... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Říjen 2011

Posbíráno

30. října 2011 v 20:03 | Petr Balada |  Hudba
Václav Neckář potvrdil, že příští rok vydá desku s Umakartem.
V úterý byl na internetu k vidění koncert Tata Bojs z Prahy, ve středu Coldplay z Madridu. A ano, Anton Corbijn je génius.
Novináři z Instinktu se divili, že Michal David nedal na křtu desky dubstep, ti z idnesu, že Michal není žádnej David Guetta.
V americké verzi X Factoru se bude moci poprvé v dějinách talentových soutěží hlasovat přes Twitter. V prvním živém přenosu patřil k nejzajímavějším výkon téhle čtrnáctileté zpěvačky.


Pomocí technologie, s kterou pracuje Xbox Kinect, natočilo režisérské duo Tim & Joe videoklip pro kapelu New Look.


Duck Sauce - Big Bad Wolf ... dir. Keith Schofield

30. října 2011 v 17:06 | Petr Balada |  Videoklipy
Kariéru Keitha Schofielda se opravdu vyplatí sledovat. Jako jeden z mála se pořád ještě snaží svou nápaditostí inovovat videoklipový žánr, a že se mu to daří potvrzují i četná ocenění. Ostatně o jednom z nich byla u nás řeč na začátku letošního roku (zde). Nyní přichází s videoklipem, který ve vás může vyvolat buď pocit znechucení nebo obrovského pobavení. O tomhle kousku se rozhodně bude hodně mluvit :))


Tonya Graves - I’m The Only Me ... 65%

26. října 2011 v 18:50 | Petr Balada |  recenze cz
Sólovka Tonyi Graves se díky dosavadnímu hudebnímu působení mohla stát stejně dobře reakcí na aktuální britskou scénu (Katy B), jako na tu severskou (Lykke Li). Bohužel si vybrala za skladatele a zároveň producenta Hynka Tomana. Žádné progresivní kousky se tedy nekonají. "I'm The Only Me" zkrátka zní, jakoby Support Lesbiens prodělali další ze svých liftingových úprav a najali si zpěvačku. Deska je to hodně konzervativní a chvílemi nezajímavá. Naštěstí na ní zbyl prostor i na momenty, které si dokáží vynutit posluchačovu pozornost. Tonya Graves má totiž nádhernou barvu hlasu a umí s ní náležitě pracovat. Je to právě její interpretace, co dělá z alba "I'm The Only Me" velmi vkusnou záležitost navzdory nepřesvědčivému obsahu. Stačí se ostatně zaposlouchat do "By Your Side" nebo předělávky "Cry Me a River". Tenhle sameťák si zaslouží respekt, ať už zpívá cokoliv. I když cokoliv by to taky být nemuselo. Průměrného repertoáru už tu máme dost.

Dům ... 75%

25. října 2011 v 17:41 | Petr Balada |  Film
"Dům" v sobě nese velmi banální příběh, jehož různé variace jsme viděli už bezpočtukrát. Komorní drama, které má díky obsahu a částečně i formě k televizi ještě blíž než "Rodina je základ státu" tak předkládá jen jednu výrazně filmovou řeč. Tu obrazovou. Škoda, že kamera nedostala širokoúhlý prostor, ale jen ten televizně okleštěný. Přitom právě vizuální stránka tu hraje velkou roli. Na dialogy úsporný scénář přenesl tíhu sdělení právě na obraz a kameramanské duo Střítežský - Chlpík se s ní vypořádali více, než statečně. A to i navzdory divadelně omezenému počtu prostředí, kde se scénář o generačním souboji odehrává.

Jeho autorka Zuzana Liová potlačením zbytečných slov udělala pro "Dům" to nejlepší, co mohla. Nepodlehla pokušení námětu nechat své postavy rozkecat. Dala jim naopak volnost mlčení, kterou herci stoprocentně proměnili ve vybudování srozumitelnosti svého jednání, aniž by ho museli neustále komentovat. Miroslav Krobot a Taťjana Medvecká tak stvořili nejlepší a hlavně nejuvěřitelnější manželský pár minimálně pro letošní rok. I díky jejich výkonu nakonec "Dům" potvrzuje banalitu o rodině jako základu státu mnohem přesvědčivěji, než film, který si ji vytkl do názvu. Někdy zkrátka není ani třeba tlačit na pilu, aby strom padl k zemi.

Rodina je základ státu ... 60%

24. října 2011 v 19:57 | Petr Balada |  Film
Týpek, který se (ne)vědomě podílel na vytunelování finančního ústavu, dostane od policie den na rozmyšlenou. Buď bude spolupracovat, nebo dostane flastr. Pomoci v rozhodování mu má možnost likvidace jako nepohodlného svědka. Náš hrdina se ale tak snadno zastrašit nedá. Naloží nic netušící rodinu do auta a dává se na útěk. Ale jsme v českém filmu, takže útěk to není doslovný. Spíše výlet, při kterém se hlavní hrdina rozmýšlí, co dál. Rozmýšlí se při klidném stanování v malebném zákoutí lesa nad řekou nebo při návštěvě spolužáka ze studií. A tak se velmi dobrá a slibná zápletka pozvolna mění v klasický tuzemák. Jen hovory u stolu vystřídaly hovory u okna a v lese (zlatá "Kawasakiho růže"). Nejhorší na onom žánrovém kolapsu je, že právě ty odbočky jsou zároveň nejlepšími momenty celého filmu.

Dojem z příběhu napravuje hudba a kamera. V obou případech však následuje ale. Účast Lenky Dusilové a Clarinet Factory je dobrým důvodem k návštěvě i průměrného snímku. Jenomže v tomto případě se minimalistické muzicírování se samotným dějem poněkud míjí. A i když bych nečekal, že to v souvislosti s těmito jmény někdy použiju, tady musím - ke konci stopáže už leze to trilkování druhých jmenovaných chvílemi na nervy. Kamera Petra Koblovského je pak působivá až ve chvíli, kdy opustí prostředí moderní rodinné vily, které nedokáže nápaditě vizuálně využít. Velmi úsměvné je například rozhodnutí zanechat děti u večeře a jít si promluvit vedle. Přičemž následuje putování napříč domem až před obrovské okno do zahrady (zlatý "Muž ve stínu").

"Rodina je základ státu" nabízí aktuální zápletku v atraktivním balení autorského filmu. Vzhledem k tomu, že novodobá domácí kinematografie podobnými projekty zrovna nehýří, je snadné přimhouřit nad dějem oko a všechny podivnosti včetně závěrečných pěti minut omluvit autorovým viděním světa. Na druhou stranu nelze pominout fakt, že v tomto případě autor scénárista poněkud přecenil sám sebe ve funkci režiséra. Nebo že by to bylo naopak?

Floex - Zorya ... 100%

14. října 2011 v 19:36 | Petr Balada |  recenze cz
Baví mě nechávat se deskou přemlouvat. (Naposledy tento rituál proběhl u novinky Prago Union.) Pouštím nahrávku, od které na základě předchozích zkušeností s interpretem cosi očekávám. Hned první song mi však připomene, že mít vysoké nároky se nevyplácí. Dostavuje se chuť desku zastavit a zostudit ji trvalým uložením do obalu někoho jiného a ještě horšího. Naštěstí zvítězí zvědavost. A tak nechávám rozeznít tóny druhého, třetího, čtvrtého tracku, abych se najednou přistihl s úsměvem idiota. Velmi spokojeného idiota. Když jsem už letos přestal vyhlížet domácí album se schopností čelit loňské výzvě Clarinet Factory, objevilo se nečekaně a přistihlo mě nepřipraveného. Plné svůdných zákoutí a překvapivých momentů. Hudebně nebojácné, dalece překračující hranice ambientu. Spojující prvky elektroniky a jazzu naprosto uhrančivým způsobem, díky kterému je navíc "Zorya" s každým dalším poslechem stále lepší a zajímavější. Přemlouvání od poslechu jedné skladby k druhé se tak nakonec změnilo v přání neverending story. Tohle je skutečný comeback roku. Takhle by měla znít deska roku.

Různí - Alois Nebel (soundtrack) ... 90%

13. října 2011 v 18:58 | Petr Balada |  recenze cz
V České republice se natočí v průměru něco kolem dvacítky filmů ročně. Je tento počet soundtracků velkým nebo malým prostorem pro příchod alespoň jednoho hitu, který přežije sezónu? "Alois Nebel" se dá v tomto směru považovat za dar z nebes. Nejenže nabízí hned dva kousky splňující kritérium trvanlivosti a kvality, ale zároveň jimi vrací do hry výrazné hlasy tuzemských legend. Zkontrolujte si jízdní řády, protože tenhle vlak by vám ujet neměl. ...
... celý text recenze zde

Alois Nebel ... 60%

4. října 2011 v 18:15 | Petr Balada |  Film
Mnoho povyku pro nic? Spíše neškodný jesenický vánek, kterého reklamní kampaň proměnila v celostátní tropickou bouři. Pokud jste byli ohromeni technickou stránkou "Avataru" a do kina se chodíte spíše dívat, než přemýšlet, budete ideální diváckou skupinou i pro "Aloise Nebela". Ovšem pokud vás chytlo přirovnání k "Válčíku s Baširem", kinu se raději vyhněte. Zatímco u tohoto snímku byla technická stránka jen jakousi nadstavbou umožňující ještě více umocnit silnou dějovou linku, pro český snímek je především záchranou od řidké kaše příběhu, který by byl v klasické podobě k neukoukání.

Některé věcí tu nijak nesouvisejí s dějem a jsou spíše scénáristickou schválností a berličkou pro přitáhnutí pozornosti. Ve chvíli, kdy se začnete ptát proč, narazíte na zvětšující se hradbu nejasností a nesrozumitelností. Proč je tu historka s odsunem Němců, když z těch hrůz není ukázáno nic, co by mohlo vyvolat alespoň nějakou emocionální reakci u diváka? Když i znásilnění, které je spouštěčem opožděné pomsty, a o kterém se jenom můžeme domnívat, že bylo znásilněním, protože o něm není ve filmu ani zmínka (ale proč by pak došlo na pomstu, že?), tu nevzešlo ze zvěrstev při odsunu, ale předcházely mu vztahové peripetie (všichni se znají a oslovují jménem), aniž by byly nějak blíže rozkryty. Dějová linie s Rodenem a jeho kámoškou sekerou působí v kontextu celého filmu zkrátka trochu podivně, nepatřičně a mírně chaoticky.

A hlavně překáží. Protože, jestli má "Alois Nebel" místy snahu být více, než jen výtvarným zázrakem, je to ve chvíli, kdy titulní postava Miroslava Krobota poznává na pražském hlavním nádraží svou pozdní lásku. Ona vůbec celá pražská pasáž se dá označit za nejpovedenější moment celého filmu, což je s ohledem k neustálému zdůrazňování jesenického místopisu vcelku vtipný paradox. Mimochodem právě rotoskopie udělala z Jeseníků naprosto uniformní krajinu bez špetky génia loci, i když se zvukaři můžou přetrhnout. Stejně dobře se mohl film odehrávat v Krušných horách nebo na Šumavě.

Samozřejmě ještě jedno pozitivum dostal Alois Nebel do vínku. Z původních písniček, které alespoň z části ve snímku odezní, se stávají pomalu nejdiskutovanější hudební počiny letošního roku. Ať už se jedná o "Půlnoční" s Václavem Neckářem či o "Stínohry" s Marií Rottrovou. A pokud jste viděli videoklip k prvně jmenované, do kina vlastně nemusíte. Lepší už to nebude.


November 2nd - Night Walk With Me ... 85%

2. října 2011 v 13:21 | Petr Balada |  recenze cz
Nejdříve dobrá zpráva: "Night Walk With Me" patří po dramaturgické stránce prozatím k nejdotaženějším letošním domácím deskám, které jsem měl tu možnost slyšet. Skvěle funguje jako celek. Představuje důkaz, že nahrávat a vydávat dlouhohrající počiny má pořád ještě smysl. Je fajn neposlouchat pro změnu kolekci singlů, ale jednolitou plochu do sebe zapadajícího silného repertoáru. Baví mě postupně gradující úvod alba, který vyvrcholí třetím trackem "Eloise in the Devil's Claws", stejně jako závěrečné zklidnění kulminující v rozlučkové "100 Years". Velkou výhodu má "Night Walk With Me" ve své stopáži. Necelých pětačtyřicet minut znamená, že převážně akusticky laděné aranže nestihnou splynout v jednolitou masu snadno zaměnitelných písniček.

A teď ta horší zpráva - November 2nd natočily pro zdejší publikum až příliš nenápadnou desku. Nenápadnou ve stylu, který reprezentuje. Popové písničkářství totiž představuje svět fungující v delším časovém horizontu, není trendy, pomaleji stárne. Ale proč je to tedy vlastně horší zpráva? November 2nd díky své novince nezbohatnou, což by si za odvedenou práci a za přizvané hosty zasloužili. November 2nd, kteří už dávno měli patřit do první kategorie mediálního zájmu hudebních rubrik a playlistů rádií tak i nadále zůstanou v šedé zóně tiše uznávaných kapel. Snad jim akademici dopřejí alespoň dvě nominace na Anděly, a to za desku roku a pro Alexandru Langošovou jako zpěvačku roku za její čím dál vyzrálejší a kultivovanější projev. To je minimum, které by pro ně hudební publicistika (a další zainteresovaní) měla za "Night Walk With Me" udělat.
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...