluxe Edition alba. Trailer k filmu pak posloužil jako videoklip k singlu "Blue Skies".


Výsledek "Last Night on Earth" je v této chvíli nepredikovatelný. Každý z doposud vypuštěných tracků si drží jinou náladu. Deska tak může být nesourodou směsí singlů, stejně jako promyšlenou kolekcí, ve které se bude odrážet zkušenost kapely z předcházejících položek diskografie. To znamená, že Noah and the Whale můžou pokračovat ve stoupající kvalitě nahrávek a způsobit několika recenzentům předčasné letošní vyvrcholení nebo budou následovat britskou touhu posluchačů po velkých kapelách a svůj folkový záběr učiní přijatelný masám. Každopádně je na co se těšit.


Václav Neckář - Planetárium ... 90%

13. února 2011 v 13:11 | Petr Balada |  recenze cz
... "Planetárium" bylo vymyšleno jako koncepční počin. Dokonce i pauzy mezi jednotlivými písničkami nahradily různé zvukové předěly. Sice se nepodařilo, aby všechny skladby udržely v textech "vesmírnou tématiku", ale i díky vynikajícím aranžím drží celé dvojalbum pohromadě. Některé z nich si přitom i pro současný poslech zachovaly až alternativní nádech. Platí to zejména pro druhý disk, který aranžoval Jan Neckář. Například u položky "Klaun a tanečnice" se člověk zdráhá uvěřit datu vzniku. Mimochodem u této písničky překvapí i nevšední text Vladimíra Čorta: "Před osmihranem bytí pak zůstane stát / v němém užasnutí se promění v prach." ...
... celý text recenze zde

127 hodin v pohodě

11. února 2011 v 17:28 | Petr Balada |  Film
Pozitivní kritiky na dva oscarové kandidáty "Děcka jsou v pohodě" a "127 hodin" nevypovídají ani tak o kvalitách těchto snímků, jako spíše o změnách způsobu diváckého vnímání, kdy film vnímáme měřítky televizní zábavy po stránce narativní i technické. V prvním případě stačí zaměnit lesbický pár za heterosexuální, abychom dostali banální konverzační story jako vystřiženou z rodinného televizního seriálu, a to včetně jejího tuctového vyústění. Odlišná sexuální orientace zde neotvírá žádné dveře třinácté komnaty a nemá ani podstatný vliv na směřování děje jako v případě "Zkrocené hory". Omezený počet prostředí, ve kterém se celý příběh odehrává, je pak omlouván nálepkou nezávislého filmu. Ve srovnání s "Little Miss Sunshine" však skutečného filmového vyprávění nabízí opravdu pomálu.

Problém "127 hodin" naopak spočívá v tom, že filmovými prostředky se tu plýtvá na příběhu, který neexistuje. Na velkém platně vypadají veškeré technické parametry úchvatně. Vynalézavost kamery a střihu zahlcuje diváky vizuálním ohňostrojem, který mu téměř nedovoluje vnímat absenci skutečného děje. Televizní estetika videoklipové podívané zde dosahuje dalšího vrcholu. To, co je mnohým jiným filmovým dílům vyčítáno, tedy řídký děj, najednou pod přílivem spektakulárních postupů nevadí. Naopak je režisér adorován za způsob, jak si prostřednictvím technických prostředků, nikoliv vypravěčských, s komorní historkou poradil. Jak by asi 127 hodin vypadalo, kdyby hlavní hrdina neměl například při sobě fotoaparát a kameru?

James Monaco v knize "Jak číst film" píše: "Narativní potenciál filmu je tak značný, že své nejtěsnější pouto vytvořil nikoli s malířstvím, dokonce ani s dramatem, ale s románem." Pokud ovšem narativní potenciál ignoruje, neznamená to automaticky, že se přikloní k dalším uměleckým žánrům v pořadí. Jak dokazují zmíněné dva filmy, jednoduše ty všechny ostatní přeskočí a přimkne se k televizi, na jejíž obrazovce tak jako tak skončí. 

Silent Stream of Godless Elegy - Návaz ... 70%

7. února 2011 v 18:44 | Petr Balada |  recenze cz
Tahle deska mi v hlavě straší zhruba týden. Projel jsem ji čtyřikrát a nejspíše ne naposledy, neboť se stala mým nejoblíbenějším českým folklórním kýčem od dob Čechomoru s deskou "Proměny". "Návaz" je jen o něco málo sofistikovanější a hudebně o dost více temnější. Doom jsem považoval za už pár let mrtvý žánr, a abych nezdržoval, myslím si to stále, ale je v něm cosi fascinujícího, co právě i z téhle nahrávky dělá nadprůměrnou záležitost. Tedy, ne, že by se současný zvuk Silent Stream of Godless Elegy dal vůbec označit za ryzí doom, ale stále obsahuje některé prvky a postupy, které pomáhají skladbám udržovat vnitřní napětí a dramatičnost, a to i přes jejich nemalou stopáž.

Album v sobě ukrývá tři velká pozitiva. Nejpodstatnějším je způsob, jakým drží pohromadě. Netříští se na jednotlivé písničky, ale jedna do druhé do sebe zapadají a nejlépe vyzní právě jako součást celku. Svou zásluhu na tom mají texty, které jsou druhým příjemným faktorem "Návazu". Směsice obrazů pohanských rituálů a lidové mytologie z devadesáti procent nezní směšně, což lze na takovém prostoru považovat za malý zázrak. Třetím plusem jsou aranže. Folklórní pasáže se nenásilně prolínají s metalovým nářezem a například chvíle, kdy hrají společně pouze bicí s cimbálem ("Pramen, co ví") patří po této stránce k nejsilnějším momentům.

Trochu rozpačitě dopadl zpěv. Hanka Nogolová zní po určité době už trošku jednotvárně. Navíc díky své barvě a poloze hlasu (nemůžu si pomoct, ale evokuje mi selku od dechovky) ztrácí chvílemi, vzhledem k textům, na přesvědčivosti. Tu naopak nabírá s každým tónem odezpívaným v tandemu s Pavlem Hrnčířem. Jejich vzájemný soulad pak pomáhá již zmiňované dramatičnosti skladeb. On však nesmí přeskakovat v jedné pasáži ze zpěvu do chroptění, což pak ve výsledku vyznívá poněkud směšně. Naštěstí je takových momentů opravdu minimum ("Zlatohlav"). V okamžiku, kdy oba rejstříky od sebe oddělí, dá se to přežít. Tedy až na závěrečný kus "Samodiva", kdy mu při zpěvu vychází z hlasivek cosi nasládlého a mýdlového.

"Návaz" je dobrá deska. Vychází z české folklórní tradice a prostřednictvím textů jí nabízí nový výklad. Silent Stream of Godless Elegy by si za ní zasloužily stejný posluchačský ohlas, jako měly "Proměny", ale vzhledem k náročnějšímu hudebnímu pojetí se ho přinejmenším ve zdejší kotlině nedočkají. Doma zkrátka není oficiálně nikdo ani prorokem, ani pohanem.

Video, video a video

5. února 2011 v 16:38 | Petr Balada |  Videoklipy

1. No Age - "Fever Dreaming" ... dir. Patrick Daughters

Za rok 2009 natočil dva videoklipy a o obou se hodně diskutovalo. Ale přes veškeré nadšené ovace, si za ně nakonec odnesl ceny pouze od britské asociace D&AD - Design and Art Direction, když před tím neproměnil za "Wrong" nominaci na Grammy. Těžko odhadovat, zda právě tohle byl důvod, proč v uplynulém letopočtu žádné hudební video nenatočil. Nyní je ovšem zpět. Pro duo amerických indie rockerů No Age natočil kousek, o kterém se nejspíše opět bude mluvit. Pokud ho ovšem hudební televize pustí přes svůj práh. Otázka ovšem je, v jakých souvislostech se řeči povedou tentokrát. Daughters odvedl zajímavou práci, ale nečekali byste od něj trochu víc?



2. Karl X Johan - "Flames" ... dir. Gustav Johansson

Také Gustav Johansson se dočkal od D&AD ocenění, ale lze si představit, že daleko větší radost měl z těch, které si přivezl z reklamního festivalu v Cannes. A reklamní branži v sobě nezapře ani na poli videoklipu. "Flames" je postavený na vizuální kráse detailů, které vám dopřejí vidět cizí rande, tak zblízka, jak jste ho ještě nikdy předtím neviděli. Tento švédský mág si videoklip i sám sestříhal a z výsledku je jasné, že se zrodila nová hvězda videoklipového nebe.



3. Placebo - "Trigger Happy Hands" ... dir. Andreas Nilsson

A opět Švédsko. Andreas Nilsson už je ovšem oproti Johanssonovi zavedené jméno. Hudební video od něj mají z poslední doby například Röyksopp ("This Must Be It"), MGMT ("Flash Delirium") nebo Moby ("Alice"). Když ovšem zabrousíme do jeho videografie hlouběji, zjistíme, že stejně jako Patrick Daughters točil s Depeche Mode ("Martyr"), a že opakovaně spolupracoval s White Lies, José Gonzálesem či s The Knife, pro které natočil v roce 2001 svůj první videoklip vůbec. "Trigger Happy Hands" si dáme v desetiminutové verzi mající blíž ke krátkému filmu, než ke klasickému hudebnímu promu. Placebo v ní mají okrajovou funkci soundtracku. Samotný snímek by se dal přirovnat k fúzi režisérského tématu Hanekeho ("Funny Games", "Bílá stuha") a Kubricka ("Mechanický pomeranč"). A dá vám další důvod k tomu, proč nemít rád klauny.


Subjektivně to nejlepší z Koule D. Drábka ... II.část

2. února 2011 v 18:36 | Petr Balada |  Sběr

Milena plamenně obhajuje svou aktivitu ve straně: "Když jste na vrcholku hory, všichni na vás vidí a jste tam sám a fouká tam, sychravo tam je a jelikož jste tak trochu královna, jako já byla, tak vzbuzujete hafo závisti a jste terčem brutálních pomluv. ...

... Já vydobyla týhle malý zemičce respekt, víte. Němčoury i Rusáky jsem nám držela svejma vypěstovanejma pažema v uctivý vzdálenosti. ...

... Jasně, dějou se u nás svinstva a disidenti a knězové jsou popotahovaný a nepouštěj lidi ven, a doma se mluví jinak než venku a některý lidi nemůžou na školy a debilové, jak Bilak a Jakeš se pakujou, jasný, jasný, ale když mě vyzvali, abych zvedla svůj hlas a nejenom kouli, tak já to udělala, já se stala symbolem poctivý lopaty, síly a světovosti. Chtěla jsem otočit vzor pro mládež zdravým sportovním směrem k hodnotám. Já jsem tehdy Masaryka neznala, ale věřím, že by mě dneska pochopil."

Milena o své podpoře: "Lidi mi fandili, celý rodiny volali: Mílo, házíš i za nás."

Rozněžnělá Milena: "Já jsem jedno velký dynamo. Zvedám lidičky, co jsou pohozený u silnice, jak hadrový panáčci, zdvihám je, takhle jim foukám do peříček a povídám: Vzlétni zpátky do života. Je krásný den!"

recenze Koule zde

Chase & Status - No More Idols ... 65%

1. února 2011 v 17:43 | Petr Balada |  Hudba

"In the dustbin of humanity you will find Saul Milton and Will Kennard - two dullards guilty of producing the most offensive sub-music since Kosheen." … nme.com


"… this is an impressive album that could prove a game-changer." … bbc.co.uk


"No More Idols" nemohl potkat jiný osud, než být klínem mezi recenzenty. Může za to koncepce alba spočívající v tom, že vlastně žádná neexistuje. Je to pouze slet singlů, které by neudržela pohromadě ani Lisabonská smlouva. Hlavní důvody? Skladby se odehrávají v naprosto rozdílných žánrových mantinelech. Zatímco úvodní "No Problem" lze ještě označit za klasický dnb, třetí v pořadí singlová "Let You Go" už je dosti nepovedeným tanečním popem, kterým nejspíše chtěli Chase & Status reagovat na guettovskou mánii loňského roku. Pak tu máme hrátky na téma dubstepu ("Heavy", znamenitý kousek "Hocus Pocus"), dirty pop ("Midnight Caller", "Embrance") i ostré kytary ve "Fool Yourself" nebo "Hypest Hype".

Dalším důvodem pro předurčení k rozdílným hodnocením desky jsou umělci pozvaní k hostování. Nejdříve je nutné poznamenat, že jejich seznam je podobně ambiciózní jako v případě posledního alba Kanye Westa. Zejména, co se týká aktuálních jmen, nebude mít ještě chvíli konkurenci. Sešli se tu White Lies, Cee-Lo Green, Tinie Tempah, Plan B na jedné straně a provaření Dizzee Rascal či Sub Focus na té druhé. Ovšem nechybí ani hodně horké jméno, kterému dost možná bude patřit letošní rok v kategorii zpěvaček - Clare Maguire, která si nedávno střihla i hostovačku na novince kapely The Streets. A právě její působení v tracku "Midnight Caller" zadělalo na jednu z nejzajímavějších položek celého alba.

Naopak rozpačitě dopadla spolupráce s White Lies. Chase & Status se na svém YouTube kanálu minulý týden přiznali, že patří k jejich momentálně nejoblíbenějším interpretům, což je sice hezké, ale song "Embrace" potvrdil, že i svazující. Výsledek dopadl tak, že za hosty jsou tu spíš oni sami. Nicméně pokud by právě Chase & Status produkovali další album White Lies, nemuselo by to dopadnout vůbec zle. Z "No More Idols" už vyšly čtyři singly a minimálně stejný počet je může ještě následovat a stát se hity. Chase & Status se od doby spolupráce s Rihannou zkrátka naplno otevřeli mainstreemu a jejich novinka jim v něm dělá slušné místo.

S tím se ovšem váže nutnost počítat s daleko větší mírou nevraživosti, než s jakou se potkali na poli svého domovského žánru. I pro ně teď bude jistě zajímavé sledovat, s jakým poměrem skončí souboj kladných a záporných recenzí. Zda se najde další odvážlivec, který dá stejně jako Ash Dosanjh z NME jeden bod z deseti. Nebo zda nakonec převládne poměrně nadšený pohled recenzenta z BBC. Pro mě je třetina alba zbytečná, třetina výborná a třetina nadprůměrná. Plus za výběr hostů, mínus za "zacházení" s některými z nich a genderovou nevyváženost (minimálně ještě jeden dámský hlas by desce pomohl). Další kladný bod za vůli překračovat žánry, další záporný za nezvládnutí situace a rozpad desky na jednotlivé tracky. 
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...