Číst si recenze na tuhle desku, je skoro stejně zábavné, jako ji poslouchat. Vlastně můžete napsat cokoliv a vždycky nebudete daleko od pravdy. Ať už čtenář kapelu miluje nebo nenávidí. Je novinka J.A.R. přeceňovaným albem? Bezpochyby. Je jejich další nedoceněnou deskou? Jistě. A teď si do obou otázek dosaďte Holého a Bártu. Následně si stejnou hru zahrajte ohledně textů, hudby, Viktoříka, Klempíře či použité barvy na obalu. Jenom odpovědi nechte vždy ty původní. Důležitou roli hraje v hodnocení i fakt, zda Roman Holý pisatele pustil do svého nahrávacího studia či pozval k sobě na chatu. A přestože (a protože) mě nepustil a nezval, dovolím si napsat, že "Dlouhohrající děcka" patří po hudební stránce k tomu nejlepšímu, co u nás letos vyšlo. Že posun J.A.R. ke klidu nakonec nedopadl tak přesvědčivě, jako posun do neklidu u Tata Bojs, je pak vinou textů, které aniž by dospěly, staly se rovnou zastydle infantilní. Čest a sláva náleží výjimce "Nové vize mužů". David Drábek už v tom není sám. Stejně jako desítky recenzentů "Dlouhohrajících děcek". Jsem s vámi, děcka!