Když se autor jedné z novinových reakcí na "Odcházení" dostal až k úvaze, co je to vlastně film, přišlo mi to zábavné. Jakoby komentátor fotbalového utkání začal najednou rozebírat, co je to vlastně fotbal. Teď, po zhlédnutí "Odcházení", uznávám, že zase tak od věci ona úvaha nebyla. Ovšem ne ve světle samotného díla. Bylo to důležité zamyšlení ve vztahu k diskusi, která se okolo Havlova debutu rozjela.
Neboť jestliže přijmeme zjednodušenou tezi, že film jako médium přenáší informace primárně pomocí obrazu, odkazuje nás to k samotnému statusu, kterému se nejen v naší kultuře kinematografie těší. A pokud tuto linii prodloužíme a zobecníme, dostaneme se přes úlohu kultury ve společnosti až k definici umění. Následující text ale podobné ambice nemá. Spokojí se s poukázáním na nejednoznačnost jedné kritické námitky.
"Odcházení" ukázalo, jak jsme se odnaučili vnímat film v jeho komplexní podobě. I do reakcí na něj se vklínila klipovitost v podobě nesouvislých výkřiků. Tedy model, na který nás moderní média sama navykla. Heslovitost a bezobsažnost se staly obdivovanými parametry, schovanými za líbivými pojmy typu vizuální zkratka a spektákl. Pokud nás tedy už v prvních minutách filmu neohromí expozice příběhu o desítkách či stovkách střihů či zjednodušující symbolika nedovolující pochybovat a přemýšlet o obsahu viděného, necítíme se jako diváci dostatečně komfortně. Přičemž právě ona zjednodušující symbolika je důkazem prázdné argumentace o nefilmovosti "Odcházení", do které se promítá výše zmíněná změna vnímání.
Je filmovější jeden obraz fotky s černou páskou v rohu nebo skutečnost vyplývající z kontextu několika za sebou řazených záběrů či dialogů? Který z rozhovorů má více divadelní formu - ten snímaný v pohybu v exteriérech nebo ten statický vedený u kuchyňského stolu? A není každý dialog porušením filmové řeči? Neměli bychom se ptát, zda nenastal konec filmu s nástupem zvuku?
Česká divadla už pár měsíců zaplavuje filmová vlna. Kdo z recenzentů kdysi při hodnocení filmů "Bláznivý Petříček", "Světáci" nebo "Muž bez minulosti" zmínil, že tyto trpí divadelností provedení? Námitka, že "Odcházení" prošlo opačnou cestou, není argumentem, ale polehčující okolností. Jakými výrazně filmovými kvalitami se může pyšnit mistrovský kousek "Kdo se bojí Virginie Woolfové?"? Jaká propast zeje mezi přívlastky komorní a divadelní? Proč v jedné recenzi autor zároveň poukazuje na divadelnost a o pár řádků dál chválí kameru?
Filmové "Odcházení" není kulturní událostí roku. Tou se stala spíše debata okolo něj. Ukázala nakolik zdravá je kritická publicistika a zda se dokáže kritik oprostit od osobního světonázoru a politického přesvědčení. Zda dokáže pracovat s kontextem. Dokonale ilustrovala argumentační dovednosti zúčastněných. I tím, jak málo prostoru bylo věnováno obsahu a kolik formě. Ani tento článek v tom není výjimkou.
O samotném filmu se dá v krátkosti říci, že trpí aurou Havlovy osobnosti, kterou nedokázal prolomit ani dramaturg. A že měl, o tom nejlépe svědčí mj. postava bodyguarda či autorovo závěrečné poděkování za vypnuté mobilní telefony s následným skupinovým smíchem. I když možná právě tento očisťující moment může být odpovědí na všechny dosavadní i budoucí texty věnující se Odcházení. Nadhled a (sebe)kritický odstup musí zvítězit nad pokryteckou demagogií a hysterií.