Krása některých nahrávek naplno vyplave až s opakovaným poslechem. "Ink Bitten" odhalí vše už při tom prvním. Bohužel, není toho příliš. Byl jsem z nich nadšen při poslechu prvního EP "Gliese", unešen během koncertu na PICF a neváhal jejich novinku zařadit mezi nejočekávanější desky roku. Během poslechu "Ink Bitten" mě však entuziasmus opustil.
Konkrétně se tak stalo při třetí skladbě "Midway", kde se k ženskému vokálu přidává mužský. Kouzlo dosavadní jedinečnosti spočívající v kombinaci přísně odměřeného severského elektrofolku a emocemi zmítaném zpěvu Petry Hermanové, je zde nabourána tuctovitým indie folkem s těžkopádnou zpěvákovou pózou. Do konce desky sice zbývají ještě dvě skladby, ale z kleští nezajímavého soundu bez nápadu se Fiordmoss už neuvolní. Naštěstí zůstane v paměti alespoň nádherná úvodní skladba "Paris versus Sarajevo" s teskně bolestivým triphopovým nádechem v hlase zpěvačky, která v následující "Hard a Starboard" odhaluje kolik proměnlivého výrazu je možné do interpretace tónů vložit.
Nejdříve mě mrzelo, že "Ink Bitten" je jenom EP. Ale teď jsem tomu rád. Představa dlouhohrající desky v podobném duchu se stala znepokojivě mučivou. Fiordmoss jsou právem považováni (a Vinylou oceněni) jako objev loňského roku, ale ten letošní příliš originálně nezahájili. Co naplat, že znějí "nečesky", když chvílemi znějí jako celá řada interpretů, kteří nemají s Českem skutečně vůbec nic společného...