... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Únor 2012

Únor s Jonzem III. část ... Mistr prezentace

26. února 2012 v 20:42 | Petr Balada |  Videoklipy
Björk je pro každého videoklipového režiséra splněný sen. Ať už zpěvačce nabídne sebebláznivější vizi, pokud dokáže obhájit její smysluplnost, může s ní počítat. Vyzkoušeli si to mnozí velikáni a byl mezi nimi i Spike Jonze.

Jestliže byl předešlý videoklip z dílny Spikea Jonze přesnou kopií kriminálních seriálů starší televizní produkce, tentokrát vychází režisérova stylizace z éry dnes již klasických francouzských muzikálů natáčených v šedesátých letech minulého století. Od přesně stylizovaných interiérů i exteriérů, tehdejší módy, výrazné barevnosti obrazu až po citace konkrétních scén.

"V It's Oh So Quiet pokračuje Jonzeův zájem o hledání inspirace v kulturní minulosti, i když tentokrát se vrátil až do éry a stylu, o kterém má většina diváků MTV jen mlhavé povědomí (na rozdíl od citace Godzilly ve videoklipu Car Song pro kapelu Elastica). A opět vzdává vybranému žánru hold tím, že si z něj tropí žerty…"
Saul Austerlitz

POKUD SE VÁM NECHCE KOUKAT NA KLIP (pod článkem)
Spike Jonze: It's Oh So Quiet (Björk), 1995 - 04:06

V prvním obrazu vidíme z nadhledu starou umyvadlovou baterii. V tom dalším do něj vstoupí ruka, která otáčí jedním z kohoutků a pouští tak vodu. Následuje detail zářivek a hlavy zpěvačky oplachující si obličej. Hudba se rozezní až ve chvíli kdy opouští prostor, který se ukáže být špinavým sociálním příslušenstvím v obchodě s autodoplňky. Zpěvačka zasněně prochází obchodem se skloněnou hlavou a odříkává úvodní ztišený text písničky. V momentě, kdy se přiblíží ke dveřím, písnička vygraduje do hřmotnější fáze. Zpěvačka se otočí zpátky směrem do obchodu, ve kterém dosavadní zákazníci začínají na melodii tancovat. Na pár okamžiků se k nim přidá. Ve chvíli, kdy hudba opět přechází do klidnější fáze opouští točitými prosklenými dveřmi obchod. Když vyjde na ulici, opakuje se scénář z obchodu. Lidé začínají spolu se zpěvačkou tancovat. Dále se střídají rychlé (taneční) pasáže s pomalými (civilními), ve kterých jsou z tanečníků opět jen kolemjdoucí. Ve finální scéně ožívají schránka i sloupy. Tancující dav se zvětšuje a zpěvačka stoupá vzhůru. Závěr obstarává její gesto s prstem před ústy vyzývající ke ztišení.

Pojetí videoklipu jako muzikálového čísla s sebou vždy nese určitou míru úskalí ohledně synchronizace tanečního vystoupení se zpěvem a případným začleněním interpreta do tohoto žánrového stylu. Zároveň je však silnou prezentací samotné písničky, neboť obrazy jsou vázány přímo na hudební dynamiku. Divákova pozornost si vyžaduje spojení zvuku a obrazu do jednoho celku. Na druhou stranu nelze muzikál považovat za čistou reklamní formu videoklipu, neboť díky oné synchronizaci není písnička výlučně v popředí výsledného klipu. Získaný vjem může zůstat pouze v rovině vizuálního dění.

Jonze pasoval Björk přímo na muzikálovou hvězdu, která je centrem veškerého dění. Váže na ni stejný status, jakým oplývaly velké osobnosti tohoto žánru. Lehkost, s jakou svou roli zvládá, a to včetně tance, pak způsobuje snadnou uvěřitelnost jejího počínání. A v budoucnu o toto své umění opřela i svůj výkon ve filmovém muzikálu "Dancer In The Dark" (2000). Videoklip se tak stal zároveň reklamou na samotného interpreta, kterého poprvé představil jinak, než jako součást vizuálních prezentací, jejichž většinovým základem byla animovaná složka.

Technická stránka upoutá praktickým odpoutáním se od střihu. Videoklip lze vnímat jako jeden dlouhý filmový záběr, čímž se ještě více přibližuje k vzorovým muzikálům. Použití detailních záběrů se omezuje pouze na úvodní scénu bez doprovodu hudby. Její zařazení lze vnímat jako kontrast k následujícímu ději snímanému prostřednictvím celků a polocelků.

Zároveň dokládá střet mezi zamýšlenými koncepty, které stály na začátku námětu tohoto videoklipu. Zatímco režisér si přál čistý retro muzikálový výlet, zpěvačka stálo o větší propojení se současností. O jakýsi exkurz do společnosti zahleděné do sebe a svých starostí, která roztaje pod tíhou okamžiku muzikálové melodie. Ve výsledku však přesto převážil režisérův pohled, neboť už sama písnička je cover verzí hitu z roku 1948, přičemž svou orchestrální aranží navíc nabádá k odkazu oné doby.

Spike Jonze pro natáčení videoklipu "It's Oh So Quiet" angažoval choreografa Busby Berkeleye. Jejich spolupráce dala vzniknout tanečním sekvencím, ve kterých se odrážejí klasické muzikálové prvky s odkazy na konkrétní díla. Může být však určitým překvapením, že se nejedná o velké hollywoodské muzikály, ale snímky, které vznikly ve Francii a bývají řazeny k tamější nové filmové vlně datované do šedesátých let minulého století. Konkrétně k muzikálům "Les Parapluies de Cherbourg" a "Les demoiselles de Rochefort", které režíroval Jacques Demy s Catherine Deneuve v hlavní roli. Tedy ke kinematografii přinášející nové pohledy na rozličné filmové žánry. I z tohoto faktu lze vyčíst původní záměr natočit videoklip jako moderní podobu klasického tvaru.

Při celkovém pohledu na toto hudební video se nelze ubránit některým postřehům, které ho mohou zařadit jako příkladnou ukázku práce s videoklipovým žánrem. Spike Jonze zpropagoval tvář zpěvačky jejím obsazením do hlavní role. Dal vyniknout písni, když na ní vystavěl muzikálové číslo a v intencích postmodernismu prokázal svou filmařskou zručnost především vizuální citací děl minulosti. "It's Oh So Quiet" je proto možné považovat za důmyslný vrchol propagační strategie skryté v líbivém obalu. Stejně jako za reklamní kampaň, která se díky uměleckým ambicím vymkla kontrole.


V očekávání ... CZ/SK Festy 2012 II.

26. února 2012 v 17:02 | Petr Balada |  Festy 2012
Únor bývá tradičně měsícem, kdy festivaly zveřejňují své taháky. Nejinak tomu bylo i letos. Pokud bychom vyhlašovali skokana měsíce, který nabobtnal od našeho předchozího přehledu nejvíce, stal by se jím Prague City Festival. Z původně avízované jednodenní záležitosti se proměnil v dvoudenní, přičemž z prozatím ohlášených interpretů je možné vyčíst, že páteční rockový mejdan vystřídá sobotní taneční maratón. Seznam jmen je už nyní úctyhodný. Blink 182, Lostprophets, Simple Plan a The All-American Rejects zahřejí pódia pro Hadouken, Amona Tobina či velký tahák New Order. Snad přibydou i jména o něco aktuálnějších kapel a projektů.

V tomto směru překvapil Rock For People, kde na programu figuruje poslední dobou mediálně nejskloňovanější nováček Skrillex. Nalézt v něm lze ale i další lahůdky jako jsou Pete Doherty, Franz Ferdinand, Two Door Cinema Club popřípadě Example, jehož únorový koncert v Lucerna Music Baru byl beznadějně vyprodán.

Stejně nemožné je už dostat se i na březnový gig Finských Sunrise Avenue do Paláce Akropolis, čehož využili organizátoři Benátské noci a tak budou k vidění i na Malé Skále. Když už jsme u ní…od poloviny prosince se na jejich internetových stránkách oznamuje blízké zveřejnění headlinera, ale krom zmiňovaných Sunrise Avenue a obehraných Gamma Ray, je zde ticho po pěšině. Ale do konce července času dost.

O týden později se jako vždy odehraje Sázavafest. V jeho line-upu už rovněž pár tahounů figuruje (Skindred, Molotov). A je potěšitelné, že se tu konečně sází i na jména, která možná nepřitáhnou davy, ale rozhodně zpříjemní a osvěží konzervativní menu. Ať už to jsou Francouzi Lyre De Temps nebo Švédi You Say France & I Whistle. Body k dobru si zaslouží festival za péči o tancechtivé návštěvníky. V pěti tisícového stanu si zahrají DJ Sak Noel i Mike Candys. Po pár panácích se dá tenhle vokální euro dance docela dobře přežít. A že jsou noční taneční mezi návštěvníky hodně populární, se přesvědčil i Open Air Festival, pro něhož je život po setmění největším pozitivem.

Panenský Týnec informace o vystupujících dávkuje hodně opatrně. Ale obě potvrzené zahraniční stars (Gorillaz Sound System, Mando Diao) potvrdily od začátku existence podniku nastavený trend velkých stars přitahující davy, které snad vydrží i na zbytek jinak nevyrovnaného programu.

Na ten si již tradičně nemůžou stěžovat poutníci táhnoucí na letiště v Trenčíně. Pohoda má, navzdory přetahované s Rock For People, už nyní silnější line-up než poslední dva roky. Lou Reed, Public Enemy, Kasabian, Elbow, White Lies, Two Door Cinema Club, Caribou, Anna Calvi, The Kooks, Bat For Lashes, Warpaint,… . A to se ještě čeká na jména z elektronické scény.

Tou naopak začal loňský nováček slovenský Grape. Modestep a The Bloody Beetroots jsou trefou do černého v aktuálním soundu. Vzhledem k faktu, že za další žánry přijede i Wolf Gang či The Subways nemělo by se ve festivalových přehledech na Piešťany zapomínat.

A ještě jeden slovenský fest. TOPFEST jsme tu už vzpomínali ve spojitosti s Benátskou nocí, která by se měla od něj učit. Rockový podnik s velmi výraznou boční taneční sekcí dokáže každý rok přilákat tisíce a tisíce lidí. Vedle provařených československých zombie jmen přitom dováží i zajímavé zahraniční akvizice. Letos to jsou čtyřikrát nominovaní čekatelé na Grammy Godsmack, kteří chtějí přesvědčit, že ještě nejsou za zenitem.

Další várka informací o festivalové sezóně 2012 za měsíc.

Slapstick Sonata - La Fabrika (25.02.2012) ... 95%

26. února 2012 v 12:38 | Petr Balada |  Divadlo
Pokud na vás média vychrlí tak protichůdné reakce na premiéru - od vizuálního přenosu potlesku ve stoje (ČT) po slovní stížnost na absenci děje a akrobatickou přesnost (50% od MF Dnes) - můžete očekávat cokoliv. Je pravda, že úvodní rozpačitost s badmintonovým číslem nebyla zrovna úvodem snů. Ale už jeho vyústění do spolupráce s diváky naznačilo, jak příjemný večer se z toho může nakonec vyklubat. A vyklubal.

Domovská scéna je zkrátka domovská scéna. Jakmile hlediště zabere na první pokus a nechá se tak vtáhnout do hry, mají ti na jevišti ulehčenou práci. Hromadná absence dechu při akrobatických eskapádách je pro ně stejným povzbuzením, jako uvolněný smích v komických mezihrách na vydýchání. I když kvalita prezentace hovořila jasně ve prospěch infarktových situací. Bylo potěšením sledovat ten neuvěřitelný pokrok, kterého členové souboru v jistotě a provedení akrobatických prvků od předpremiér UP´END´DOWN dosáhli (nebo v jistotě zakrývání nejistoty?). Byla radost nechat se unášet atmosférou imaginace vytvořenou scénickými složkami, jež vyústila do působivého závěrečného obrazu.

Z pohledu přítomnosti na teprve druhé repríze představení v prostorách La Fabriky, je nepředstavitelné, kam se až Slapstick Sonata může v delším časovém horizontu posunout. Cirk La Putyka má zkrátka na repertoáru další kus, na který se budou diváci vracet. A jak ukázalo složení publika, je to zároveň první titul vděčný skutečně pro všechny cílové skupiny. Dětské reakce byly stejně bezprostřední, jako postupem večera ty dospělácké. Slapstick Sonata je prostě nátěr! Tedy, sorry, La Nátěr!

V očekávání ... debut Vložte Kočku (08.03.2012)

22. února 2012 v 20:18 | Petr Balada |  Hudba
Na základě návštěvy zářijového Freeze festivalu v Milovicích byli na kult.mixu označeni za jeden z jeho objevů. Zároveň byl vyřčen příslib, že se k nim ještě vrátíme. A ke splnění tohoto slibu nastal čas právě teď, kdy Vložte Kočku vydávají bilanční debutové album. LP TáTa je sborníkem produkce kapely za čtyři letopočty jejího bytí a představeno bude 8.3. v Roxy/NoD. Při té příležitosti label Landmine Alert vhodil do oběhu dvě skladby "DD" a "Kroky" z Live Session, která se natáčela na střeše jednoho z domů na Národní třídě. Gratulace od kult.mixu tak míří nejen ke kapele za desku, ale také k labelu za vynikající nápad i jeho zručné provedení.


Únor s Jonzem II. část ... Sabotáž videoklipu

16. února 2012 v 17:34 | Petr Balada |  Videoklipy
Stejně zásadním, jakým bylo spojení Gondry- Björk, se ukázala být spolupráce na ose Spike Jonze-Bestie Boys. Nejdříve se otestovali během procesu vzniku obrazového doprovodu k "Time for Livin" v roce 1993. O rok později už pro ně Jonze režíroval hned tři videoklipy, přičemž tím osudovým se pro obě strany stal ten k "Sabotage".

Jestliže Michel Gondry rehabilituje ve své videografii používání starých filmařských technologií či návrat k nim, Spike Jonze přebírá celé stereotypní zázemí jednoho vizuálního stylu, které detailní nápodobou či naopak parodickou negací vytváří dojem práce někoho jiného v prvním případě a svébytnou obžalobu daného žánru v případě druhém. Jeho originální vidění tak paradoxně vychází z naprosté nepůvodnosti užitého obrazového ztvárnění.

Spike Jonze nejen tímto příspěvkem otevřel svět videoklipů směrem k volnému poli působnosti v možnostech, kdy neexistují hranice ani limity bránící i hudební video prezentovat v rozličných filmařských podobách včetně "sebeobětování se" parodickým příspěvkům. Původní reklamní sdělení, kterým videoklip zůstal i nadále, je pak obohacováno tvůrčím přístupem jednotlivých autorů.

POKUD SE VÁM NECHCE KOUKAT NA KLIP (pod článkem)
Spike Jonze: "Sabotage" (Beastie Boys), 1994 - 03:02

Videoklip začíná nočním záběrem na červeně blikající policejní světlo na kapotě jedoucího auta. Dál už se odehrává za dne a je konglomerátem záznamu fiktivní policejní akce. Sledujeme trojici policistů honící domnělé překupníky drog. Běh po střechách budov i chodbách motelu, přeskakování plotů, domluva přes vysílačky, převleky, rychlá jízda autem, násilné vniknutí do objektů, zatýkání, výslechy, pád jednoho z pronásledovaných z mostu, zatímco druhý je vystrčen za jízdy z auta. Vše přísně stylizováno do televizní produkce policejních seriálů ze sedmdesátých let včetně titulků, které běží v průběhu klipu, a které navozují pocit, že se jedná pouze o uvozovací sekvence seriálu.

"Sabotage" je videoklip v neustálém pohybu. Jeho ostré střihy navázané na hudební podklad tento pohyb navíc ještě násobí. Zatímco sledujeme obsahovou formu převzatou ze sedmdesátých let, editace odpovídá akčnímu filmovému žánru poloviny let devadesátých. Vyobrazené děje jsou nastříhány těsně na sebe, což následně vyvolává dojem pozorování lineárního příběhu. Tato skutečnost odpovídá mechanismu percepce vizuální informace popsaném Gestaltisty v závislosti na vnímaní pohybu.

Za způsobem uchopení celistvosti jednoho obrazového kódu (paradigmatu) a jeho rekonstrukce je pak znatelná pečlivost odpovídající postoji autora, který se danému stylu nevysmívá, ale pouze ho kopíruje se všemi klišé a detaily. Proto nelze tento klip označit za parodii ve smyslu filmových komedií. Jedná se spíše o zapojení nadsázky, než o káravé zesměšnění žánru. Podobným přístupem pracuje například Quentin Tarantino, kterého v souvislosti s videoklipem "Sabotage" vzpomíná i hudební publicista Saul Austerlitz ve své knize "Money for Nothing" a pokračuje:

"Sabotáž je mistrovským dílem díky schopnosti propojit klienta a nápad, díky spojení hudebního důvtipu kapely s humornou nadsázkou Jonzeho konceptu."

Připomíná tak ještě jednu rovinu úspěchu tohoto videa spočívající v protichůdných úlohách, které v něm ztvárnili členové Beastie Boys. Seskupení hlásící se k hip hopové kultuře, mezi jejíž poznávací znamení patří i přinejmenším slovní provokace policejních složek, zde najednou bylo obsazeno do rolí detektivů. Navíc honících se za překupníky drog. Nejspíše i díky této hře naruby se klip těší úctě hip hopové komunity.


Kauza Maryša - A studio Rubín (15.02.2012) ... 90%

16. února 2012 v 14:01 | Petr Balada |  Divadlo
Klasiky se není třeba bát a té se zásahem Petra Kolečka obzvláště. Třetí v řadě výrazných ženských postav, které postupně A studio Rubín rehabilitovalo, Maryša, jím byla přehópnuta do současnosti, aby dokázala, že na ničem si nemůže dramatik sarkastik tolik honit triko, jako na půdorysu vděčného tématu tragické lásky. A je jedno, v jakém století či v jaké části země se nachází.

Petr Kolečko rozehrává na vcelku malé ploše hodinového představení provokativní partii střetu dvou autorů, dvou světů a dvou filozofií plnou aktuálních dialogových přestřelek. Nezapomíná přitom ale ani na kostru příběhu, díky čemuž je divák vystavován ostrému zvratu emocí. Vedle vtipných slovních soubojů šalina/tramvaj či parafráze na sociální sítě, tak sleduje i propad vnitřně osamocené Maryši k alkoholu.

O uvěřitelnost jejího jednání se stará vynikající Jana Stryková v titulní roli, která působí ve všech emočních rovinách přirozeně a zároveň z ní vyzařuje radost z hraní. Dobrým spoluhráčem je jí Ondřej Pavelka jako podnikatel Vávra v poloze neustálého nahaněče a přesvědčovače Maryši (vezmu tě na nejnovější představení Rosti Nováka), který se nikdy nevzdává.

Přestože některé upgradované pasáže mohou působit až příliš prvoplánovitě, kadence Kolečkovy nápaditosti je natolik kulometná, že divák nemá ani čas se tím dlouze zabývat. Jediným zklamáním tak zůstává závěr. Jednak proto, jak brzo přichází a pak také, jak málo nápaditý oproti zbytku inscenace je (navzdory zásadní změně oproti originálu).

Mando Diao - Greatest Hits Volume 1 ... 85%

14. února 2012 v 22:15 | Petr Balada |  Hudba
Zatímco v Česku jsme je přirovnávali k The Libertines, ve Skotsku o nich psali jako o raných Oasis a v Chile jako odrůdě Franz Ferdinand. To je vcelku slušný záběr. Stejně jako dvaadvacet tracků z pěti alb na prvním díle výběrovky. A důvody podívat se blíž na kariéru Mando Diao, máme tím pádem na světě.

Co se dá vůbec dělat v Borlänge? Ve městě, kde se z jedné strany tyčí komíny železáren a z druhé papíren? Vzhledem k tomu, že jediným každoročním vyrušením z poklidu dělnického života je pro čtyřicet tisíc obyvatel největší švédský hudební festival "Peace & Love", nabízí se pro únik z šedé reality jediné možné řešení: Založit kapelu. Tak vznikli i Mando Diao. A aby se kruh uzavřel, na svých stránkách mají momentálně vyvěšený audio záznam z loňského vystoupení na výše zmíněném festivalu, a to před téměř padesáti tisíci návštěvníky.

There was not much else to do than became a criminal or make music. (Mando Diao, Upfront Magazine, 2009)

První desku představila kapela až po pár letech hraní, v říjnu 2002. Protože byl doma o ni velmi slušný zájem, o rok později vyšla také celosvětově. A děly se nevídané věci. Kapitulovalo před ní Japonsko. Debut "Bring 'Em In" si tam za prodej vysloužil zlatou desku. Chlapci z Mando Diao tak našli nový cíl svého dalšího koncertního turné, po kterém sebevědomě prohlašovali, že jsou pro Japonsko největší zahraniční rockovou kapelou.

"Greatest Hits Volume 1" ("GHV1") přináší z "Bring 'Em In" pět tracků, které byly zároveň singly: "Paralyzed", "Sheepdog", "The Band", "Mr Moon", "Motown Blood". A i díky nim vlivný server pitchfork.com v pochvalné recenzi (8/10) o Mando Diao sice píše jako o těch, co vykradli americkou hudební historii (Motown, the Blues, and a little Chuck Berry), ale pokud Amerika není schopna vyprodukovat něco podobného, budiž takovéto počiny vítány. Paradoxem k tomu je, že kapela v Americe, navzdory neutuchajícím pokusům, nikdy pořádně neprorazila a za své vzory označuje spíše anglické rockové veterány (The Beatles, The Rolling Stones, The Clash, The Smith), i když jim je samozřejmě neustále předhazována Abba.

My opinion is that we don't play very new music. The only thing we're here to do is to write good songs for people to like. (Mando Diao, incendiarymag.com, 2004)

Dvojka v diskografii "Hurricane Bar" znamenala definitivní průnik na evropský trh. Německy mluvící země je vzaly za svou kapelu stejně, jako o něco později Anglie. Desku produkoval Richard Rainey, který před tím pracoval s U2 na "All That You Can't Leave Behind" a navzdory kritice poznamenávající, že Mando Diao jen rozmělňují svůj debut, se z ní opět podařilo vydolovat pěknou řádku singlů. Byl mezi nimi také "Clean Town", ve kterém se kapela smiřuje (a pyšní) se svým městem. Vedle něj obsahuje "GHV1" skladby "God Knows", "You Can't Steal My Love", "All My Senses" a "Down in the Past".

Dostáváme se do rozmezí let 2006-2007. Album "Ode to Ochrasy"přichází nejprve v srpnu prvního roku na pulty kontinentální Evropy. Na jaře druhého pak ve speciální edici pro Anglii a USA. Ve třech skladbách se nově objevuje smyčcové kvarteto, ve dvou dechová sekce. Sestupná tendence podle některých recenzentů však pokračuje. Pro pitchfork.com (5,4/10) je to například do dnešního dne poslední deska od Mando Diao, o které napíší. Naopak v Česku se líbí. Benjamin Slavík dává za musicserver.cz osmičku. Navíc rok 2007 znamená první návštěvu kapely v České republice ("Colours of Ostrava"). Na "GHV1" "Ode To Ochrasy" zastupují: "Long Before Rock 'n' Roll" , "Welcome Home, Luc Robitaille", "TV & Me", "Good Morning, Herr Horst","Ochrasy".

Vedle rozjeté easy-listening garáže jsou na "Ode To Ochrasy" jasně čitelné i náznaky vyspělosti - to znamená: snaha dosáhnout zvuku evokujícího velkou dospělou kapelu, která má pořád hodně co říci i přes fakt, že rozsáhlost její diskografie už má blíže k pěti dlouhohrajícím deskám než k debutovému demu. (Benjamin Slavík, musicserver.cz)

Ještě ten samý rok vychází pod hlavičkou společnosti EMI deska, o které sama kapela nevěděla, zda opustí studio. Unavená z nepřestávajícího celosvětového turné a mediálního kolotoče si pro sebe nahrála songy, které dodnes představují největší změnu v jejich repertoáru. Přiznaně ovlivněna country a folkem zní "Never Seen The Light Of Day" v několika skladbách jako album od jiné kapely. Překvapí především osmiminutová závěrečná "Dalarna", instrumentální pocta rodnému kraji obohacená o atmosférické ženské vokály. Ta uzavírá i "GHV1" (písničky nejsou řazeny chronologicky), přičemž za čtyřku v diskografii kopou ještě i titulní věc a "If I Don't Live Today, Then I Might Be Here Tomorrow."

Málokdo pak čekal, jaké šílenství vyvolá o rok a půl později vypuštěný Kraken v podobě "Give Me Fire". Opět začala platit charakteristika, kterou o své hudbě vymysleli Mando Diao před návštěvou Ostravy na dotaz Práva: "Máme popové melodie, které ale zpracováváme tak, že z toho vyplyne něco mezi rockem a punkem". S novinkou byli zpátky ve staré formě a dostali se nejblíž ke svému odhodlání vyslovenému při rozhovoru o pět let dříve - být největší kapelou na světě. Hluční, syrový a připraveni dostávat do varu publikum v klubech i na festivalech. A poděkovat za to můžeme soundtrackům k filmům Quentina Tarantina znějícím právě v době přípravy "Give Me Fire", prozatím posledního studiového alba kapely, z kterého se na "GHV1" dostaly ovšem pouze tři věci: "Dance with Somebody", "Gloria" a "Mean Street".

Pokud sečteme tracky zastupující jednotlivé desky, do konečného součtu dvaadvaceti položek ještě jeden chybí. Jmenuje se "Christmas Could Have Been Good" a stal se pro všechny fanoušky nečekaným dárkem k uplynulým vánocům. Jeden z anglicky psaných blogů sledujících švédskou scénu mu přisoudil titul nejhezčí vánoční píseň roku. Nic proti tomu, ale není to zrovna typ melodie, který přinesl Mando Diao uznání a slávu. Snad se na pokračování výběru toho nejlepšího dočkáme novinky z ranku trochu divočejších rytmů. I tak ovšem platí, že "GHV1" je mimořádně zajímavě sestavenou zprávou o cestě jedné kapely za svým snem potvrzující, že nezáleží, odkud jste, ale jestli si dokážete stát za svým a věřit tomu, co děláte.

Mando Diao is a band, or almost not a band, it's like a wild and cheers world of rock music. (Mando-Diao, incendiarymag.com, 2004)

Zlomeniny tří barev s dubstepovou oblohou

9. února 2012 v 19:23 | Petr Balada |  Hudba
Aquasky - Raise The Devil ... 60%
Trio se po pětileté pauze opět tvrdě pustilo do nerovných odnoží taneční hudby. Přestože se přitom nebojí ani silných melodických linek ("Cold Crash", "Change Is Coming"), důraznější posluchačský dojem zanechají temnějšími heavy kousky ("Taken Over Me", "Raise The Devil", "Phantom"). Nechybí samozřejmě ani monstr hitovky pro všechny, kdo mají rádi ruce nad hlavou ("Stardust", "And The Beat Goes") - tedy postupně vyšroubovaný vokál, po kterém následuje basová drtička odpadu. O chvíli odlehčené zábavy se tu pak postaral například kousek "Superbad" pořízený ve spolupráci s Ragga Twins připomínající staré časy. Celkově je "Raise The Devil" deskou s poněkud nevyrovnaným tracklistem a hlavně se zbytečně dlouhým tracklistem.


Camo & Krooked - Cross The Line ... 70%
Camo & Krooked si předloni podmanily scénu svým debutem, aby s podzimem minulého roku přišli, už na labelu Hospital Records, s jeho velmi ambiciózním pokračováním, které jasně říká, že tohle duo nechce zůstat v povědomí pouze úzké skupiny posluchačů. S trochou nadsázky lze o "Cross The Line" napsat, že se jedná o kontinentální odpověď na "No More Idols" od konkurujícího duo Chase & Status. A z dosavadních programů evropských festivalů se zdá vše být na dobré cestě. Živé provedení desky "Cross The Line" bude na mnohých z nich ke slyšení. Duo se v jejich drážkách představuje v několika polohách. První, to jsou chytlavé melodické kousky ("Get Dirty", "Make The Call", "In The Future", "Watch It Burn"), které jsou jejich silnou stránkou a zvládají je o dost lépe, než například zrovna Aquasky. Druhá poloha je vůbec z celého alba nejzajímavější. Jedná se o tracky, ze kterých je cítit rockový smrad ("The Lesson", "Hot Pursuit"). Ze zbytku položek zaujme ještě skladba "Run Riot" vystavená podobně jako "Omen" od The Prodigy. Trochu zklamáním je uvadající závěr, i když jemně melancholická "Afterlife" představuje poměrně důstojnou tečku.



Joker - The Vision ... 70%
Oproti výše uvedeným deskám je tohle zenová zahrada klidu a míru. Velmi příjemně plynoucí sled tracků bez ostřejších hran vytváří dojem jednolité konceptuální plochy. Únosná stopáž, nápadité vrstvení beatů, R&B feeling, žádné jednoduché hudební podbízení. Něco málo předností, které se společně s ostatními (nutno slyšet) zasloužily o fakt, že album "The Vision" dostalo od The Guardian či BBC nadprůměrné hodnocení.


Seznamka ... fun. (us)

7. února 2012 v 21:24 | Petr Balada |  Hudba
Super Bowl a Glee to jsou dva velké americké fenomény, které přitahují pozornost. Pokud se objeví jméno umělce v souvislostech alespoň s jedním z nich, může si gratulovat. Získal tím pozornost nebývalého množství nových fanoušků, tedy potencionálních kupujících. Jestliže ovšem obsadí oba marketingové kanály, navíc v krátkém rozmezí a před vydáním desky, je to jakoby vyhrál reklamní jackpot. Teď už jen může čekat na první zlatou hitparádovou medaili za prodej. A přesně v téhle pozici se právě nacházejí chlapci z fun.. Tedy z indie popové úderky, která jedenadvacátého února vydává své druhé album nazvané "Some Nights". První ochutnávkou je song "We Are Young", a to s překvapivým hostem za mikrofonem.


Velmi zajímavé spojení s Janelle Monáe, která předloni excelovala se svou nahrávkou "The ArchAndroid", u tohoto kousku neskončilo. Pozvala si totiž kapelu na své turné. Ale i před touto nabídkou měli fun. štěstí na zajímavé podporovatele. V roce 2010 se například objevili na šňůře po Anglii jako rozehřívači publika pro Paramore.

To už měli za sebou vydání debutu "Aim and Ignite" vychvalované například serverem AbsolutePunk.net (fun. has released the most essential pop album of 2009)nebo sputnikmusic.com (Aim and Ignite isn't the most consistent pop album around, and it obviously doesn't suffer from an excessive compliment of originality, but it's a superbly mixed and arranged album made by musicians who clearly understand the limits and potential of pop music), kde se dokonce vešel mezi nejlepší alba za daný rok.


Jak už bylo napsáno výše, novinka "Some Nights" má našlápnuto prvotinu předehnat. Tedy alespoň v prodeji. O kvalitě se vedle pilotního singlu ví zatím pouze toliko, že produkci měl na starosti věhlasný a žádaný držitel Grammy Jeff Bhasker, který se vedle domovského žánru hip hopu a R&B (Kanye West, Jay-Z, Beyoncé, Alicia Keys) umí velmi dobře postarat i o zvuk popových stars (Bruno Mars, Lana Del Rey), což by mohlo být jako vodítko dostačující.

Pokud už vás omrzela poslední deska od Noah and the Whale a "Torches" od Foster the People se vám zdá jenom průměrná, počkejte si na "Some Nights". Je tu vysoká pravděpodobnost, že neprohloupíte. fun. se díky téhle desce mohou lehce stát zámořským objevem první poloviny letošního roku. Předpoklady k tomu mají. A myslí si to i jeden z fanoušků na jejich facebookové stránce, který přísahá, že jednoho dne budou tihle chlapci extrémně slavní. Nebo také ne, jak se objevilo hned v další reakci, neboť na to jsou fun. prý příliš talentovaní.


Únor s Jonzem I. část ... Návrat krále

2. února 2012 v 19:51 | Petr Balada |  Videoklipy
Jeden z deseti nejlepších videoklipových režisérů za uplynulý rok podle Entertainment Weekly a držitel dvou ocenění UK Music Video Awards 2011. To je vcelku slušná bilance na chlapíka, od kterého už nikdo žádné revoluční kousky nečekal. Musel by totiž nejdříve překonat sám sebe, a to je vždycky ta nejtěžší možná disciplína. Ikona postmoderního videoklipu se přitom s tímto drobným filmařským žánrem rozkmotřila v časové ose od roku 1992 jen třikrát. Vždy v souvislosti s prací na celovečerním filmu. Nejdelší časovou prodlevu způsobil zatím jeho poslední snímek "Where the Wild Things Are" ("Max a maxipříšerky"). Produkčně náročná adaptace dětské knížky vyřadila Jonze z videoklipového bussinesu na plné dva roky. Ani poté se však nedá hovořit o plném návratu, neboť si pro sebe vymyslel roli pouze dohlížejícího režiséra. Pokud tedy vezmeme poslední samostatný videoklip před filmem a první po filmu, jsme náhle na číslovce pět. Tolik let se čekalo na mistrův návrat. Pauza mu však evidentně prospěla. Právě za svůj comeback - ztvárnění songu "The Suburbs" od Arcade Fire - dostal jednu z UK Music Video Awards 2011 v kategorii Best Alternative Video (International).


Předcházející kousek byl představen ještě v roce 2010 a zpětně hodnoceno, ukázal se být pouhým odrazovým můstkem před skokem do výšin žánru, kterému Jonze naposledy kraloval v rozmezí let 1994-2000. Ale zatímco k nástupu na trůn mu dopomohlo až dvanáct zrežírovaných videoklipů ročně, za uplynulých dvanáct měsíců stačily k jeho obhájení dva.

"Otis" (Jay-Z & Kanye West) je odděn do vizuálu tříminutové reklamy. Americká kultura v kostce. Dynamika střihu, zpomalené záběry, kompozice obrazů a především jejich obsah využívající klišé amerického vlastenectví a hip hopových videí dává dohromady ukázku čistého žánru prodejného videoklipu jako marketingové pomůcky. Vrací ho tedy zpátky ke kořenům.


A co dodat k jedenáctiminutové geniální podobě "Don't Play No Game That I Can't Win" (Beastie Boys ft Santigold)? Snad jen KRÁL JE ZPÁTKY! A viděl to Michel Gondry :-)?



SPIKE JONZE BIO BIO
"Zachránce dobrých, ale pomíjivých alt-rockových singlů, když k nim dokázal natočit zábavná, přístupná a líbivá doprovodná videa, která jim dopomohla ke slávě." (Saul Austerlitz)

Spike Jonze (ročník 1969) je způsobem svého života i tvorby typickým představitelem popkultury. Je aktivním vyznavačem adrenalinových sportů, o kterých také natáčel dokumenty. Založil několik magazínů pro mládež. Spolupracuje s MTV přes skupinu Jackass. Točí reklamy i celovečerní filmy. Sám vystupuje jako herec v malých rolích. Zároveň se prostřednictvím svých dokumentů vyjadřuje i k politickým tématům. Pro své aktivity používá k dosažení větší efektivity náhradní identity, alter ega. Je nejen režisérem, ale také kameramanem. Natočil přes čtyřicet videoklipů.

... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...