Nové album se mi zdá být pro Richarda Müllera krokem zpátky. Mimořádnost předešlého počinu, která stála na vyrovnaném souboji Müllerova vypravěčství s elektronikou, zmizela. Salva dozněla, munice došla. Vrátil se unavený strýko, aby zazpíval, jaké jsou nové trendy v soužití muže a ženy. Žádné. Buď opustil on jí, nebo ona jeho. A v mezičase se řeší globální problémy lidstva. Texty jsou plné klišé a frází, které jsme už i od Müllera slyšely bezpočtukrát. Jenomže na "Ešte" jim chybí silný hudební podklad. Už není tak jednoduché mu to sežrat. Pracuje se tu s písničkovou formou uvnitř samotných písniček. Na krátkém časovém úseku se plýtvá se styly, které by jinému vyšly na celou desku včetně bonusů. Nemuselo by to být na překážku, kdyby ty koláže byly alespoň trochu zajímavé. Vůbec nejhůř pak dopadl duet s Terezou Kerndlovou. "Klid, mír a pohoda" konkuruje ve své slabomyslnosti snad jen kousku "Ztracená bloudím" od Verony. Ale po celou dobu není jenom zle. I "Ešte" má své záblesky geniality. Jenom jsou tentokrát na můj vkus až moc zanesené blátem.