... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Listopad 2011

Clarinet Factory, Alan Vitouš a Lenka Dusilová - Studio Švandova divadla (28.11.2011)

29. listopadu 2011 v 20:37 | Petr Balada |  Hudba
I navzdory zážitkovému bordelu, který mi v uších za dva dny zanechala různorodá změť festivalových vystoupení, jsem v pondělí po Trenčínu zasedl v sále Studia Švandova divadla a nechal si dokonale uklidit hlavu koncertem seskupení, jehož loňský počin má z těchto stránek titul album roku. Stěžejní část večera tvořil právě repertoár z "Out Of Home" obohacený o skladby inspirované pražskou výstavou Modiglianiho nebo o novinku z dílny Lenky Dusilové. Ta se představila v mimořádně formě, na které rozhodně nebyla znát jí avízovaná tříměsíční koncertní absence. V mediální tichosti z ní vyrostla jedna z nejlepších domácích zpěvaček a soudě dle ochutnávky z návratové desky "Baromantika" nás ještě v samotném skonu letopočtu čeká mimořádná událost (křest 18.12. v Arše).

Popisovat nádheru písniček "Hoří pole lán" či "Ozvěny z kamene", do které rozkvetly díky živému provedení, nemá valného smyslu, stejně jako je marné popisovat intenzitu kývání nohou a hlavou například u roztančené "Jedeš do Ameriky". To by si měl prožít každý sám. Clarinet Factory je v těchto prostorách pravidelným hostem, ale o lístky bývá rvačka. Až i vy urvete jednu ze židlí a rozezní se první tóny, velmi rychle pochopíte proč. Mimochodem při vzpomínce na přijetí Submotion Orchestra či Polar Bear v Trenčíně, nepochybuju, že by se podobných ovací dočkali i Clarinet Factory s Alanem Vitoušem a Lenkou Dusilovou. Snad se jich na letní Pohodě v tomto složení také dočkáme.

Pohoda Indoor Camping Festival 2011 - Svědecká výpověď 1. část

28. listopadu 2011 v 13:52 | Petr Balada |  Festy 2011
Vizionáři a proroci to mají vždycky těžké. Na začátku jim příliš mnoho lidí nevěří. A je už v lidské (československé) povaze, že spousta z nich už dopředu zaujme vůči čemukoliv novému a nevyzkoušenému skeptické stanovisko, aniž by si počkala na výsledek. Respektive, což je důležitější, aniž by ho stavěla na osobním prožitku. První ročník Pohoda Indoor Camping Festivalu tak sice prodělal na nezájmu fanoušků, ale díky klubové až spiklenecké atmosféře získal kultovní status, kterým se jeho účastníci budou v dalších vyprodaných ročnících chlubit. Stejně jako kapely, z nichž si některé své koncerty opravdu užívaly a zasadily se tak o neopakovatelnou atmosféru.

Účelně využité prostory trenčínského výstaviště nabídly návštěvníkům komfort, který si v ničem nezadal s letním velkým bratrem. Dostatečně vytápěný prostor na stanování v jednom z pavilónu včetně přístupu do jeho hygienického zázemí a restaurace poskytl standard turistické ubytovny.

Jen pár kroků od ní se pak bylo možné ocitnout v hale plné vůní. Po jejím obvodu stánky s občerstvením, koutek her i oblíbená poradna, jak se stát machrem s kartáčkem na zuby tentokrát vylepšená o seznamku. Uprostřed dostatek místa k posezení u stolů prázdných i těch s k síti připojenými počítači.

Spojovací chodbou se bylo možné dostat k prvnímu z pódií. Bažant stage byla především přehlídkou československé scény, kterou narušila pouze polská invaze klezmeru. Seskupení Kroke zde celý program v pátek otevřelo.

Přechod dalších pár metrů nevlídným podzimem a výstup do prvního patra Pavilónu 3 obdaroval všechny lehké turisty na svém konci teplotou i atmosférou nejútulnějším sálem. S čajem v ruce bylo možné uložit se do obrovských polštářů nebo usadit na připravené židle a debatovat při besedách, dívat se na filmy, divadlo, seznámit se s odvážnými lidmi oceněnými Bílou vránou.

Jen coby plným kelímkem dohodil, nacházel se největší z prostorů. Ten v sobě ukrýval hned dvě z pódii tvořících programový středobod veškerého dění. Důmyslný časový harmonogram nepřipustil mezi protilehlými rivaly dlouhé přestávky. Čas zbyl na cigárko ve venkovní kuřárně, úlevu v toitoikách (pouze tento prostor neměl vlastní záchody) a zakoupení výborného pohodového punče případně svařeného vína, které halu po oba dva dny příjemné provoňovalo. Vyslankyně z jeho stánku navíc s tácem v ruce a úsměvem na tváři nabízela mezi návštěvníky ochutnávku, což nemohlo na celkové atmosféře nepřidat. Zkrátka nepřišli ani pojídači čerstvých vitamínů, neboť po oba dva dny se pořadatelé postarali o přísun mandarinek zdarma.

Budiž výše popsané rozdělení areálu nevyvratitelným důkazem, že veškeré obavy ze zimy a dlouhých přechodů nebyly na místě. Ale i pokud se někdo v podzimním chladu vyžívá, našel tu svá zákoutí. Ať už v podobě tradičního meeting pointu s vlajkami a lavičkami nebo pouťových atrakcí. O těch programových přinesu svědectví v dalším článku věnovaném po letní Pohodě druhému nejlepšímu festivalu na bývalém federálním území. Těšte se, protože opravdu bylo co poslouchat a Česko na něm představilo světu jeden obrovský hudební objev a klenot.

... pokračování příště


Florence and the Machine - Ceremonials ... 70%

23. listopadu 2011 v 19:08 | Petr Balada |  Hudba
Už dlouho se mi nestalo, abych byl takhle zahlcený muzikou po poslechu jednoho alba. Ale jak napsal NME, svět Flo je zase o něco větší a bohatší, a nám, jejím fandům, nezbývá, než ho do sebe vstřebat. I za cenu prasklé hlavy. "Ceremonials" totiž není pouhým pokračováním předchozího alba, nýbrž jeho rozvitým souvětím. Posledně kapela nabrala do plic vzduch a teď vypouští páru. Ne ve formě přehnaně dynamických písniček, ale v jejich aranžích. Téměř každá druhá skladba graduje do monumentálního finále. Člověk si při poslechu několikrát řekne, že tohle nemůže dopadnout dobře, že je všeho moc, a že kýč už ťuká na booklet, ale chlapci a děvčata to vždy nějak ustojí. Tedy zásluhu má především to děvče za mikrofonem, které s hlasem čaruje, jak Kocourek s miliony. V téhle souvislosti se hodí nahodit i dvě negativní udičky. "Ceremonials" chybí k dokonalosti dvě písničky. Jedna ztišená v čistě komorní úpravě za doprovodu jednoho dvou nástrojů a druhá její punkový protipól (zběsilejší následovnice "Kiss with a Fist"), která by tu načančanou dokonalost rozbila.

Richard Müller - Ešte ... 45%

23. listopadu 2011 v 19:05 | Petr Balada |  Hudba
Nové album se mi zdá být pro Richarda Müllera krokem zpátky. Mimořádnost předešlého počinu, která stála na vyrovnaném souboji Müllerova vypravěčství s elektronikou, zmizela. Salva dozněla, munice došla. Vrátil se unavený strýko, aby zazpíval, jaké jsou nové trendy v soužití muže a ženy. Žádné. Buď opustil on jí, nebo ona jeho. A v mezičase se řeší globální problémy lidstva. Texty jsou plné klišé a frází, které jsme už i od Müllera slyšely bezpočtukrát. Jenomže na "Ešte" jim chybí silný hudební podklad. Už není tak jednoduché mu to sežrat. Pracuje se tu s písničkovou formou uvnitř samotných písniček. Na krátkém časovém úseku se plýtvá se styly, které by jinému vyšly na celou desku včetně bonusů. Nemuselo by to být na překážku, kdyby ty koláže byly alespoň trochu zajímavé. Vůbec nejhůř pak dopadl duet s Terezou Kerndlovou. "Klid, mír a pohoda" konkuruje ve své slabomyslnosti snad jen kousku "Ztracená bloudím" od Verony. Ale po celou dobu není jenom zle. I "Ešte" má své záblesky geniality. Jenom jsou tentokrát na můj vkus až moc zanesené blátem.


Tomáš Klus - Racek ... 55%

18. listopadu 2011 v 23:42 | Petr Balada |  recenze cz
Letos se zoufale nedostává výrazných alb sólových zpěváků. A nic na tom nezmění ani "Racek". Střelka poměru očekávání ke konečnému výsledku skončila v sektoru zklamání. Zpěvák se přitom pouze vrátil před druhé album, které ho předčasně vystřelilo vzhůru a pasovalo do role popové hvězdy, kterou není. Líbivé aranže vyměnil na "Rackovi" zpět za syrovost akustické kytary, což by se dalo označit za dobrý tah. Bohužel díky zařazení nesmyslných jednohubek (např. "Teplota vody", "Textovka v hudbě") je těžké brát tuhle desku vážně. DIY přístupem se dá omluvit ledasco, ale ne kvalitu materiálu. A tyhle bezprostřední návody z obyváku shazují zbytek položek. Zamrzí to zejména ve vztahu k písničkám, které inspiroval Čechovův "Racek". Jsou čtyři a připojuju se ke všem recenzentům přede mnou, co je označili za nejlepší část desky. Zbytek zní nepřekvapivě, nudně, sterilně. Tolik diskutovaná "Pánubohudooken" zazněla ve fragmentu tuším už před rokem a půl na Benátské noci a spíše než protestsong připomíná sběrný tábor transparentů za každé doby nespokojených demonstrantů. Naštěstí je natolik chytře složená (výborná pasáž o dělnících zprava), že nesklouzne k úplné lacinosti. Jen se stala obětí sama sebe. Přesně na ní totiž sedí část textu, že "všechny nepokoje probíhají v pajzlu u piva", přičemž se obávám, že přesně tam bude tenhle jakkoliv upřímně myšlený kousek rezonovat nejvíce.

Republic Of Two - The End of War ... 50%

18. listopadu 2011 v 18:27 | Petr Balada |  recenze cz
Tahle deska je soundtrack pro rozervané romantiky, kteří cestou domů z posledního dílu "Svítání" přemýšlí, jestli se dát k vlkodlakům nebo upírům. Smysl života ztratili se závěrečnými titulky. Vítr jim suší slzy a promlouvá k nim řečí přírody připomínající tu pískání, tu zvuk zvonů. Jejich stíny se chovají podivněji než obvykle. Například zmizí, když ubude světlo. Když ho zastíní hejno havranů. Černých havranů. Nezáleží na ročním období, protože pochybnosti o vlastní existenci se neřídí podle kalendáře, ale podle bezčasí. Naštěstí jsou na to dva, i když stojí každý sám uprostřed zalidněného pole nebo vylidněné silnice. Případně naopak. Společně jsou unaveni z her lidí okolo. Z toho, jak je neustále nutí, aby přecházeli na zelenou nebo odpovídali na otázky. K čemu vůbec tolik otázek? Copak nestačí, že život je už tak dost krutý? Například k upírům. Ale najdou se i tací, co mají pochopení. Co se, za zvuku melancholické táborové kytary, projevují teskným dvojhlasem a stávají se trubadúry emocionálně poraněné generace. Bez boje vyhrávají válku o slzavé údolí. A dobře jim tak.

"Výročí českého dubstepu"

3. listopadu 2011 v 17:50 | Petr Balada |  Hudba
Za posledních dvanáct měsíců se dostal zvuk dubstepu i do míst, kde by ho před pár lety nikdo nečekal. Dřívější nesmělé průzkumy terénu skončily. Jestliže kdysi musela mít každá popová hvězda alespoň jeden dubstepový remix, dneska se v jeho beatech nese část refrénu rovnou v originální verzi. V českém hudebním rybníčku je situace samozřejmě jiná. My jsme totiž dubstep přijali za rovnocený žánr už před třemi lety. A protože nejsme národ troškařů, stalo se tak ve veřejnoprávní televizi, v hlavním sobotním vysílacím čase. Z dnešního pohledu ten song zní hodně opatrně, ale i tak je to událost, kterou stojí za to si připomenout. Následujte odkaz a přeneste se s ním zpátky do 25. října roku 2008, do čtyřicáté čtvrté minuty a padesáté první vteřiny pořadu Souboj hitů

Butterfly Kiss - The Best Of Arrogant Egoists ... 55%

3. listopadu 2011 v 17:19 | Petr Balada |  recenze cz
Vysoká úmrtnost zdejších objevů z talentových soutěží dokázala, že pro zelenáče je lepší, když si vyšlapou cestu sami. Případně se jim podaří dostat do projektů pro nové umělce vyhlašovaných hudebními vydavatelstvími. Podobnou sekci jich má ostatně už většina. Případná záštita známého loga, pomoc s distribucí či jednodušší cesta do hudebních médií - to jsou dílčí kroky, jak dát o sobě vědět, budovat o sobě povědomí. Butterfly Kiss se spojili s Popronem, a přestože výsledkem není zrovna hudební revoluce, bylo by dobré si jejich jméno uchovat v paměti. ...
... celý text recenze zde
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...