Baví mě nechávat se deskou přemlouvat. (Naposledy tento rituál proběhl u novinky Prago Union.) Pouštím nahrávku, od které na základě předchozích zkušeností s interpretem cosi očekávám. Hned první song mi však připomene, že mít vysoké nároky se nevyplácí. Dostavuje se chuť desku zastavit a zostudit ji trvalým uložením do obalu někoho jiného a ještě horšího. Naštěstí zvítězí zvědavost. A tak nechávám rozeznít tóny druhého, třetího, čtvrtého tracku, abych se najednou přistihl s úsměvem idiota. Velmi spokojeného idiota. Když jsem už letos přestal vyhlížet domácí album se schopností čelit loňské výzvě Clarinet Factory, objevilo se nečekaně a přistihlo mě nepřipraveného. Plné svůdných zákoutí a překvapivých momentů. Hudebně nebojácné, dalece překračující hranice ambientu. Spojující prvky elektroniky a jazzu naprosto uhrančivým způsobem, díky kterému je navíc "Zorya" s každým dalším poslechem stále lepší a zajímavější. Přemlouvání od poslechu jedné skladby k druhé se tak nakonec změnilo v přání neverending story. Tohle je skutečný comeback roku. Takhle by měla znít deska roku.
Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?