... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Březen 2011

... a zase to Odcházení

30. března 2011 v 18:48 | Petr Balada |  Film
Když se autor jedné z novinových reakcí na "Odcházení" dostal až k úvaze, co je to vlastně film, přišlo mi to zábavné. Jakoby komentátor fotbalového utkání začal najednou rozebírat, co je to vlastně fotbal. Teď, po zhlédnutí "Odcházení", uznávám, že zase tak od věci ona úvaha nebyla. Ovšem ne ve světle samotného díla. Bylo to důležité zamyšlení ve vztahu k diskusi, která se okolo Havlova debutu rozjela.

Neboť jestliže přijmeme zjednodušenou tezi, že film jako médium přenáší informace primárně pomocí obrazu, odkazuje nás to k samotnému statusu, kterému se nejen v naší kultuře kinematografie těší. A pokud tuto linii prodloužíme a zobecníme, dostaneme se přes úlohu kultury ve společnosti až k definici umění. Následující text ale podobné ambice nemá. Spokojí se s poukázáním na nejednoznačnost jedné kritické námitky.

"Odcházení" ukázalo, jak jsme se odnaučili vnímat film v jeho komplexní podobě. I do reakcí na něj se vklínila klipovitost v podobě nesouvislých výkřiků. Tedy model, na který nás moderní média sama navykla. Heslovitost a bezobsažnost se staly obdivovanými parametry, schovanými za líbivými pojmy typu vizuální zkratka a spektákl. Pokud nás tedy už v prvních minutách filmu neohromí expozice příběhu o desítkách či stovkách střihů či zjednodušující symbolika nedovolující pochybovat a přemýšlet o obsahu viděného, necítíme se jako diváci dostatečně komfortně. Přičemž právě ona zjednodušující symbolika je důkazem prázdné argumentace o nefilmovosti "Odcházení", do které se promítá výše zmíněná změna vnímání.

Je filmovější jeden obraz fotky s černou páskou v rohu nebo skutečnost vyplývající z kontextu několika za sebou řazených záběrů či dialogů? Který z rozhovorů má více divadelní formu - ten snímaný v pohybu v exteriérech nebo ten statický vedený u kuchyňského stolu? A není každý dialog porušením filmové řeči? Neměli bychom se ptát, zda nenastal konec filmu s nástupem zvuku?

Česká divadla už pár měsíců zaplavuje filmová vlna. Kdo z recenzentů kdysi při hodnocení filmů "Bláznivý Petříček", "Světáci" nebo "Muž bez minulosti" zmínil, že tyto trpí divadelností provedení? Námitka, že "Odcházení" prošlo opačnou cestou, není argumentem, ale polehčující okolností. Jakými výrazně filmovými kvalitami se může pyšnit mistrovský kousek "Kdo se bojí Virginie Woolfové?"? Jaká propast zeje mezi přívlastky komorní a divadelní? Proč v jedné recenzi autor zároveň poukazuje na divadelnost a o pár řádků dál chválí kameru?

Filmové "Odcházení" není kulturní událostí roku. Tou se stala spíše debata okolo něj. Ukázala nakolik zdravá je kritická publicistika a zda se dokáže kritik oprostit od osobního světonázoru a politického přesvědčení. Zda dokáže pracovat s kontextem. Dokonale ilustrovala argumentační dovednosti zúčastněných. I tím, jak málo prostoru bylo věnováno obsahu a kolik formě. Ani tento článek v tom není výjimkou.

O samotném filmu se dá v krátkosti říci, že trpí aurou Havlovy osobnosti, kterou nedokázal prolomit ani dramaturg. A že měl, o tom nejlépe svědčí mj. postava bodyguarda či autorovo závěrečné poděkování za vypnuté mobilní telefony s následným skupinovým smíchem. I když možná právě tento očisťující moment může být odpovědí na všechny dosavadní i budoucí texty věnující se Odcházení. Nadhled a (sebe)kritický odstup musí zvítězit nad pokryteckou demagogií a hysterií.

Sleeping Around - Strašnické divadlo* (15.03.2011) ... 75%

21. března 2011 v 18:47 | Petr Balada |  Divadlo
Je to zvláštní představení, po jehož skončení budete více než o obsahu přemýšlet o hereckých výkonech. Jsou totiž poutavě zajímavé. Zajímavé svou proměnlivostí, soustředěností, ale zároveň uvolněností a hravostí. Příběhy několika párů v různých stádiích a formách vztahu, kdy vždy jedna z postav přechází do následujícího obrazu, nabídl solidní výzvu pro duo Krbová-Zadražil. Tím, že musí na ploše několika málo minut odstínit a vybudovat charaktery jednotlivých postav, aby vzápětí vždy jeden z nich čelil výzvě stvořit postavu novou, je jejich způsob herectví vždy znovu a znovu obnažen přímo před diváky. Ty jsou pak svědky proměn uvěřitelných, chaotických i nerozlišitelných. Každá z nich je však poutavým vtažením do herecké kuchyně. Nebo spíše do dvou hereckých kuchyní. Protože zatímco Ljuba Krbová své proměny dokáže ustát přeci jenom s větším přehledem a se zapojením většího rejstříku hereckých prostředků, u Jana Zadražila je chvílemi znát, že by potřeboval pro svou postavu delší čas. Jeho proměny jakoby se děly spíše uvnitř něho, nepůsobí tak okázale. Ale i když se s úkoly vyrovnává každý po svém, nelze nevnímat tu báječnou hereckou chemii, která mezi nimi panuje. Sálá z nich radost ze hry. A právě kvůli ní se vyplatí na tenhle kus zajít.

*zhlédnuto v rámci doprovodného programu GRAND Festivalu smíchu Pardubice

Noah and the Whale - Last Night on Earth ... 65%

17. března 2011 v 17:50 | Petr Balada |  Hudba
Co očekáváte od poslechu alba? Že vás bude bavit, že vám spraví dobrou náladu, že se nebude podbízet, protože si hudebník myslí, že, co posluchač to idiot? Pokud jste si na některou z možností odpověděli ano, natočili Noah and the Whale album právě pro vás. Svým novým počinem povýšili hudební nekomplikovanost na přijatelnou zábavu, za kterou se nemusí stydět oni ani posluchač. Indie folk obohacený o sborové refrény a nějaký ten klávesový rejstřík. Přesvědčivé texty o tom, že život je báječný. Zpěvák/vypravěč s hlasem v poloze připomínající tu Toma Pettyho, tu Nicka Cavea. Jarní dávka pozitivní energie s postupným uvolňováním. Dokonalý nástroj k odstranění zimních chmur. Na první poslech dobrý. S každým dalším se dostavuje znepokojující pocit vrcholící poznáním, že lepších pecek, než byl první singl, je na albu zanedbatelné množství, a že většina skladeb si je tak trochu podobná. Noah and the Whale vydali široce posluchačsky přístupnou desku, aniž by zpochybnili svůj dosavadní repertoár. Můžou tak počítat s nárůstem fanoušků a zároveň se nemusí bát odlivu přízně hudebních kritiků. Podle dosavadních ohlasů to totiž vypadá, že také oni si na úvodní otázky odpověděli ano. I na ně přišlo jaro.

The Vaccines - What Did You Expect From The Vaccines? ... 90%

15. března 2011 v 20:34 | Petr Balada |  Hudba
Hned úvodem nezbývá než parafrázovat zvolání, které se objevilo pod videoklipem k jednomu ze singlů The Vaccines: poslechem téhle desky jsem strávil prozatím nejlepší (a zároveň nejrychlejší) hodinu letošního roku a hodinu proto, že jsem si ji dal dvakrát za sebou. Konečně album, které žije a dýchá. Ani na chvíli při něm nemáte pocit studiového podvodu s vylepšeným zvukem a s na živo nepřehratelným aranžmá. S "What Did You Expect From The Vaccines?" si připadáte jak na koncertu. Chlapcům to šlape, i když po úvodním dvojáku "Wreckin' Bar (Ra Ra Ra)" a "If You Wanna" přejdou na pár minut do zdánlivě klidnějších vod. Tam to sice začne vypadat, že by mohlo dojít k utonutí, ale hlavy nad vodou kapela udrží. Proto lze napsat, že se jí podařilo sestavit nálož, jejíž hlavní rozbuškou zdaleka nejsou pouze dosavadní singly. "Nørgaard" a ještě více "Wolf Pack" přímo čiší punkovou úderností. A závěrečná "Family Friend"? To je nádherná jednoduše melodická věc znějící, jak z podia Woodstocku a stejně tak gradující. Navíc v zápětí přechází do bonusově ukrytého dodatku u klavíru "Somebody Else's Child". To se pak těžko tahle parta opouští. "What Did You Expect From The Vaccines?" je do této chvíle nejlepším očekávaným debutem aktuálního letopočtu. God save the guitars. Tečka.

Králova řeč ... 65%

15. března 2011 v 20:29 | Petr Balada |  Film
Po shlédnutí "Královy řeči" mám za to, že britská podpora Američanům v boji proti terorismu byla vykoupena dohodou o občasném ocenění ostrovní kinematografie. Konverzační hříčka, které by daleko více slušela divadelní prkna, není filmem převratným formou ani obsahem. A pokud nepovažujete za společenský přesah banální téma překonání hendikepu, nenabízí ani ten. I když možná právě motiv podceňovaného krále (čti prezidenta), který se navzdory své řečové vadě (čti barvě kůže) stane respektovaným vůdcem (čti světovůdcem), mohl u filmových akademiků natolik rezonovat, že mu tu sošku demokratickou volbou za plentou odhlasovali. Mimochodem nejpozoruhodnějším vývodem z celého filmu je domněnka (podpořená královým hysterickým kolapsem), že na dobré vládnutí vlastně stačí jen umět plynule mluvit. Obsah činů a myšlenek není podstatný. Což může být i dobrým signálem pro případné kandidáty přímé volby prezidenta u nás.

Ale zpátky ke "Králově řeči". Jestli film jako celek chvílemi nudí, některé dílčí komponenty rozhodně nejsou nezajímavé. Herecký výkon Colina Firtha lze nazvat královským, ale mám pochybnosti, zda by se jím dal nazvat i v případě, kdy by jeho součástí nebylo koktání. Daleko zajímavější je soustředěnost Heleny Bonham Carter, která by potřebovala, aby pro ni v téhle profesní fázi někdo napsal dramatickou roli na tělo. Příjemně překvapila kamera. Fotogeničnost některých záběrů dodala filmu alespoň nějaké zdání uměleckého řemesla. Na druhou stranu, všichni víme, že zdání klame. Nejen Obamovi voliči o tom ví své.

PS: Vzpomínám na velkohubé nadšenecké přijetí "The Social Network" označující tento snímek za stejně zásadní pro naší dobu jako byl svého času "Občan Kane". Čím to, že nezřídka ti samí recenzenti tento svůj postoj opustili s odchodem z projekce "Královy řeči"? Kde jsou stovky rozhořčených článků zabývajících se pomýlenou volbou americké akademie, aby vyrovnaly počet textů věnovaných nekritické podpoře "The Social Network"? Že by se ukázalo, vzhledem pouze k lehké nadprůměrnosti "Královy řeči", že o zas tak revoluční film nešlo?

Video, video a video II.

13. března 2011 v 14:12 | Petr Balada |  Videoklipy
Se stále se snižujícím prahem uživatelských schopností k obsluze technologických inovací na poli nových médií, roste úměrně tomu počet sebevědomých uživatelů, kteří v sobě naleznou videoklipového tvůrce. Bohužel, nůžky mezi přínosem žánru a jeho zaplevelením se už rozevřely do té míry, že odhadnout či určit, co kam patří, je v podstatě sázka do loterie budoucích trendů. A tak skutečnost, že David Grohl natočil pro svou partičku něco, co připomíná hodně špatný český klip, ještě neznamená, že za něj nedostane za pár měsíců pár cen.

Práce se zjednodušila i animátorům. Zkrátil se jim zejména čas výroby jejich díla. (Pokud tedy nejsou vyznavači ruční práce.) Rozšířily se možnosti jednotlivých výtvarných technik a vzniká i nemalý počet experimentů. Technologická automatizace některých procesů i v tomto oboru dovolila samozřejmě vstup uživatelům, ale z důvodu nutnosti zapojení alespoň částečného výtvarného cítění, nedošlo k jejich úplné invazi. Zrno od plev se tu odděluje s daleko větší jistotou. Dnešní videoklipová nabídka tak úplně amatérská není. Nabízí tři animační techniky, tři způsoby, jak s animací pracovat. Od lahůdkové ruční hravosti Gondryho po melancholickou zasněnost dvojice Gibson & Pamment, kterými začneme.

1. The Audreys - "Sometimes The Stars " ... dir. Gibson & Pamment


Dvojice australských tvůrců stojící za tímto kouskem se těšila velké pozornosti díky krátkému osmiminutovému filmu "The Cat Piano" z roku 2009, na kterém se oba podíleli (a spolu s nimi ještě například Nick Cave). Ceny na festivalech získal od odborné poroty i od diváků. Videoklip "Sometimes The Stars" je pak jejich první úplně samostatnou prací bez závislosti na produkčním studiu a podnět k němu přišel právě v návaznosti na již zmíněný krátký film. Animace vznikala v prostředí programu Photoshop během čtyř měsíců. Pro oba se stal výsledek dalším odrazovým můstkem a, jak se nechali slyšet, s videoklipy určitě nekončí.

2. Eatliz - "Lose This Child " ... dir. Yuval & Merav Nathan

A doufejme, že s nimi neskončí ani tvůrci následujícího příspěvku. Což by ostatně vzhledem k nominaci na Grammy za "Her Morning Elegance" pro Oren Lavie bylo velké překvapení. Také oni se vezou na melancholické struně, ale výrobní proces měli díky stop motion technice přeci jenom složitější. Především díky tomu je nemůže divák neobdivovat. A pokud si rádi hrajete na pláži s pískem, bude tohle váš favorit.


3. Living Sisters - "How Are You Doing" ... dir. Michel Gondry

To, že s videoklipy končí, se o téhle ikoně říká už pár let. Se svým tvůrčím potenciálem, kterým na přelomu století změnil videoklipový svět, se totiž obrátil k celovečernímu filmu. Ale nic není tak vařící. Poté, co "Zelený sršeň" nebyl přijat zrovna nadšeně, našel si Michel Gondry čas i na svou oblíbenou kratochvíli. A vrátil se nejen k žánru, ale rovnou připomněl jeden ze svých nejlepších videoklipů a ještě ho vylepšil. Psal se rok 1996, když pro kapelu Cibo Matto natočil "Sugar Water". Tehdy rozdělil obrazovku na pravou a levou polovinu a rozehrál v nich velkou příběhovou šarádu, na kterou jedno podívání nestačí. O patnáct let později přichází s rozdělením obrazu na třetiny. Přidává svou oblíbenou ruční animaci a nikoho nenechává na pochybách, že král stále žije!


V očekávání ... The Vaccines - What Did You Expect From The Vaccines? (14.03.2011)

9. března 2011 v 18:33 | Petr Balada |  Hudba
Další z jmen předurčených stát se pro letošní rok hudebním objevem odpočítává hodiny do vydání debutu. Vzhledem k faktu, že venku už má tři singly, nezdá se, že by ohledně prvotiny trpělo přehnanou stydlivostí. A pokud si je dáte všechny hezky za sebou, nejspíš mu dáte za pravdu. Pryč s falešnou skromností. Indie rock v podání The Vaccines není žádnou melancholickou procházkou po mlhou zahalených blatech. I v relativně nejpomalejší skladbě "Post Break-Up Sex" zvoní kytary radostně, jak v hodině výplaty. Ostatně už při prvním půldruhé minuty dlouhém singlu "Wreckin' Bar (Ra Ra Ra)" se nedá příliš relaxovat. V debatě pod videoklipem pak k němu kdosi poznamenal: "This was the best 2:56 seconds of my life, mainly because I played it twice". Tak schválně, kdo z vás to dá:


The Vaccines neexistují dlouho. Sčuchli se na začátku loňského léta. Nahráli demo a hned s ním způsobili poprask, který vyvrcholil třetím místem v anketě BBC "Sound of 2011" a nominací MTV na jednu z "Best New Band of 2011". Čtyřčlenná partička, která se dle svých slov nechala ovlivnit tím nejlepším v hudbě za posledních pár desetiletí, hned rozruchu využila a pustila se do výroby debutu chytře pojmenovaného "What Did You Expect From The Vaccines?". Zdá se, že chytrost je neopustila ani během nahrávacího procesu. Jak naznačuje zpráva ze serveru nme.com, jehož zástupce už měl možnost album slyšet, ať už očekáváte cokoliv, dočkáte se. "It's a lot more varied than you might imagine too - tracks veering from snotty punk rock to more brooding and epic affairs."

Deska byla nahrávána přímo ve studiu živě bez velkých dodatečných zásahů a podle odhaleného tracklistu není "Wreckin' Bar (Ra Ra Ra)" jedinou krátkou úderkou. Na druhou stranu není výjimkou ani pětiminutový kousek. Můžeme se tedy těšit na punkovou živelnost, rockovou energii i trochu popové špíny. Snad se díky tomu deska nerozklíží na singlové jednohubky. No, uslyšíme za pár dní. Teď ještě k třetímu singlu. Videoklip k němu režíroval Douglas Hart (např. "Jackie Collins" pro Manic Street Preachers) a prodloužil tak pro The Vaccines sérii velmi povedených hudebních videí. Zásluhu na tom má tentokrát především kamera Stevea Annise, který má současně v rotaci i klip pro novinkový singl You Me At Six "Rescue Me". Pokud to tedy nevyjde s debutem po hudební stránce, zbudou po "What Did You Expect From The Vaccines?" alespoň hezké obrázky.



Kult.mix mudruje … o umělcích

7. března 2011 v 18:35 | Petr Balada |  Sběr
Teorie:
Umělce lze rozdělit do tří skupin - Vizionáři, Kopírovači a Skenovači. Vizionáři dokáží přijít s něčím novým, Kopírovači to umí modifikovat a přizpůsobit k obrazu svému, s čímž se Skenovači ani neobtěžují. Všechny tři party se dále rozvětvují do vertikální a horizontální podskupiny. Vertikální podskupina upravuje (vymezuje) vztah umělce (jeho díla) k okolí. Tedy ke konkurenci a její produkci. Horizontální pak ke své vlastní tvorbě. Skupiny se navzájem neprolínají. To znamená, že Kopírovač nemůže být současně (v jednom konkrétním čase) Vizionář. Což ovšem nevylučuje, aby mezi jednotlivými skupinami v průběhu svého tvůrčího života neputoval.

Jak to funguje:
Umělec stvoří dílo, které se svým obsahem či formou vymyká čemukoliv, co sám kdy předtím udělal (horizontální podskupina) nebo, co vyprodukoval kdokoliv před ním (lineární podskupina). Dostaví se úspěch. Umělec je Vizionářem. Díky věhlasu začne být napodobován, k jeho odkazu se (ne)přihlásí další umělci a s prvním podobně koncipovaným dílem se stanou lineárními Kopírovači. S každým dalším se pak ocitnou v horizontální podskupině. Za Skenovače může být označen ten, kdo nejen vytváří sérii plně identických děl svých (horizontální podskupina), ale také ten, který pouze mechanicky dosazuje jednotlivé elementy do, někým jiným, předem vytvořených vzorců (lineární podskupina). Rozdíl mezi horizontálním Kopírovačem a lineárním Skenovačem je ve schopnosti obměny těchto vzorců při zachování elementárních znaků prapůvodní předlohy (u prvně jmenovaného).

Příklad:
První boyband se dal dohromady ještě v devatenáctém století a s vědomím hudební historie posledních dvaceti let to lze označit za počin Vizionáře. Všechny ostatní byly a budou kopiemi. A pokud se kopie dopracovala k vlastnímu revivalu, jedná se o lineární sken. Horizontálním skenem je comeback sama sebe.

djpebal ... writethetechnobookset

6. března 2011 v 19:24 | Petr Balada |  Hudba

Zítra se bude ... - Divadlo Kolowrat (28.02.2011) ... 90%

6. března 2011 v 19:22 | Petr Balada |  Divadlo
Na divadelní představení, které se hrají už delší čas, jdete s určitou představou. Představou stojící u rozhodnutí, že se na něj vypravíte. Máte povědomí o ději, o zpracování, o hereckých výkonech. Četli jste kritiky, případně slyšeli o seznamu ocenění. Pak vejdete do sálu. Usadíte se, rozhlédnete po ostatních návštěvnících a odhadujete, kteří z nich budou nejspíše odcházet nespokojeni. Světla pohasínají, hluková bariéra konverzace se mění v šepot, až naprosto utichne. Ještě sem tam někdo zakašle, což se bude pravidelně opakovat v těch nejméně vhodných okamžicích děje na jevišti. Divadlo začíná. A s ním souboj s vaší představou o něm.

O inscenaci "Zítra se bude …" jsem měl dopředu tolik informací, že s blížícím se termínem jeho návštěvy mě vlastně přestávala zajímat. Můj tachometr zvědavosti začal dosahovat neprůkazných hodnot. Ale jak se ukázalo, nic lepšího mě potkat nemohlo. Bylo to podobné stádiu, kdy vás konzumace alkoholických nápojů kupodivu dovede do střízlivého stavu. Z lítosti, že jste propili takovou částku bez jakéhokoliv účinku, se nakonec stane radost nad vlastní střízlivostí. V tomto případě se pak obavy nad udržením informacemi zahlcené pozornosti proměnily v očekávání a chuť nechat se strhnout divadelním uměním.

A po počáteční fázi vzájemného oťukávání se tak stalo. Z jedné strany zahlcovala smysly výtečná scénografie, z druhé proměnlivě živý hudební doprovod. Vše ve službách tíživé tématiky děje přednesené s promyšlenou dikcí čarující Soňou Červenou. Nezbývá, než vyjádřit údiv nad skutečností, že i spis jednoho zrůdného politického procesu lze proměnit v takový inscenační skvost. Už jenom nápad s průhlednou deskou oddělující jeviště od hlediště, která se nasvícením mění v zrcadlo, je sám o sobě působivým instrumentem vtahujícím diváky do hry. A moment, kdy se v něm odráží odhalený transparent za poslední řadou tribuny hlediště, je sakra mrazivým způsobem vyrovnání se s minulostí. Takové chvíle vám rozbijí jakékoliv předem utvořené představy. Takové chvíle jsou důvodem, proč chodit do divadla.
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...