Björk je pro každého videoklipového režiséra splněný sen. Ať už zpěvačce nabídne sebebláznivější vizi, pokud dokáže obhájit její smysluplnost, může s ní počítat. Vyzkoušeli si to mnozí velikáni a byl mezi nimi i Spike Jonze.
Jestliže byl předešlý videoklip z dílny Spikea Jonze přesnou kopií kriminálních seriálů starší televizní produkce, tentokrát vychází režisérova stylizace z éry dnes již klasických francouzských muzikálů natáčených v šedesátých letech minulého století. Od přesně stylizovaných interiérů i exteriérů, tehdejší módy, výrazné barevnosti obrazu až po citace konkrétních scén.
"V It's Oh So Quiet pokračuje Jonzeův zájem o hledání inspirace v kulturní minulosti, i když tentokrát se vrátil až do éry a stylu, o kterém má většina diváků MTV jen mlhavé povědomí (na rozdíl od citace Godzilly ve videoklipu Car Song pro kapelu Elastica). A opět vzdává vybranému žánru hold tím, že si z něj tropí žerty…"
Saul Austerlitz
POKUD SE VÁM NECHCE KOUKAT NA KLIP (pod článkem)
Spike Jonze: It's Oh So Quiet (Björk), 1995 - 04:06
V prvním obrazu vidíme z nadhledu starou umyvadlovou baterii. V tom dalším do něj vstoupí ruka, která otáčí jedním z kohoutků a pouští tak vodu. Následuje detail zářivek a hlavy zpěvačky oplachující si obličej. Hudba se rozezní až ve chvíli kdy opouští prostor, který se ukáže být špinavým sociálním příslušenstvím v obchodě s autodoplňky. Zpěvačka zasněně prochází obchodem se skloněnou hlavou a odříkává úvodní ztišený text písničky. V momentě, kdy se přiblíží ke dveřím, písnička vygraduje do hřmotnější fáze. Zpěvačka se otočí zpátky směrem do obchodu, ve kterém dosavadní zákazníci začínají na melodii tancovat. Na pár okamžiků se k nim přidá. Ve chvíli, kdy hudba opět přechází do klidnější fáze opouští točitými prosklenými dveřmi obchod. Když vyjde na ulici, opakuje se scénář z obchodu. Lidé začínají spolu se zpěvačkou tancovat. Dále se střídají rychlé (taneční) pasáže s pomalými (civilními), ve kterých jsou z tanečníků opět jen kolemjdoucí. Ve finální scéně ožívají schránka i sloupy. Tancující dav se zvětšuje a zpěvačka stoupá vzhůru. Závěr obstarává její gesto s prstem před ústy vyzývající ke ztišení.
Pojetí videoklipu jako muzikálového čísla s sebou vždy nese určitou míru úskalí ohledně synchronizace tanečního vystoupení se zpěvem a případným začleněním interpreta do tohoto žánrového stylu. Zároveň je však silnou prezentací samotné písničky, neboť obrazy jsou vázány přímo na hudební dynamiku. Divákova pozornost si vyžaduje spojení zvuku a obrazu do jednoho celku. Na druhou stranu nelze muzikál považovat za čistou reklamní formu videoklipu, neboť díky oné synchronizaci není písnička výlučně v popředí výsledného klipu. Získaný vjem může zůstat pouze v rovině vizuálního dění.
Jonze pasoval Björk přímo na muzikálovou hvězdu, která je centrem veškerého dění. Váže na ni stejný status, jakým oplývaly velké osobnosti tohoto žánru. Lehkost, s jakou svou roli zvládá, a to včetně tance, pak způsobuje snadnou uvěřitelnost jejího počínání. A v budoucnu o toto své umění opřela i svůj výkon ve filmovém muzikálu "Dancer In The Dark" (2000). Videoklip se tak stal zároveň reklamou na samotného interpreta, kterého poprvé představil jinak, než jako součást vizuálních prezentací, jejichž většinovým základem byla animovaná složka.
Technická stránka upoutá praktickým odpoutáním se od střihu. Videoklip lze vnímat jako jeden dlouhý filmový záběr, čímž se ještě více přibližuje k vzorovým muzikálům. Použití detailních záběrů se omezuje pouze na úvodní scénu bez doprovodu hudby. Její zařazení lze vnímat jako kontrast k následujícímu ději snímanému prostřednictvím celků a polocelků.
Zároveň dokládá střet mezi zamýšlenými koncepty, které stály na začátku námětu tohoto videoklipu. Zatímco režisér si přál čistý retro muzikálový výlet, zpěvačka stálo o větší propojení se současností. O jakýsi exkurz do společnosti zahleděné do sebe a svých starostí, která roztaje pod tíhou okamžiku muzikálové melodie. Ve výsledku však přesto převážil režisérův pohled, neboť už sama písnička je cover verzí hitu z roku 1948, přičemž svou orchestrální aranží navíc nabádá k odkazu oné doby.
Spike Jonze pro natáčení videoklipu "It's Oh So Quiet" angažoval choreografa Busby Berkeleye. Jejich spolupráce dala vzniknout tanečním sekvencím, ve kterých se odrážejí klasické muzikálové prvky s odkazy na konkrétní díla. Může být však určitým překvapením, že se nejedná o velké hollywoodské muzikály, ale snímky, které vznikly ve Francii a bývají řazeny k tamější nové filmové vlně datované do šedesátých let minulého století. Konkrétně k muzikálům "Les Parapluies de Cherbourg" a "Les demoiselles de Rochefort", které režíroval Jacques Demy s Catherine Deneuve v hlavní roli. Tedy ke kinematografii přinášející nové pohledy na rozličné filmové žánry. I z tohoto faktu lze vyčíst původní záměr natočit videoklip jako moderní podobu klasického tvaru.
Při celkovém pohledu na toto hudební video se nelze ubránit některým postřehům, které ho mohou zařadit jako příkladnou ukázku práce s videoklipovým žánrem. Spike Jonze zpropagoval tvář zpěvačky jejím obsazením do hlavní role. Dal vyniknout písni, když na ní vystavěl muzikálové číslo a v intencích postmodernismu prokázal svou filmařskou zručnost především vizuální citací děl minulosti. "It's Oh So Quiet" je proto možné považovat za důmyslný vrchol propagační strategie skryté v líbivém obalu. Stejně jako za reklamní kampaň, která se díky uměleckým ambicím vymkla kontrole.