Pocit, který celý večer vládl příjemnému prostoru holešovické La Fabriky, a který neustále pendloval mezi diváky i muzikanty, lze charakterizovat naprosto jednoznačně: Byla to opravdová radost! Dívat se na instrumentálně zdatné hráče, jak se jim, pokud tedy někteří zrovna neobsluhovali dechové nástroje, po tváři rozlézala známka spokojenosti v podobě úsměvů a šibalského pomrkávání, člověka prostě dostane. Je to změna oproti tradičním face liftovým ksichtům kapel v duchu se modlících, aby měly ten dvacátý první koncert na šňůře konečně za sebou. B Side Band to rozjel ve velkém stylu už během instrumentálního úvodu a posluchači na svižnost té jízdy ve swingovém kabrioletu bez problému přistoupili. Přirozená pokora k výkonu bandu a žánru swingu vůbec, s jakou se následně chopil "vůdcovského" mikrofonu Vojtěch Dyk, pak dokázala, že skutečně není momentálně lepšího interpreta, ve kterém by se tak dokonale mísil muzikální talent s osobitostí vokálního projevu. Můžu mít výhrady k Nightwork či k exhibicím během obou představení Rosti Nováka, ale vem to ženská. Při vědomí jeho účinkování s B Side Bandem za zády na ně už pozvolna zapomínám. Pro jednoho člověka měl však ten večer poněkud hořkosladký nádech. Tedy měl by, protože nedorazil. Je jím Paul Anka. Potěšení z toho, jak inspirativní jsou jeho alba "Rock Swings" (2005) a "Classic Songs, My Way" (2007) tvořící páteř sobotního koncertu by zanedlouho vystřídalo zjištění, že někdo to dokáže zazpívat ještě mnohem lépe. V té souvislosti bych směrem k bandu a panu zpěvákovi ještě adresoval prosbu za zařazení "Black Hole Sun" z prvně uvedené desky. Když už došlo na Nirvanu, tak aby to nám, příznivcům Soundgarden, nebylo líto.