... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Květen 2011

Není cover jako předělávka.

31. května 2011 v 18:07 | Petr Balada |  cover
Občas se dají v záplavě cover verzí nalézt malé i velké podivnosti, kdy chuť na velký hit svého kolegy dostane intepret neméně slavný. Stává se, že nová podoba je dokonce lepší, ale to vždycky záleží na tom, koho z těch umělců máte raději. A někdy až s její reinkarnací zjistíte, jak dobrá ta písnička vlastně je. Daleko nejčastější je ale varianta, kdy je lepší špatný originál, než ještě horší remake. Z koblihy prostě croissant neuděláš. Následující příspěvky však záměrně jakýkoliv soud vynechávají. I když, přece sem nebudu dávat koblihy ...

30 Seconds To Mars - Bad Romance (Lady GaGa)

Pokud jste až do této chvíli špatně spali, protože se vám zdála Lady Gaga málo emo, od tohoto okamžiku budete usínat dřív, než byste sami chtěli. Kdo by to byl býval řekl, jaké drama v sobě ukrývá tenhle její kus.




The View - Someone Like You (Adele)

Nezapomenutelný vokální výkon podala Adele během The BRIT Awards v téhle pecce. Ale nebylo to vyvoněné až moc? To frontman kapely The View na nějaké ty noty nekouká. Přesto tomu nelze příliš co vytknout. Co takhle střihnout si s Adele duet?


Hot Chip - She Wolf (Shakira)

Poslední dnešní spojení je vskutku zábavné a netřeba k němu, kromě radostného zavytí, dalšího komentáře. Ale i bez toho se obejde, takže nic.


Radiožurnál by se měl zbavit virtuální obrany

26. května 2011 v 13:55 | Petr Balada |  Sběr
Helena Vondráčková pečuje poslední dobou o svůj odkaz tím, že ho sama shazuje. Nejnovějším důkazem budiž stížnost Radě Českého rozhlasu ohledně absence jejího národního kulturního dědictví na vlnách Radiožurnálu. Ponechme stranou fakt, že každý z posluchačů zmíněné stanice by dokázal sepsat sáhodlouhý seznam interpretů, kteří nejsou zastoupeni v playlistu tohoto veřejnoprávního média, ať už si status kulturního dědictví připisují nebo ne, a podívejme se na problematiku hudební dramaturgie Radiožurnálu z obecnějšího úhlu pohledu.

Nejdříve je zapotřebí připomenout si základní a jednoduchý fakt - Radiožurnál není hudební stanicí. Hlavním předmětem jejího vysílání je poskytování informačního servisu v širokém spektru zpravodajských a publicistických žánrů. Hudba zde funguje jako doplněk. A právě tady vstupujeme na kluzkou plochu rozdílných představ, které o podobě tohoto doplňku panují. Domnívám se, že zbytečně. Stačí návrat o pár řádků výše a odpovědět si na jednu jednoduchou otázku: Neměla by stejným informačním servisem být i hudební dramaturgie?

Pokud panuje shoda ohledně hlavní náplně Radiožurnálu, lze ve stejné shodě zjednodušit popis jeho posluchače na člověka, který chce být informován. Důležitý v této rovnici je přitom fakt, že posluchač do výběru a obsahu témat z valné většiny aktivně nezasahuje. Stanice se neřídí posluchačskými průzkumy, zda by měla například vysílat či nevysílat reportáže o válkách nebo o dění v zapadlých končinách všech světadílů, zda by měla vynechávat zprávy a informace, které neladí s tím kterým politickým přesvědčením. A je to tak v pořádku. Proč ale podobným způsobem selektuje svou hudební náplň?

I na písničku je zapotřebí hledět jako na nositele informace. Dává zprávu o interpretovi, o autorech, o momentálním dění v žánru k jakému náleží. Ve větším souboru dokresluje obraz kulturní krajiny země svého vzniku. Co by mohl říct posluchač, který neposlouchá nic jiného, než Radiožurnál, o aktuálním stavu české populární hudby? Byl by jeho rozbor stejně přesný a vyčerpávající jako například v případě politického dění na domácí scéně?

Cesta k nápravě současného neutěšeného stavu hudební náplně Radiožurnálu vyžaduje pouze jedno radikální rozhodnutí. Tím je přijmout za ni plnou odpovědnost. Zbavit se pohodlné berličky v podobě odvolávání se na posluchačské průzkumy. Vše ostatní už je pak otázkou profesionality hudebního dramaturga, který se fakticky stane zpravodajcem o dění na hudební scéně. Důležitou v jeho misi by pak byla plná podpora ze strany vedení stanice, protože se dá očekávat, že se ocitne pod velkým tlakem ekonomicky zainteresovaných skupin od vydavatelských firem po producenty.

Sestavení nového hudebního profilu se přitom může opřít o jednotlivé bloky, ve kterých svůj servis Radiožurnál nyní nabízí. Ranní blok aktuálního zpravodajství by byl například proložen hudební nabídkou s datem vzniku limitovaným posledním rokem ze sedmdesáti procent, pěti roky ze dvaceti procent a staršími nahrávkami ve zbývajících deseti procentech. Pro dopolední volnější blok by došlo k nárůstu zastoupení starších skladeb, aby s nastupujícím odpoledním a především podvečerním vysíláním opět stoupalo procento těch nových.

Na budoucí podobu hudební dramaturgie Radiožurnálu budou vždy existovat desítky rozdílných pohledů. I ta výše načrtnutá je pouze symbolickým námětem k dalšímu rozboru. Docílit optimální úrovně, s kterou by byli všichni spokojeni, zkrátka nelze. Vždy se objeví někdo, kdo vznese námitku cenzurního výběru. Bylo by ale dobré si uvědomit, že tato námitka se lépe odráží z reálně zajištěné obrany, než z pouhé virtuální představy o ní.

Gipsy.cz - Desperado ... 55%

24. května 2011 v 18:20 | Petr Balada |  recenze cz
...
První deskou dali světu nový styl. Druhou ho v podstatě okopírovali. A do třetice? Co na "Desperadovi" tentokrát vadí nejvíc, není předpokládaná vykrádačka sebe sama, ale nedotažený plochý zvuk (vydávaný v propagačních textech dokonce za easy listening!). Jsou zkrátka chvíle, kdy je třeba si přiznat, že všechno si sám uhlídat nelze. Radek Banga k této fázi sebereflexe nejspíš ještě nedospěl. Pokud za ni tedy nebereme fakt, že alespoň některé hudební nástroje nechal obsluhovat kolegy. Snad se tak nestalo jenom kvůli tomu, že se je ještě nenaučil ovládat. Hudební režie, aranže, mix a mastering to štěstí neměly. Je pochopitelné mít kontrolu nad produktem, kterému dáváte své jméno, ale tenhle produkt nese značku Gipsy.cz. A obávám se, zda tímhle albem nezačala devalvovat.
...
celý text recenze zde

Jedlíci čokolády - Klicperovo divadlo (21.05.2011) ... 40%

22. května 2011 v 11:46 | Petr Balada |  Divadlo
David Drábek novou inscenací narazil na suterén svých možností. "Jedlíci čokolády" neboří konvence, nevyjadřují se k jakémukoliv tématu, nemají nosný nápad, postrádají inscenační nápady. Tedy chytré inscenační nápady, těch hloupých je tu dost. Hra je navíc příliš dlouhá, v několika momentech druhé půle obsahově nesrozumitelná. Lehkost s jakou si hraje Drábek s divadelní a obsahovou formou u skvostné "Noci oživlých mrtvol", zmizela. Postmoderní odkazy, které v ní tak výborně fungovaly, tady vycházející do prázdna, neboť postrádají pointu.

A to platí o celém textu, takže se z komedie stává postupem večera útrpná tragédie. Místo precizně vystavených dialogů se smyslem pro jejich dramatickou stavbu, s jakou se autor vytasil naposledy v rozhlasové "Kouli", nastupuje v "Jedlících čokolády" sled televizních estrádních scének a vtipů útočících na první signální. Erotický bod G nalezený na kreditní kartě, tlustá sestra nechce jíst jogurt, tlustá sestra se nemůže narvat do auta, tlustá sestra někoho zavalí. Samostatnou kapitolou pak jsou hrátky s vodítky imaginárních psů, které svůj potenciál vyčerpaly hned při své vstupní scéně. Oni však postupně získávají status hlavní rekvizity a nechtěně i nejhlasitějšího alarmu, že něco není v pořádku.

Díky erupcím smíchu odvázaného premiérového publika pak, bohužel, došlo na hereckou ješitnost projevující se v ještě větším přehrávání a v ještě větším ždímání (ne)humorných situací. Což by se dalo hercům i odpustit, pokud by tím nebyla rozbita atmosféra pro obrazy, kdy se pro změnu hraje bezmála existenciální drama o potřebě záchrany obyčejných lidí, protože ti neobyčejní se nejspíše spasili už svou výjimečností. A rázem se z bujarého veselí vyklubaly rozpaky. V těchto scénách nebyla ani známka po režisérově umu pohrávat si s diváky prostřednictvím nejistoty z viděného. Tyto scény byly prostě jenom špatné. Poslední půlhodinu jsem si opravdu přál, aby na scénu vtrhli zombies.

I když oni tam vlastně byli celou dobu. Pánská část hereckého ansámblu neměla zjevně svůj den. Sebevraha mi bylo z jeho výkonu až líto. "Jedlíci čokolády" jsou ale především o ženských postavách. Tady je zapotřebí říci, že z tria Bencová, Tomicová, Štorková předvedla nejlepší výkon třetí jmenovaná. Ono taky, pokud dostanete od autora do vínku schopnost mluvit s mrtvou matkou, strach vyjít ven z domu, pověrčivost a také dědictví kostýmu komiksového hrdiny po otci, to už je nějaký zbrojní arzenál.

Celé hře by jednoznačně prospěl úsporný balíček spočívající ve zrušení mužských postav a všech odchylek od čistého komediálního žánru, kterého se nejspíše režisér během procesu vzniku hry zalekl. Zkrátka nechat dámy pořádně si zařádit. Půdorys hry o třech opuštěných sestrách je k tomu navíc jako stvořený. Ve formě, v jaké byl představený při sobotní premiéře, se však, i přes neoddiskutovatelný potenciál zúčastněných, stal absolutně nezajímavým. Ke škodě jejich talentu, ke škodě času poučeného diváka.

Swordfishtrombones - Aftertaste ... 90%

12. května 2011 v 20:56 | Petr Balada |  recenze cz
"Blood & Milk" je jedna z nejzajímavějších tuzemských desek nultých let jedenadvacátého století. Ta kombinace křehkých aranží a silných melodií mě dodnes nepřestává bavit. Po pěti letech od jejího vydání je ale leccos jinak. "Aftertaste" má mnohem vzdušnější zvuk. Netrpí klaustrofobii. Odráží se v něm hudební posun, který mezitím na poli alternativní kytarové melancholie nastal. Slyším Arcade Fire i The XX. Navíc přibyl hostující ženský vokál dělající s introvertními skladbami divy. Například "Dandy" by byl bez něj poloviční. S ním mimochodem startuje trojice skladeb tak velkých, že by uživily zmiňované kapely i pár dalších. "Bulldozer" a "I´m Alert" uzavírají suverénně jedno z nejdokonalejších děl Dušana Neuwertha. Chtěl jsem se tomu srovnání vyhnout, ale díky krátkému časovému odstupu poslechu obou alb mi to nedá. Ne Goodfellas, ale SFT natočily světové album. Jednu výtku bych k němu ale přeci jenom měl. Stýská se mi po trubce, která čarovala na "Blood & Milk". A koneckonců dávala kapele ksicht. Ovšem vzhledem k výsledku "Aftertaste" je to docela přijatelná oběť.

Goodfellas - Robbery Blues ... 55%

10. května 2011 v 21:05 | Petr Balada |  recenze cz
Překvapení? Spíše zklamání. Pokud se z okolí dozvídáte o nečesky znějící nahrávce a vzápětí slyšíte úvodní kousek "Bobby Long" odezpívaný s tuzemským přízvukem, znepokojivě začnete kroutit hlavou. A při "Mighty Real" s česky uvzdychanými koncovkami už to raději přestáváte řešit. Zaměříte se tedy na hudební stránku, o kterou jde především. S výjimkou prostřední třetiny, je to ale docela nuda. Pokud totiž indie folk (a nic jiného to není) oberete o určitou dávku zemitosti a špíny, přichází o část autenticity. Vytratí se osobitost interpretace. Stává se z toho nezáživný vyvoněný snob folk, což se navzdory pokusům o žánrové rozkročení, obávám, "Robbery Blues" přihodilo. Možná, kdyby se Goodfellas pokusili spíše než Chrise DiBeneditta, který produkuje vše od reggae až po hip hop, získat někoho z okolí Angličanů Mumford & Sons či Noah and the Whale, bylo by to pro jejich repertoár daleko přínosnější. Nebo, kdyby si k nahrání pronajali garáž od Smith Westerns, aby z toho byla cítit skutečná Amerika. Téhle desce zkrátka moc nevěřím. Ale třeba to bude na živo přesvědčivější.

Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností - Nová scéna (28.04.2011) ... 55%

4. května 2011 v 18:03 | Petr Balada |  Divadlo
Kdybysté ve většině případů vycházejí ve svých dílech z alternativních výsledků či dopadů reálných historických událostí. Elfriede Jelinek si však jako výchozí bod zvolila následek toho, co by stalo, kdyby hrdinka stejnojmenné divadelní hry Henrika Ibsena Nora přece jenom opustila manžela, jak ostatně on sám v původní verzi zamýšlel. Nořinu naivnost změnila autorka v dvousečnou zbraň, která činí Noru méně jednoznačnou postavou. Rozmlžila pohnutky jejího jednání, když přestává být jasné, kde u ní končí bezelstná naivnost a začíná vypočítavost. Neboli, v kterých momentech se stává loutkou dobrovolně, a v kterých si své vodící nitě neuvědomuje (či odmítá uvědomovat?). Konflikt těchto vnitřních střetů činí hru mnohem zajímavější, než její sociální podkres. Proto je i nastudování uváděné na Nové scéně Národního divadla nejpoutavější a nejpovedenější právě v okamžicích, kdy se soustředí na Noru. S přítomností velmi přesvědčivé Kateřiny Winterové v titulní roli na jevišti celé představení stojí a padá. Především pro její výkon se vyplatí koupit vstupenku. V okamžiku, kdy se rozehrávají děje bez její účasti, tempo upadá. Inscenační neobratnosti se svým vrcholem v grotesknosti úvodu druhé poloviny pak nutí diváky přemýšlet, jestli to má kvůli jedinému nadprůměrnému hereckému výkonu zapotřebí. Režii Michala Dočekala a scénografii Martina Chocholouška nechybí schopnost využít nabízeného prostoru, který svou hloubkou není zrovna jednoduchou výzvou. Ale díky jejich nápaditosti se na jevišti odehrává skutečné divadlo. Jen ta závěrečná předváděčka zdvižny je poněkud samoúčelnou prázdnotou. Na druhou stranu přiměřeně ilustruje režisérův výklad celé hry.

Vojtěch Dyk @ B Side Band - La Fabrika (30.04.2011) ... 100%

2. května 2011 v 18:11 | Petr Balada |  Hudba
Pocit, který celý večer vládl příjemnému prostoru holešovické La Fabriky, a který neustále pendloval mezi diváky i muzikanty, lze charakterizovat naprosto jednoznačně: Byla to opravdová radost! Dívat se na instrumentálně zdatné hráče, jak se jim, pokud tedy někteří zrovna neobsluhovali dechové nástroje, po tváři rozlézala známka spokojenosti v podobě úsměvů a šibalského pomrkávání, člověka prostě dostane. Je to změna oproti tradičním face liftovým ksichtům kapel v duchu se modlících, aby měly ten dvacátý první koncert na šňůře konečně za sebou. B Side Band to rozjel ve velkém stylu už během instrumentálního úvodu a posluchači na svižnost té jízdy ve swingovém kabrioletu bez problému přistoupili. Přirozená pokora k výkonu bandu a žánru swingu vůbec, s jakou se následně chopil "vůdcovského" mikrofonu Vojtěch Dyk, pak dokázala, že skutečně není momentálně lepšího interpreta, ve kterém by se tak dokonale mísil muzikální talent s osobitostí vokálního projevu. Můžu mít výhrady k Nightwork či k exhibicím během obou představení Rosti Nováka, ale vem to ženská. Při vědomí jeho účinkování s B Side Bandem za zády na ně už pozvolna zapomínám. Pro jednoho člověka měl však ten večer poněkud hořkosladký nádech. Tedy měl by, protože nedorazil. Je jím Paul Anka. Potěšení z toho, jak inspirativní jsou jeho alba "Rock Swings" (2005) a "Classic Songs, My Way" (2007) tvořící páteř sobotního koncertu by zanedlouho vystřídalo zjištění, že někdo to dokáže zazpívat ještě mnohem lépe. V té souvislosti bych směrem k bandu a panu zpěvákovi ještě adresoval prosbu za zařazení "Black Hole Sun" z prvně uvedené desky. Když už došlo na Nirvanu, tak aby to nám, příznivcům Soundgarden, nebylo líto.
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...