Druhý den po hudební stránce příliš dobře nezačal. Kapela Jelly Belly pravděpodobně v garáži pár měsíců nacvičovala, aby zněla, jako že jim to spolu příliš neladí. Povedlo se. Z jejich songů se dalo vyčíst, co tím asi tak mysleli, ale provedení za moc nestálo. Nejlíp nazkoušeli svůj postupný odchod během poslední písničky. Podobný spektákl předvedli ještě členové partičky Luno. Netuším, co je k podobnýmu divadélku vede. Ale nejspíše to bude neúcta k divákům, kteří vydrželi až do konce, i když to zejména u slovenských umělců byl téměř nadlidský výkon.
Z Ukrajiny dorazilo duo Zapaska a svůj set si patřičně užívalo. Vydalo ze sebe tolik hudební hravosti a radosti, že z ní člověk mohl čerpat po zbytek festivalu. Od dramaturgů to byl odvážný tah, ale vyplatil se. Stejně jako v případě závěrečného koncertu se jednalo o nejlepší živé vystoupení toho dne.
Těsně pod pomyslným trůnem nezapomenutelných zážitků zůstalo stát těleso afterPhurikane. Hlasy romských zpěváků se zarývaly hluboko pod kůži. Tesknota prostupující pomalými tóny, stejně jako živočišnost v těch čardášových dala vzpomenout, že muzika nabitá emocemi je velmi silnou zbraní. Škoda nevyrovnaných výkonů.
Možná za to mohl punč, ale Mňága a Žďorp odehrála jeden ze svých nejlepších festivalových koncertů, u kterých jsem měl tu čest v posledních letech být. Petr Fiala řádil jako za mlada a lidi spolu s ním. Vedle neohraných kousků zazněly ty vůbec nejznámější hity, a tak ten den poprvé naplno propukla ta pravá festivalová nálada a atmosféra.
Trochu odlišné ovzduší vládlo při besedě s držiteli ocenění Bílá vrána. Dva příběhy, které spojovala odvaha člověka postavit se moci a bohatství, nebyly zrovna důvodem k pozitivním myšlenkám. Zvláště s přihlédnutím k faktu, že stále nejsou u konce, který by se dal alespoň nadneseně označit za dobrý. Ale neřešily se pouze konkrétní kauzy. Čas vyzbyl i na obecné zamyšlení nad hrdinstvím, nad vlastnostmi, které člověka vedou k hrdinským kouskům.
Pro někoho mohl být, přeneseně řečeno, takovým kouskem i úvod vystoupení Paris Suit Yourself. Čtvrthodinová skladba řádně zamávala trpělivostí fanoušků, ale kdo vydržel, byl následně odměněn rozjetým výkonem zpěváka, kterého bylo těžké zastavit, i když mu čas vypršel. O tom, jak moc si to celé užíval, nejlépe svědčí jeho výlet s mikrofonem mezi nadšený dav či závěrečný pozdrav z výšin pódiové konstrukce.
Hudebně daleko zajímavější věci se chvíli před tím děly o slabých pár desítek metrů dál. WWW jsou momentálně v kurzu i na Slovensku a nejspíše ještě nějakou dobu budou. Svědčí o tom ukázka z připravovaného alba (ohlášen byl i dvoudiskový živák), stejně jako aplaus po závěrečné "Pikole" nastavené o předělávku taneční klasiky.
Divoce se nakonec tančilo také během koncertu New Young Pony Club. Ale než šarmantní zpěvačce podlehla většina přítomných, nevypadalo to zrovna na rozjetou party. Nejspíše za to mohla předskokanka Sophie Barker, která nádherným akustickým setem všechny příjemně ukolébala.
Vylezly na pódium jako poslední živá kapela festivalu a všechny zbylé diváky odrovnaly dokonalým propojením jazzu se zlámanými rytmy a prvky dubstepu; navíc s vynikající soulovou zpěvačkou v čele. Submotion Orchestra, dámy a pánové. To nejlepší nakonec. Nečekaný zážitek, bouřlivá odezva, vystoupení, o kterém se stále ještě mluví a samozřejmě prosba, abychom je viděli a především slyšeli i na velké Pohodě. S tím nelze, než souhlasit. Stejně jako s přáním, aby Pohoda Indoor Camping Festival pokračoval dalším ročníkem, neboť v bodě obžaloby, že se hned prvním ročníkem zařadil mezi nejlepší festivaly na bývalém federálním území, je vina v plném rozsahu.
Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?