... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Leden 2012

Kieslowski - Divadlo Exil, Pardubice (31.1.2012)

31. ledna 2012 v 22:45 | Petr Balada |  Hudba
Zatímco z Ruska nadále na naše území útočila studená fronta, do Pardubic proniklo ze západu (rozuměj z Prahy) duo Kieslowski. Tedy jedno ze jmen, které loni debutovalo a hned si vysloužilo zaslouženou pozornost. Ostatně "Tiché lásky" se i na těchto stránkách vešly mezi deset nejlepších nahrávek roku (zde).

Do pardubického divadla Exil bylo pozváno v rámci série unplugged koncertů "Bez šťávy" a vzhledem k charakteru jeho soundu ani nemohl být zvolen příhodnější typ večera. Vzájemná chemie piana a akustické kytary dodávala spolu s prolínajícími se vokály Marie Kieslowski a dkp (David K. Pomahač) pocit dokonalého hudebního souznění.

Zazněly všechny skladby z alba, které v živém provedení potvrdily, o jak výjimečný projekt se jedná. Více, než u jiného tuzemského jména tu platí, že v jednoduchosti je síla. Být jako posluchač tak blízko křehkým melodiím obohacených poetickými texty znamená být vtažen do záplavy obrazů, které vyvolávají. A v hodinové prohlídce obrazárny došlo navíc také na prezentaci nových přírůstků ve sbírce.

Z lednového EP "Tanečnice" to byla nejprve anglická "2 in 1". Ta se nakonec, navzdory úsměvné příhodě s pozapomenutým textem, ukázala být live mnohem silnější skladbou, než na studiové nahrávce, kde působí spíše dojmem přívěšku k nádhernému mořem vyplavenému kousku "Binoche", na který došla řada vzápětí.

Po druhém přilákání dvojice zpět na pódium se potvrdilo, jak důležité je umět si vybrat tu správnou cover verzi. Song "9 Crimes" jakoby Damien Rice napsal přímo pro Kieslowski. Výborné provedení nemohlo pokazit ani nedoladěné piano.

Byl to zkrátka velmi příjemný večer. Škoda jen poloprázdného hlediště (plakáty na akci se ve městě objevily teprve čtyři dny před jejím konáním). Na druhou stranu se tím alespoň naplnila intimita prožitku, na které je repertoár dua postavený. A něco mi říká, že při další návštěvě (pokud k ní tedy dojde) už to tak snadné nebude.


Režisér, který šlápl vedle

22. ledna 2012 v 12:22 | Petr Balada |  Film
Spojení Finchera s readaptací knihy "Muži, kteří nenávidí ženy" dávalo naději, že by mohlo vzniknout něco mimořádného. Ačkoliv sám titul není převratným literárním skvostem, obsahuje hned několik velmi zajímavých dějových momentů a postav inklinujících k předešlé režisérově filmografii, čehož si všímá i Benjamin Slavík v textu "Top režisér pro každého" (MF Dnes, 14. 1. 2011). Finchera k natočení ale nepřilákal motiv sériového vraha vraždícího podle bible nebo téma rozvětvené bohaté rodiny s nacistickou minulostí. Vábničkou nebyl ani stav duše, za kterého je člověk ochoten sáhnout k násilí. Jak prozradil v rozhovoru pro zmíněný deník, nejvíce ho na knize zaujal vztah ústřední dvojice. A tak, ke škodě všem nabízejícím se shora vypsaným podnětům (a divákům), točil Fincher příběh s důrazem na milostnou linku hlavních hrdinů, kterou také, jako jedinou, oproti předloze důrazně pozměnil a dokonale tím její zajímavost zabil.

Jistým varováním už mohla být kompozice filmového plakátu. Larssonova nepoddajná individualistka Lisbeth je zde naaranžovaná ve spokojené pozici majetku muže, se kterým se vlivem okolností původně jen navzájem využívali. Americká verze nepřinesla nový výklad jejich (ne)vztahu, jak by se dalo od režisérského formátu typu Finchera očekávat, ale rovnou ho celý překvalifikovala a divákovi tím pádem naservírovala pouze jakousi mělkou variaci na story o Zkrocení zlé ženy. Reakce, které tato změna i ve spojitosti s obsazením role Lisbeth vyvolala, shrnuje pro třetí číslo Respektu Jan Gregor a přidává k nim další postřeh týkající se pro změnu zapojení značky H&M do merchandisingu kolem filmu: Je fakt, že v autorově podání je Lisbeth dívka, která nenávidí své tělo, a dělat z ní módní ikonu je dost na to, aby její stvořitel začal v hrobě rotovat. Tím spíš, že sám Larsson se švédskému řetězci ve druhém díle Milénia posmívá jako symbolu konformnosti, kam chodí nakupovat odkvetlé rebelky.

Co ale Fincher nabízí jiného krom nepovedené love story? Benjamin Slavík upozorňuje na scény, které se staly zároveň marketingovým lákadlem: Ve filmu Muži, kteří nenávidí ženy jsou scény zavěšení do "mučicí kazajky" nebo znásilnění análním sexem tak explicitní, že vám budou fyzicky nepříjemné. Jako kdyby tyto scény Fincher hodlal zbavit jakéhokoliv lidského elementu; jsou natočené tak, jako by je prováděl robot zapnutý v programu "patologické zlo". Něco takového může dát obyčejné detektivce nový význam: tvůrce dodrží nutnou "normu" současného akčního thrilleru, ale přidá něco navíc. To něco navíc lze ale považovat za velmi diskutabilní. Ve skutečnosti totiž Fincher v těchto scénách pouze čerpá z estetiky podívané televizních seriálů posledních let. Násilí a sex jsou v nich natočeny naturalisticky a zároveň všední optikou normálnosti. Ostatně celá scéna s mučící kazajkou díky hudebnímu podkladu (Enya) a proslovu mučitele jako by vypadla z dalšího dílu seriálu "Dexter".

Televizní produkci okrajově zmiňuje v článku "Zakázku, jako je Larsson, si dám od Finchera zase rád" na aktualne.cz i Radomír D. Kokeš. Rozbor snímku staví na dialektice starého a nového, kterou z filmu odpozoroval. Jeho popis sváru mezi dvěma světy zahrnuje rovněž i konflikt mezi starou a novou detektivkou (Agatha Christie a sir Arthur Conan Doyle vs. Kriminálka Las Vegas či Sběratelé kostí). Přirovnání je to však zavádějící. Ve skutečnosti mají totiž "Muži, kteří nenávidí ženy" k oběma hraničním mantinelům daleko. Námětu se nedostává chytrosti v analytickém odhalování pachatele a zpracování postrádá technologickou invenci ve vizuálním manuálu pro diváky. Konkrétně, dvě a půl hodiny sledujeme pátrání po vrahovi, jehož nakonec prozradí přehrabování se v archivních materiálech, a kde největší technologickou vymoženost představuje naskenovaná a zvětšená fotografie.

David Fincher kývl na něco, co si sám nevybral a co tím pádem plně neodpovídá jeho představě o ideálním filmovém námětu (navzdory v úvodu zmíněným vedlejším dějovým linkám). I obecně vnímaný nejslabší článek z jeho dosavadního díla - "Hra" - má stokrát zajímavější story. Larssonovi "Muži, kteří nenávidí ženy" je pouze průměrná kriminálka. Vznikl podle ní sice řemeslně výborně zvládnutý film, ale také film uvnitř nudný a prázdný. Film na zakázku, který mohl natočit kdokoliv, a výsledek by nebyl příliš odlišný.

Peter Travers se v recenzi pro lednové vydání časopisu Rolling Stone nemůže zbavit pocitu, že filmu něco chybí. Ve výsledku jeho recenze je to přesně polovina hvězdiček k dosažení absolutního hodnocení (mimochodem stejný počet obdžel o pár odstavců dál i režijní debut Angeliny Jolie), což se v porovnání s tuzemským pozitivním přijetím jeví téměř jako extrém. Ale ke stejné padesátiprocentní známce došel například i časopis Time, vlivné noviny Los Angeles Times či The New York Times. Nejedná se tedy o ojedinělý pohled. Naproti tomu Benjamin Slavík by ho jistě rád viděl i v užších nominacích na Oscara. Sám je ale vůči tomu skeptický, když píše: Snímek Muži, kteří nenávidí ženy favoritem na nominace nejspíš nebude. Důvod dobře vystihl tvůrce sám: "Myslím, že na Oscara je tam až moc análního sexu a jiných úchylností." Na místě je obava, jestli se od režiséra nejedná o stejně iluzorní důvod, jako kdyby Ron Howard tvrdil, že "Šifra mistra Leonarda" nemůže získat Oscara, protože obsahuje příliš mnoho pravdivých konspiračních teorií. Na druhou stranu, kolik režisérů kdy přiznalo, že šláplo vedle?

...

Nejpůsobivější moment nového filmu Davida Finchera trvá dvě a půl minuty. Při stopáži sto padesáti minut se jedná o skutečně velmi nepatrný zlomek, který se navíc odehraje hned zkraje. Tím momentem je totiž úvodní titulková sekvence. Nestvořil ji však sám režisér, ale mágové z Blur Studios.


Kritické předávání cen kritiky

15. ledna 2012 v 13:08 | Petr Balada |  Film
Není nic horšího, než nechat moderovat předávání cen mediálního introverta, který chce být se všemi zadobře. Možná tu roli hostitele dostal jako omluvu za absenci nominace za výkon ve Vendetě, jejž předtím všichni kritici tak chválili, ale každopádně to nebyl nejšťastnější tah. Začátek Ondřejovi Vetchému ještě vyšel. Výlet mezi stoly sliboval, že by mohla být zábava. Jenže pak přišla šílená historka ze čtenářského deníku a bylo vymalováno. Když se k tomu přidá nudné hudební číslo (to nikoho nenapadla parodie na Půlnoční?), ne úplně zvládnuté oznamování kategorií a tradiční plky předávajících a přebírajících o podfinancování filmu a chudince popelce dokumentu, jeví se najednou i ten nejhorší ceremoniál Českých lvů jako big show. To je skutečně tak těžké najít moderátora-glosátora, nebojícího se okomentovat všechny ty nudné děkovné řeči? Který by například Simonu Babčákovou ujistil, že za svou děkovnou řeč bude jistě nominovaná do třetice i příští rok? Jak smutné, když jediný vtipný postřeh k uplynulému roku v českém filmu musí pronést osmdesátiletá Chytilová. Možná by příští ročník mohla moderovat ona. U ní je alespoň jistota, že nekorektnost zvítězí nad nudnou potřebou ochrany stavovské příslušností.

Není featuring jako spolupráce

14. ledna 2012 v 18:14 | Petr Balada |  Hudba
Případ první
Maroon 5, Eminem, Kanye West, David Guetta, Coldplay - řada jmen, která podlehla vokálnímu kouzlu z Barbadossu se spokojeně rozrůstá téměř každý měsíc. Jedním z posledních na seznamu je Drake. Na vychvalovaném albu "Take Care" má titulní spolupráce s Rihannou číslo pět. A přestože se z ní stane oficiální singl až se sedmnáctým lednem, už nyní je pro zpěvačku jedenadvacátým kouskem v top ten Billboard Hot 100. Ale Rihanna není důvodem, proč o "Take Care" čtete zrovna v téhle rubrice. Mnohem zajímavější je totiž člověk, kterého byste ve spojení s ní nečekali. Mužem stojícím za hudebním podkladem a spoluprodukcí znáte z britské partičky debutující před dvěma a půl roky a je jím Jamie xx. The xx nadchli svou eponymní deskou nejen ostrovní kritiku, ale v živém provedení také například návštěvníky předloňské Pohody. Copak na netypicky střižený hip hop asi říkají fanoušci jejich indie soundu? Že by alternativa jako alternativa?

Případ druhý
Minulý rok se povedlo duu Chase & Status získat s albem "No More Idols" tisíce nových fanoušků i pozornost mnohem proslulejších kolegů. Vystoupilo ze svého žánrového stínu, když přizpůsobilo produkci masovějšímu posluchači. Dobrou propagační práci odvedli také hostující zpěváci. A po dvanácti měsících tu teď máme dalšího zástupce zlámaných beatů, který se zkouší prosadit na širším trhu. Dvaatřicetiletý zástupce labelu Hospital říkající si High Contrast chystá na letošek desku "The Agony and The Ecstasy". Prvním zvěstujícím singlem se stal kousek "The First Note Is Silent". Na jeho podobě se podílela hned dvě esa taneční elektronické scény - Tiësto a Underworld. Výsledek? Pouze osmaačtyřicátá příčka anglické singlové hitparády. Tentokrát dalo víc lidí zkrátka přednost tichu před koupí nahrávky.



Případ třetí
Žijou hoši z Korn stále jen z úspěchu svých prvních desek vydaných do konce minulého století? Jsou bezradní z toho, že je nedokáží překonat a omladit tak svou fanouškovskou základnu? Tak o tom se diskutovalo při oznámení producentské sestavy pro chystané album s Noisii a Skrillexem včele. A poté, co se desátá studiovka "The Path of Totality" dostala na trh, rozšířilo se spektrum témat o povzdych, zda to mají zapotřebí. Na druhou stranu se ovšem začalo halasně ozývat KONEČNĚ! Plejáda recenzí tak kolísá od nadšeného přijetí po výsměch. Máme tu ovšem i novou otázku: Zkazil si pověst Skrillex nebo Korn?



V očekávání ... CZ/SK Festy 2012

7. ledna 2012 v 16:33 | Petr Balada |  Festy 2012
Björk, Two Door Cinema Club a Gorillaz Sound System - na jeden festival by to byl velice slušný line up. Každé jméno ovšem ve skutečnosti patří jinému podniku. Colours of Ostrava, Pohoda i Open Air Festival oznámily své headlinery nečekaně brzo. Může za to radost z úlovku, tlak fanoušků, snaha podchytit předvánoční prodej?

Ať už byl důvod jakýkoliv, schyluje se nám k dost možná historicky nejlepší festivalové nabídce na celém bývalém federálním území. Zatímco totiž Ostrava už stěží přetrumfne islandskou divu větším jménem, Trenčín i Panenský Týnec své největší trumfy teprve vytáhnou. A nesmíme zapomínat na čtvrtého v řadě. Rock For People prozatím hudební dárky ke svým osmnáctinám tají, ale už nyní slibuje vylepšení areálu včetně instalace promenádního mostu či zkvalitnění vizuální prezentace.

Vytáhnout se v rámci dvacetin hodlá Benátská noc, která také chtěla prozradit svůj magnet už v závěru roku, ale stále k tomu nedošlo. K dispozici je pouze informace, že by mělo jít o hvězdné jméno, které vyprodává své koncerty během několika hodin. Představit si pod tím lze leckoho, což dokládá diskuse na facebookovém profilu, kde padají jména jako Sting, Roxette, Him či Foo Fighters. Snad z toho nakonec nebudou zase jenom Kabáti.

Sázavafest je na umělce prozatím skoupý. Několik málo oznámených českých stálic zahrnuje speciální vystoupení kapely Sto zvířat, která má zahrát rovnou stovku svých písní. Po loňském stěhování se organizátoři chtějí dále zaměřit na zkvalitnění festivalového zázemí, což zahrnuje novinku v podobě kryté taneční haly pro pět tisíc lidí.

Letní Let It Roll před rokem expandoval na Slovensko a se zimní verzí letos překročil polské hranice, kde na jednom z pódií vystoupil i Brit Joker, jehož výtečné debutové album "The Vision" se těší oprávněné přízni žánrových kritiků. Snad brzo zahraje i u nás. Zatím však nikdo potvrzen není a na oficiálních stránkách festivalu probíhají pouze ankety k možným jménům. Pokud by se podařilo skutečně zabookovat ta s největším počtem hlasů, bylo by to hodně burácivé léto. (Dovolil bych si v této příležitosti upozornit na vyvedený comeback Aquasky s deskou "Raise The Devil".)

Novou strategii dramaturgie nabízí JamRock. Na internetových stránkách byl uveřejněn seznam domácích kapel, z kterého si pomocí sms hlasování vybírají přímo fanoušci festivalu.

Festivalová komunita má i první oběť. Konec po letošním ročníku oznámila třinecká Noc plná hvězd. Rozlučka bude ve znamení mejdanu Jaromíra Nohavici a jeho pozvaných hostů.

Další várka informací o festivalové sezóně 2012 za měsíc.

KULT.MIX ALBUM ROKU 2011

1. ledna 2012 v 18:25 | Petr Balada |  ALBUM ROKU ...
Když si přečtu doprovodný text k loňskému oznámení o vítězi, nelze se ubránit malému déjà vu. Také letos tuzemská scéna vyprodukovala dostatečné množství velmi dobrých alb, ale co je podstatnější, tentokrát i v žánrové kategorii spotřebního popu, který se konečně začíná oprošťovat od rozbředlého kytarového soundu. Kapela Eddie Stoilow budiž tím nejvýmluvnějším příkladem. Přestože se nedostala do finálové desítky, měla by tu být právě v této souvislosti zmíněna.

Tím hlavním společným prvkem, který spojuje oba předešlé roky, je však pokračující absence silného sólového zpěváka. Hodně se čekalo od novinky Tomáše Kluse, který však předešlé nahrávky nepřekonal, jen se k nim přiblížil. Ještě, že tu máme jednočlenné pánské projekty, které situaci částečně zachraňují. Floex ani Bonus, ale nemůžou se svým menšinovým žánrem zaplnit chybějící místo mainstreamového zpěváka, za něhož by nebylo nutné se stydět.

Možná, že za pár let by jím mohl být i Ben Cristovao. Ten nabídl na desce "Benny Cristo" aktuální teenage sound a ve spojení s vizuální a mediální prezentací o něm můžeme hovořit (pozdě, ale přece) jako o první české hvězdě zrozené ve stylu MTV. Jen by to chtělo trošku precizněji vyprodukovaný materiál. Aktivita hvězdiček z talentových soutěží stála za pozornost ještě kvůli dalším třem jménům. Ale zatímco alba Gabriely Gunčíkové i Alžběty Kolečkářové nedopadly úplně nejlépe, Markéta Konvičková si k němu gratulovat může. Její rehabilitace po nepodařeném debutu nemohla dopadnout lépe. "Kafe, bar a nikotin" je rozhodně nejpříjemnějším letošním překvapením.

Letopočet 2011 byl pro českou hudbu především ve znamení kapel. Ostatně stačí se podívat do seznamu nominovaných. Dočkali jsme velmi vyrovnané řady alb od jmen, od kterých už to snad ani nikdo nečekal. Vrátila se Vltava, po pauze o sobě dali vědět také Swordfishtrombones či J.A.R., s velmi kvalitním materiálem se vytasili Sunshine a svou pozici velmi talentovaného spolku nadále upevňuje Vypsaná fiXa.

Před rokem jsem si přál, aby zdejší hudební scéna byla dostatečně zdravá a mohla konečně předehnat alespoň tu slovenskou. Snad není příliš opovážlivé říci, že za posledních dvanáct měsíců jsme se jí minimálně vyrovnali. V závěru letošního roku nás pak potěšil úspěch poslední desky Čankišou v evropském žebříčku world music a proto si dovolím vyslovit přání (i s ohledem na desky, které nás čekají), aby podobný úspěch potkal další česká jména, a to nejen v úzce profilovaných hitparádách.

A teď už odpočet těch nejlepších domácích alb za rok 2011:

10. November 2nd - Night Walk with Me
"Night Walk With Me" patří po dramaturgické stránce k nejdotaženějším letošním domácím deskám. Skvěle funguje jako celek. Představuje důkaz, že nahrávat a vydávat dlouhohrající počiny má pořád ještě smysl. Baví postupně gradující úvod alba, který vyvrcholí třetím trackem "Eloise in the Devil's Claws", stejně jako závěrečné zklidnění kulminující v rozlučkové "100 Years". November 2nd by si zkrátka zasloužili alespoň dvě nominace na Anděly, a to za desku roku a pro Alexandru Langošovou jako zpěvačku roku za její čím dál vyzrálejší a kultivovanější projev.

09. Kieslowski - Tiché lásky
Zavřete oči a zkuste si představit malebnou ztichlou krajinu, po které byste se chtěli jen tak potulovat se svým protějškem a při cestě zažívat všechny ty strasti, co láska přináší. Máte? A teď si k těm obrazům vymyslete soundtrack. Nebo ne, pusťte si "Tiché lásky", protože v nich to všechno je. Konečně nepatetické poetické texty, které nezní ani banálně ani směšně. Nejlepší debut roku.

08. Vypsaná fiXa - Detaily
Nejen Tata Bojs letos dospěli. Vypadalo to, že po "Klenotu" už stěží může přijít něco barvitějšího, osobitějšího a hudebně zábavnějšího. Ale stalo se. Kapela si rozvzpomněla na hitovost prvních nahávek a zároveň uplatnila zkušenosti z nahrávání té poslední. Výsledkem je album nabízející na jedné straně klasicky vystavěné pecky se silnými refrény, které rozskotačí každý jejich koncert a na druhé nenápadné odbočky k taneční energii new rave, neuhlazené syrovosti šedesátek či intimnímu písničkaření. Navíc Vypsaná fiXa našla zalíbení ve sborovém zpívání. A má ještě cenu připomínat, že Márdi patří k těm nejlepším textařům, kteří se tu za poslední léta objevili?

07. Čankišou - Faÿt
Čankišou rozhodně nejsou kapelou, která by zůstávala zapouzdřená v jednom hudebním módu. Hypnotickou seanci kdysi postavenou na bicích a perkusích, vystřídala rocková přímočarost. Album v sobě obsahuje globálně srozumitelné hudební odkazy a místní speciality zároveň. V úvodních vteřinách "Saz Ty Sera" si tak posluchač nemůže být jist, zda neposlouchá odpověď na "Intergalactic" (Beastie Boys), aby ji v zápěti rozcupovaly téměř bollywoodské motivy. Nejpovedenější track "Vardusa Saza" zase pro změnu obsahuje dívčí sborovou pasáž, která jako by sem byla vlepena z moravské lidovky."Faÿt" si zkrátka může dovolit na svůj obal umístit nálepku Originál, aniž by to působilo jako marketingový trik.

06. Mandrage - Moje krevní skupina
"Moje krevní skupina" má všechno, co si lze od dobré nahrávky přát. Hity, progresivní zvuk, patřičnou dávku drzosti v textech, vtip, překvapivé hudební momenty. Rád bych například viděl, jak se bude tvářit puberťák rozdováděný "Mechanikem" a rozjitřený kouskem "Šrouby a matice", když ve skladbě "Psycholog" dojde na téměř jazzový duet mezi kytarou a pianem. Pro všechny milovníky "Návštěvníků" je tu skladba "CML" a především "Disco MOSKBA" - nejzábavnější domácí taneční track za dlouhou dobu. "Moje krevní skupina" dělá z Mandrage jednu z nejnadějnějších (a hudebně nejmodernějších) part domácí scény. A to i bez pomoci věhlasných producentů ze zahraničí.

05. První hoře - Club Silencio
Naskočte na kolotoč "Clubu Silencio". Vyberte si svůj oblíbený hudební žánr a pevně se ho držte. Pokud budete mít štěstí, možná vám z něj na konci jízdy i něco zbude. Tahle masáž zkrátka není bez obětí. "Club Silencio" je velmi originální a zábavnou plackou nabízející crossover ostrý jako břitva s texty barvitými jako dobrodružství Rychlých šípů. Ať očekáváte cokoliv, realita prorazí vaše ušní bubínky kladivem. Od čtyř elektronických meziher nazvaných "Dějství" až po deathmetalovou pěveckou vsuvku ve skladbě "Noční bůh" se dříve či později dostane na všechno, co máte i nemáte v hudbě rádi. "Club Silencio" je v podstatě čtyřicetiminutovým testem vaší tolerance. Čím později desku zastavíte, tím snášenlivější v hudbě jste.

04. Swordfishtrombones - Aftertaste
"Blood & Milk" je jedna z nejzajímavějších tuzemských desek nultých let jedenadvacátého století. Ta kombinace křehkých aranží a silných melodií dodnes nepřestává bavit. "Aftertaste" má oproti tomu mnohem vzdušnější zvuk. Netrpí klaustrofobii. Odráží se v něm hudební posun, který mezitím na poli alternativní kytarové melancholie nastal. Navíc přibyl hostující ženský vokál dělající s introvertními skladbami divy. Například "Dandy" by byl bez něj poloviční. S ním mimochodem startuje trojice skladeb tak velkých, že by uživily zmiňované kapely i pár dalších. "Bulldozer" a "I´m Alert" uzavírají suverénně jedno z nejdokonalejších producentských děl Dušana Neuwertha.

03. Tata Bojs - Ležatá osmička
Tata Bojs se vrátili k punkové zběsilosti svých hudebních začátků, která se promítla do crossoveru "Papírovka". Vrátili se k Funèsovi, ke smyčcům, k francoužštině i ke geometrii přímek a úseček. A stále umí pobavit netradičními slovními obraty. Ani v jednom z uvedených příkladů se přitom neopakují, a to je v rámci diskografie jednoho souboru neuvěřitelný výkon. Ba co víc, představují se ve velmi nečekaných číslech. Ať už za to může značně radikální text v apokalyptické vizi světa "2031" nebo nekompromisní slovní nátěr v kousku "Světová" s hostujícím Vladimirem 518. Vyvrcholením pak budiž spojení s Clarinet Factory (kteří jsou držiteli kult.mix alba roku 2010) v písničce "Písmenková". To je čistá hudební radost geniálního souznění hudební a textařské hravosti.

02. Floex - Zorya
Když jsem už letos přestal vyhlížet domácí album se schopností čelit loňské výzvě Clarinet Factory, objevilo se nečekaně a přistihlo mě nepřipraveného. Plné svůdných zákoutí a překvapivých momentů. Hudebně nebojácné, dalece překračující hranice ambientu. Spojující prvky elektroniky a jazzu naprosto uhrančivým způsobem, díky kterému je navíc "Zorya" s každým dalším poslechem stále lepší a zajímavější. Přemlouvání od poslechu jedné skladby k druhé se tak nakonec změnilo v přání neverending story. Tohle je skutečný comeback roku. Takhle by měla znít deska roku.

01. Lenka Dusilová - Baromantika
Vezměte poslední dvě věty z předcházející recenze, podtrhněte je a budete blízko k popisu tohoto malého hudebního zázraku. Letošní deska Björk je proti "Baromantice" jednoduchou a posluchačsky přítulnou nahrávkou. Lenka Dusilová si vzala to nejlepší z projektů, na kterých poslední léta spolupracovala, jako byli například Eternal Seekers a Clarinet Factory, přidala k tomu velkou dávku osobitosti svého textařství a všechno to zabalila ve spolupráci s Tin Soldier a Beátou Hlavenkovou do aranží plných samplů, ruchů a znepokojivých zvuků navzájem soupeřících s čistotou akustické kytary, klavíru či kontrabasu. Svou žánrovou eklektičností a přístupem k melodiím připomíná "Baromantika" letos tolik kritiky ceněnou desku tUnE-yArDs "whokill". Lenka Dusilová se vrátila s deskou stojící na pocitech v textu i hudbě. Náročnou na soustředěný poslech, jedinečnou ve své celistvosti a v síle zážitku, který nabízí.
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...