Nejdříve dobrá zpráva: "Night Walk With Me" patří po dramaturgické stránce prozatím k nejdotaženějším letošním domácím deskám, které jsem měl tu možnost slyšet. Skvěle funguje jako celek. Představuje důkaz, že nahrávat a vydávat dlouhohrající počiny má pořád ještě smysl. Je fajn neposlouchat pro změnu kolekci singlů, ale jednolitou plochu do sebe zapadajícího silného repertoáru. Baví mě postupně gradující úvod alba, který vyvrcholí třetím trackem "Eloise in the Devil's Claws", stejně jako závěrečné zklidnění kulminující v rozlučkové "100 Years". Velkou výhodu má "Night Walk With Me" ve své stopáži. Necelých pětačtyřicet minut znamená, že převážně akusticky laděné aranže nestihnou splynout v jednolitou masu snadno zaměnitelných písniček.
A teď ta horší zpráva - November 2nd natočily pro zdejší publikum až příliš nenápadnou desku. Nenápadnou ve stylu, který reprezentuje. Popové písničkářství totiž představuje svět fungující v delším časovém horizontu, není trendy, pomaleji stárne. Ale proč je to tedy vlastně horší zpráva? November 2nd díky své novince nezbohatnou, což by si za odvedenou práci a za přizvané hosty zasloužili. November 2nd, kteří už dávno měli patřit do první kategorie mediálního zájmu hudebních rubrik a playlistů rádií tak i nadále zůstanou v šedé zóně tiše uznávaných kapel. Snad jim akademici dopřejí alespoň dvě nominace na Anděly, a to za desku roku a pro Alexandru Langošovou jako zpěvačku roku za její čím dál vyzrálejší a kultivovanější projev. To je minimum, které by pro ně hudební publicistika (a další zainteresovaní) měla za "Night Walk With Me" udělat.