Open Air Festival zůstal i svým druhým ročníkem velkou neznámou pro budoucí rozložení tuzemské festivalové mapy. Je to akce bez tváře. Akce, na kterou se nejezdí kvůli interpretům, ale kvůli levným vstupenkám. Akce s podbízivou dramaturgií. Aktuální zahraniční hudební dění pomíjí, a to domácí reflektuje velmi rozporuplným konzervativním způsobem (Please The Trees od půl čtvrté odpoledne a Totální nasazení od osmi večer!). Ale také podnik hrající na ekologickou strunu a zároveň pomíjející základní hygienické návyky, když možnost umytí rukou ponechala návštěvníkům pouze v jednom místě rozlehlého areálu. Alespoň, že pronajmutím místa infostánku upozorňujícím na žloutenku organizátoři neztratili smysl pro humor.
Jdeme na program. Protože čtvrtek až na zmíněné Please The Trees po hudební stránce nic zajímavějšího nenabídl a ani sobota nebyla o moc lákavější, probereme pátek. Právě v tento den bylo možné sestavit si při troše snahy vcelku obstojné degustační menu z čerstvých nadějí i provařených jistot. Letos rozjetí Koblížc!, tak to byl skutečný punk. Pochybné muzikantské i zpěvácké výkony, jedna skladba jako druhá, upřímné promluvy, za které se přihlížející styděli místo těch, co je pronášeli. Přesto to bylo dohromady kupodivu zábavné a osvěžující vystoupení.
Ivan Hlas Trio do diváků sunulo jeden noblesní kousek za druhým. Melancholie by se dala krájet, když za zvuku violoncella zazněla "Slunečnice" či "Pod oknem" ze Šakalích let. A co napsat k Sunflower Caravan? I bez velkých varhan to byla nádherná melodická jízda, ať už se jely instrumentálky nebo Andy zapojil hlasivky, aby odzpíval kousky z alba "A Little Bit More", které bylo na kult.mixu vyhlášeno jako čtvrté nejlepší za uplynulý rok (zde). Navíc jejich verze "C.V.A.N." byla možná ještě lepší, než originál od Tata Bojs.
Cartonnage jsou mnohem zábavnější live, než z nahrávek. Sází i na vizuální stránku a střídáním starších pecek s novými pak vzniká mnohem silnější repertoár. Navíc měli opět nejkrásnější houslistku na festivalu. Vždycky mě překvapí, když po letech slyším někoho, o kom jsem si myslel, že už nemá šanci zaujmout a přitom se pak stane tím nejlepším, co na daném festivalu zazní. Řeč je tentokrát o Priessnitz, kteří, ať se na mě nikdo nezlobí, byli nakonec jasným vítězem celého pátku. Bez velkého humbuku, s repertoárem, který nejenže přežil, ale vyzrál stejně jako hlas Jaromíra Švejdíka, odrovnali snad každého, kdo na ně do stanu zavítal.
Naopak trochu zklamáním bylo jen standardně dobré vystoupení Tata Bojs. I přes zařazení velmi povedených nových skladeb tomu chyběl náboj loňské show. Ale nakonec z trojice pátečních headlinerů dopadli ještě relativně slušně. Ještě malátněji totiž působili Leftfield, když byli pouhým stínem svého trháku na Pohodě2010 a hudební smršť Chemical Brothers převálcoval její monstr vizuální doprovod. Kdyby se nebylo na co dívat, nebylo by co poslouchat.
Jestli se dá na Open Air Festivalu hodnotit něco velmi kladně, pak je to noční program, který stejně dobře zafungoval i o minulém ročníku. A pokud příště organizátoři půjdou ještě více po kvalitě a rozmanitosti v nabízených tanečních žánrech a jejích představitelích, mohlo by právě tohle být oním identifikačním prvkem celého festivalu, který mu pomůže dát onu doposud chybějící tvář.