Vypadá to, že pokud chcete bodovat v nominacích na Oscara, musí mít váš film hrdinu s duševní poruchou či tělesnou vadou. A je jedno, jestli s ní už vleze na plátno nebo jí získá až během děje. "127 hodin" je v podstatě zdlouhavým návodem na amputaci, "The Social Network" zaplnili lidi s poruchou osobnosti a v "Černé labuti" jsme nuceni sledovat přehlídku postav odmítajících potravu normálně strávit. Diváky to nicméně baví. Pozorovat někoho, kdo je ještě ve větším srabu, má povznášející účinky. A baví to i herce. Konečně si mohou zahrát na šílence i mimo stránky bulváru.
Natalia Portman si svou nominaci bezpochyby zaslouží. Její postavě jsem už po deseti minutách přál, aby dostala od někoho nakládačku a trochu se probrala. "Bylo by fajn, kdyby na ní například naběhl Mickey Rourke v oblečku z předchozího Aronofskyho filmu a párkrát ji využil jako parťáka na knockout jump," běželo mi během projekce hlavou. Bohužel, jsem se té představy už nezbavil. Snad s výjimkou lesbické scény, i když … Každopádně bych doporučil, aby pánové, kterým zbývá alespoň trocha chlapské hrdosti, na tenhle biják nelezli.
Trávit devadesát minut s hysterkou můžete i doma a zadarmo. Navíc si k tomu navolíte vlastní soundtrack. Protože poslouchat stále dokola jeden motiv z "Labutího jezera", to může udělat hysterku i z wrestlera. A výčitky z propásnutí zásadního filmu mít taky nemusíte. Pár rozmáznutých baletních otoček s kamerou umění nedělá. Pokud vás nicméně partnerka donutí na "Černou labuť" zajít, doporučuji odměnit se ji alternativním vysvětlením závěru a film popisovat jako strastiplnou cestu baletky za menstruací.