Tahle deska je soundtrack pro rozervané romantiky, kteří cestou domů z posledního dílu "Svítání" přemýšlí, jestli se dát k vlkodlakům nebo upírům. Smysl života ztratili se závěrečnými titulky. Vítr jim suší slzy a promlouvá k nim řečí přírody připomínající tu pískání, tu zvuk zvonů. Jejich stíny se chovají podivněji než obvykle. Například zmizí, když ubude světlo. Když ho zastíní hejno havranů. Černých havranů. Nezáleží na ročním období, protože pochybnosti o vlastní existenci se neřídí podle kalendáře, ale podle bezčasí. Naštěstí jsou na to dva, i když stojí každý sám uprostřed zalidněného pole nebo vylidněné silnice. Případně naopak. Společně jsou unaveni z her lidí okolo. Z toho, jak je neustále nutí, aby přecházeli na zelenou nebo odpovídali na otázky. K čemu vůbec tolik otázek? Copak nestačí, že život je už tak dost krutý? Například k upírům. Ale najdou se i tací, co mají pochopení. Co se, za zvuku melancholické táborové kytary, projevují teskným dvojhlasem a stávají se trubadúry emocionálně poraněné generace. Bez boje vyhrávají válku o slzavé údolí. A dobře jim tak.
Skvěle napsáno.