Už dlouho se mi nestalo, abych byl takhle zahlcený muzikou po poslechu jednoho alba. Ale jak napsal NME, svět Flo je zase o něco větší a bohatší, a nám, jejím fandům, nezbývá, než ho do sebe vstřebat. I za cenu prasklé hlavy. "Ceremonials" totiž není pouhým pokračováním předchozího alba, nýbrž jeho rozvitým souvětím. Posledně kapela nabrala do plic vzduch a teď vypouští páru. Ne ve formě přehnaně dynamických písniček, ale v jejich aranžích. Téměř každá druhá skladba graduje do monumentálního finále. Člověk si při poslechu několikrát řekne, že tohle nemůže dopadnout dobře, že je všeho moc, a že kýč už ťuká na booklet, ale chlapci a děvčata to vždy nějak ustojí. Tedy zásluhu má především to děvče za mikrofonem, které s hlasem čaruje, jak Kocourek s miliony. V téhle souvislosti se hodí nahodit i dvě negativní udičky. "Ceremonials" chybí k dokonalosti dvě písničky. Jedna ztišená v čistě komorní úpravě za doprovodu jednoho dvou nástrojů a druhá její punkový protipól (zběsilejší následovnice "Kiss with a Fist"), která by tu načančanou dokonalost rozbila.