Pozitivní kritiky na dva oscarové kandidáty "Děcka jsou v pohodě" a "127 hodin" nevypovídají ani tak o kvalitách těchto snímků, jako spíše o změnách způsobu diváckého vnímání, kdy film vnímáme měřítky televizní zábavy po stránce narativní i technické. V prvním případě stačí zaměnit lesbický pár za heterosexuální, abychom dostali banální konverzační story jako vystřiženou z rodinného televizního seriálu, a to včetně jejího tuctového vyústění. Odlišná sexuální orientace zde neotvírá žádné dveře třinácté komnaty a nemá ani podstatný vliv na směřování děje jako v případě "Zkrocené hory". Omezený počet prostředí, ve kterém se celý příběh odehrává, je pak omlouván nálepkou nezávislého filmu. Ve srovnání s "Little Miss Sunshine" však skutečného filmového vyprávění nabízí opravdu pomálu.
Problém "127 hodin" naopak spočívá v tom, že filmovými prostředky se tu plýtvá na příběhu, který neexistuje. Na velkém platně vypadají veškeré technické parametry úchvatně. Vynalézavost kamery a střihu zahlcuje diváky vizuálním ohňostrojem, který mu téměř nedovoluje vnímat absenci skutečného děje. Televizní estetika videoklipové podívané zde dosahuje dalšího vrcholu. To, co je mnohým jiným filmovým dílům vyčítáno, tedy řídký děj, najednou pod přílivem spektakulárních postupů nevadí. Naopak je režisér adorován za způsob, jak si prostřednictvím technických prostředků, nikoliv vypravěčských, s komorní historkou poradil. Jak by asi 127 hodin vypadalo, kdyby hlavní hrdina neměl například při sobě fotoaparát a kameru?
James Monaco v knize "Jak číst film" píše: "Narativní potenciál filmu je tak značný, že své nejtěsnější pouto vytvořil nikoli s malířstvím, dokonce ani s dramatem, ale s románem." Pokud ovšem narativní potenciál ignoruje, neznamená to automaticky, že se přikloní k dalším uměleckým žánrům v pořadí. Jak dokazují zmíněné dva filmy, jednoduše ty všechny ostatní přeskočí a přimkne se k televizi, na jejíž obrazovce tak jako tak skončí.