... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Květen 2012

Charlie Straight - Someone With A Slow Heartbeat ... 65%

27. května 2012 v 17:42 | Petr Balada |  recenze cz
Zůstali Charlie Straight s druhou položkou své diskografie nadprůměrnou českou kapelou nebo se stali průměrnou britskou kapelou? Při poslechu úvodní čtveřice skladeb se trochu nečekaně zdá, že zvolili průnikovou variantu obou možností a vyloupla se z nich průměrná česká kapela. "Someone With A Slow Heartbeat" má slabý začátek, kterému nepomáhá ani opakované přehrání. Jsou to skladby bez přehnaně složité stavby, nerozvíjejí se, neukrývají skryté zákoutí. Vystačí si s mlhavým náznakem chytlavého, ale snadno zapomenutelného momentu. Překrývají se navzájem. Jejich upnutou uniformu aranží má na svědomí konzervativní produkce. Jenomže Guy Fixsen v druhé půli alba svou vinu smazává, když například v "Coco" dokazuje, že konzervativní přístup může být tím nejlepším způsobem, jak stvořit hit. Prostě stačí nechat skladbu gradovat. Tahle píseň je zároveň odrazem k té lepší části alba. Konkrétně ke dvěma pozoruhodným příspěvkům "Too Many Knives" a "Institutions Of The World". První má nádherně komorní atmosféru a druhé se dokonale daří přebít v hlavě i vlezlou "Coco". Navíc je to konečně energeticky vydatný kousek, při kterém nemá posluchač pocit, že mu hraje o dvě generace starší kapela. Tím se dostávám k největší výtce. "Someone With A Slow Heartbeat" nelze totiž jako celek označit za špatnou desku pouze v případě, kdyby ji nahráli unavení čtyřicátníci. Kam se poděla výbušnost a hravost Charlie Straight? A nezapomněl někdo ve studiu otočit volume do prava?

photolab - Hollywood and Snuff ... 90%

22. května 2012 v 21:23 | Petr Balada |  recenze cz
Ze strany domácích zažíváme silné hudební jaro. Vycházejí nahrávky, za které se není třeba stydět. A je dobře, že se tak děje ve chvíli, kdy do prodeje přicházejí reedice našich významných alb posledních desetiletí. Mezi ně patří relativně mladé Eternal Seekers, což by mělo být pro všechny autory aktuálních počinů, s ohledem na nekomerční repertoár, povzbudivou zprávou. Zejména pro nováčky, kteří letos velmi zdatně pomáhají rozšiřovat řady kvalitních desek. Krátce po A Banquet jsou to nyní photolab, jejichž prvotina prvně jmenované v mnoha ohledech předčila.

Je hořkosladkou hrou osudu, že se zalíbení členů kapely photolab pro film odrazilo v příběhu jejich debutu, který připomíná dobře vymyšlený scénář zachycující v několikaletém časovém horizontu muzikantské vzlety i pády, slávu i její pomíjivost. Až si člověk říká, jak je možné, že ta deska vůbec vyšla. Ještě, že konec je dobrý. Lépe řečeno zatraceně dobrý. První poslech dá vzpomenout na tři roky starý vstup Charlie Straight na scénu. Ne kvůli soundu či hudebnímu připodobnění, ale svou sevřeností, odvahou mít rozpoznatelný zvuk, nebát se experimentovat a zároveň nabídnout hit.

Dlouhotrvající anabáze s vydáním debutu se ale nakonec pro photolab ukázala být výhodou. Dostatek nastřádaného materiálu jim totiž dovolil luxus výběru. Možná nebyl zrovna snadný, ale songy, které nakonec zbyly v sítu, za ten pot stály. Podařilo se z nich sestavit playlist postavený na vytříbených melodiích a jejich trefných aranží. Nad tím vším se pak klene nevykalkulovaný zpěv Magdaleny Šalamounové, která přes své nesporné kvality ukazuje, že právě v neokázalosti projevu může být skryta největší síla. Zpěv zde splývá s nástroji a naopak, což z "Hollywood and Snuff" dělá skutečně týmovou prezentaci. Je to deska kapely, nikoliv jednotlivců.

Deska vzdušná v rozevlátosti nálad. A také deska inspirativní ve způsobu uchopení jednotlivých skladeb, kdy se jakýkoliv náznak možné prvoplánovité líbivosti chytlavého refrénu ukrývá pod nánosem hudebního a produkčního umu. V jednom případě je však tento sympatický hon na schovávanou správně podněcující k opakovanému poslechu přece jenom na škodu.

"Colours Around" (znějící už ve filmu "Dvojka") by si jednoznačně zasloužila provzdušnit. Takhle dokonale vystavená melodie s obrovským potenciálem právě v refrénu by neměla zůstat ukrytá pod nánosem indie špíny. Udělat přiznaný kýč s lesem smyčců může přinést stejné zadostiučinění jako nahrát oceňovanou vyšperkovanou kompozici. Navíc "Hollywood and Snuff" je natolik hudebně vyzrálým albem, že by mu podobný "experiment" neměl šanci ublížit.

A vyzrálost se na něm ukrývá také v textech. photolab prostřednictvím labužnicky subtilní skladby "Why (Lidice 1942)" přispěli na doprovodnou desku k filmu "Lidice". Na svém debutu k ní připojili neméně očistnou "Crystal Night". Vznikl z toho paradox, kdy písnička s nejobtížnějším tématem je zároveň jedním z nejhitovějších kousků na albu dokonale zapadající do jeho celkového konceptu.

Rušivě naopak funguje německy zpívaná "Ich Liebe Dich". Protože i co do tempa se jedná o víceméně solitér, nefunguje na tomto místě jako zpestření, ale jako rozbíječ atmosféry, což je vzhledem k následující "Into The Silence" škoda. Nabízí se pro ni prostor vymezený bonusům, ale unesl by ho i konec regulérní části.

Bonusy tu nicméně jsou, a to hned dva včetně překvapivě sem umístěné titulní skladby. A je otázkou, jestli se s nimi deska zbytečně neprotáhla. Ačkoliv jde o opravdu silné kousky (v případě "Theory Of My Sister" dokonce o jeden z nejlepších), výsledný dojem zbytečně rozmělňují.

A "Theory Of My Sister" ještě jednou. V průběhu poslechu "Hollywood and Snuff" se u některých písniček otevírá možnost, aby pokračovaly. Aby dokončily své téma v bariéře instrumentálního hluku či se pozvolna ztratily v tónech a akordech postupně ubývajících nástrojů. Značí to (vedle šalamounského producenta) dvě věci. Jednak schopnost zaujmout, vtáhnout posluchače, a pak také vysokou míru uvěřitelnosti a vyspělosti kapely, kterou prostě chcete slyšet hrát, pořádně se odvázat. V tom je "Theory Of My Sister" vpravdě důkladnou katarzní skladbou. Například Kryštof tu svou kdysi nahráli pod titulem "Jízda v protisměru" a čekalo se na ni až do čtvrté řadové desky.

Závěrem shrnuto: almela s Magdalenou Šalamounovou a dalšími spoluhráči z kapely stvořili debut, na který se po prvním poslechu nezapomíná. Nádherné subtilní kousky nesoucí se na vlně melancholie dávných okamžiků zažloutlého filmového celuloidu se tu střetávají s výbušnými projektily, jejichž třaskavý náraz tlumí umění promyšlených aranží a uměřeně civilních vokálních linek. Naštěstí "Hollywood and Snuff" není stoprocentně dokonalou nahrávkou. Dává tak prostor, aby jí byla ta následující. Snad vznikne s menšími obtížemi a za většího mediálního zájmu. Neboť nemáme tolik skutečně dobrých kapel, abychom si mohli dovolit nechat photolab jen tak v tichosti zapadnout.

křest desky 25.5.2012 Praha/Bio Oko


Toxique - Tips For Grown Up Kids ... 70%

8. května 2012 v 17:50 | Petr Balada |  Hudba
O předešlé desce "Outlet People" jsem napsal, že se jedná o přesvědčivě silnou kolekci a zařadil ji do výběru toho nejlepšího za rok 2010. K aktuální novince podobnou poznámku mít nelze. Ba co víc, zdá se mi, že kapela je v poněkud prekérní situaci. Její neustálá inovativnost ji totiž začíná brzdit, což bych nikdy nečekal, že o domácí kapele kdy prohlásím. A teď vysvětlení.

Toxique představuje s každou novou deskou i novou tvář. Prostě změní image. Je to zábavné, fanoušek se nenudí, média mají o čem psát. Když jsem ale krátce po sobě poslouchal předloňskou a letošní desku, vyjevil se mi v plné kráse problém, který odráží temnou stránku výše popsaného. Toxique jsou vlastně neustále začínající kapelou. Čerstvý facelift se jim odráží do muziky a oni tím pádem vydávají pořád dokola svůj debut.

"Tips For Grown Up Kids" se jim jako další debutová deska povedla. Jako následovník "Outlet People" ale nefunguje. Chybí nejen celistvost v rámci dlouhohrající plochy, ale i provázanost s dosavadní tvorbou. Nerad to píšu, ale tohle je spíše sólovka Kláry Vytiskové. Jako zpěvačka si může dovolit žánrové eskapády a točit módní desky, po kterých zůstane nějaký ten trendy hit. Kapele by mělo jít ale především o vytvoření určité (zvukové) kontinuity v rámci celé diskografie a "Outlet People" byla v tomto směru až nezvykle vyzrálá deska, která si zasloužila pokračování (není myšleno okopírování).

Každopádně "Shout" je i po těch měsících pořád lepší singlovka než "Toxique Girls" s celkem zbytečně (i nevýrazně) hostující Ewou Farnou. Druhá návštěva v podobě hlasu Mikoláše Růžičky má naopak smysl a "Waiting For Twilight" se také díky jeho charizmatu řadí při poslechu k těm lepším položkám. Jsou tu však rovněž přítomny skladby, které navzdory chmurně peskujícím úvodním odstavcům, nepatří pouze do kategorie zahrnujících jedno album, nýbrž dosahují někam k horizontu té nejlepší evropské produkce (a to se ještě držím při zídce).

Všechny ty fúze dubstepu s čímkoliv začínají být únavné. Nápaditost jakoby se v tomto počínání dávno vytratila a zbyl jen návyk narvat všude co nejvíce ultramegabasových linek. Jenomže pak přijde velká skladba jakou je "Dream" a s ní zjištění, že hledat nové způsoby má pořád smysl i v této oblasti. Na "Tips For Grown Up Kids" však lze najít ještě mnohem vybroušenější skvost. Skvost, kvůli kterému by člověk dokázal sáhnout k násilí, neboť nechat mu prostor omezený stopáží pouhých dvou a půl minuty je posluchačsky drásající schválnost. I přesto je pro mě minimalistická "Mum" už nyní adeptem na skladbu roku a stejné ocenění by si za výkon v ní zasloužila i Klára Vytisková.

Tak si to shrneme:
- "Tips For Grown Up Kids" se stěží hodnotí jako další deska kapely Toxique, protože produkce více odpovídá solitéru její zpěvačky.
- Obsahově u nás podobně znějících nahrávek stále nevychází tolik, abyste si tuhle mohli dovolit minout bez povšimnutí.
- Dvě skladby jsou nadprůměrné ("Dream", "Mum"), pár vydařených ("Happy New Fear", "Dancing In The Night", "Waiting For Twilight") a zbytek si dlouho pamatovat nebudete.
- Plus za nápaditě provedený obal.

Seznamka ... Actress (uk)

5. května 2012 v 18:17 | Petr Balada |  Hudba
Nikdo z hlasitých trubadúrů vnucujících světu na začátku roku jména, která budou v kurzu, se o něm nezmínil. Přesto vydal album označované už nyní některými recenzenty za nejlepší počin dva dvanáct. A to je pádný důvod podívat se na Darrena J. Cunninghama trochu blíž. "R.I.P." je totiž skutečně pozoruhodná deska.

R.I.P is a fantastical, fascinating album … (Steve Shaw, Fact Magazine UK)
R.I.P. is both an update on the bass explorations of restless Britain … (Matthew Bennett, Clash Music)
… it's an album that envelops even as it blurs and drifts, its hooks no less insistent for their subtlety … (Chris Power, BBC)

Až někde uvidíte žebříček umělců, kteří nejvíce ovlivnili hudební svět, zkontrolujte pozici Kate Bush. Za svého inspirátora ji označil Gotye a na otázku, jakou desku by chtěl natočit, odpověděl Darren J. Cunningham "Army Dreamers" od Kate Bush. Ano, zdá se, že pokud se děje v poslední době něco zajímavého, může za to právě ona. Než se ale zrodil Actress, čutal Darren do mičudy za West Brom. Osudové zranění ho však přesunulo z trávníku za gramce a následně do křesla producenta. Svět přirozených i mechanických zvuků se mu dostal pod kůži. Byl fascinován jejich původem i faktem, že je může sám vytvářet a měnit. Jak sám přiznává, chvílema si připadal, jakoby pracoval pro Nasa. Po čtyřech letech výzkumné mise (a dvanáctipalcové jednohubce "No Tricks") vydává na svém labelu Werk Discs první album "Hazyville" (2008). Dvanáct měsíců od Burialova "Untrue", ke kterému bývá důležitostí a významem pro elektronickou scénu občas přirovnáváno. Tedy alespoň některými z těch, kteří ho doopravdy slyšeli.


Do následující desky "Splazsh" (2010) pak obtiskl vlastní pohled na rozličné styly, které mu přešly přes cestu. Vyrovnal se s hudební minulostí (osmdesátkový house, Prince, John Carpenter, techno) a zároveň stvořil svou budoucnost, svůj trademark. Následná jistota vlastních nohou mu dovolila posunout se v tématech mnohem hlouběji. K aktuálnímu "R.I.P." tak rozdává rozhovory v katedrále svatého Pavla a mluví v nich o smrti, strachu, spiritualitě, mytologii. Pro The Guardian se dopustil například tohoto krásného cynického výroku o lidském údělu: "We are the walking dead - there's only one thing that's guaranteed in life, that we're going to die". Je to příjemná změna, když se konečně někdo necítí být ovlivněn krizí ekonomickou, ale rovnou celého bytí.


Velmi výstižné o albu referuje Pitchfork, když píše o vzájemně se prolínajících rytmech, basových linkách a melodiích, které se objevují a zase mizí. Mike Powell dává "R.I.P." slušnou známku 8,5 s označením "Best New Music". NME pak ukazuje osmičku a přiznává, že se jedná o kompromis. Potvrzuje tím ne zrovna snadnou uchopitelnost desky pro posluchače danou na jedné straně absencí, jak jednoznačných easy tanečních tracků, tak ale i melancholických náladovek, a zároveň přitažlivostí díky určité dávce napětí a tajemna spojené s tematickým zaměřením nahrávky i výše zmíněnými kompozičními postupy.


Okolo nicku Actress se dějí i jiné věci, než je vydání alba nebo péče o klienty jeho vlastního labelu Werk Discs (Zomby, Lukid, Disrupt,…) a jsou to záležitosti, které posouvají mínění o tomto zvukovém experimentátorovi na další úroveň. V březnu byl k vidění například v londýnské Tate Modern galerii, kde měl právě výstavu světoznámý japonský umělec Yayoi Kusama a Actress k ní živě odehrál soundtrack. A spolupodílí se rovněž na projektu pro mezinárodní organizaci Oxfam, kdy s Damonem Albarnem a dalšími zajíždí do Demokratické republiky Kongo, aby s místními umělci nahráli desku. Může to znít nepatřičně, ale je dobře, že se Darren J. Cunningham zranil a fotbal vystřídala muzika, protože muzika léčí, jak se vyjádřil on sám v rozhovor pro dummymag.com. Ta jeho lékem skutečně je. Minimálně proti nudě a zaběhnutému stereotypu, jak by měla elektronická hudba znít i jak by se měla skládat. Světlé a tmavé nikdy nebylo tak barevné.

AU - OJ

3. května 2012 v 19:31 | Petr Balada |  Videoklipy
Tolik barev by i Prago Union mohli závidět. Výborná věc od portlandských popových nezávisláků AU k pokoukání i jemnému zatančení v oparu halucinogenních drog. Nasajte pozitivní energii a staňte se členem kroužku obdivovatelů tohoto nenápadného skvostu, který stvořil vizuální kouzelník a reformátor režisér Takafumi Tsuchiya aka takcom™.


Michal Hrůza - Noc ... 60%

1. května 2012 v 14:46 | Petr Balada |  recenze cz
Ohlásit projekt o dvou koncepčních deskách nazvaných "Noc" / "Den", je podobné odvaze založit si politickou stranu, neboť stejně jako všichni rozumí politice, má každý svou představu o tom, co reprezentuje oba pojmy. Ale zatímco den generuje stovky asociací související s jakoukoliv lidskou činností, s nocí je ten výběr přeci jen zúžený do zakořeněných paradigmat. Také základní rozdělení lze považovat za ustálené: den-světlo a dobro, noc-tma a zlo. Michal Hrůza však tyto vzorce na prvním z alb nejen potvrzuje, ale i vyvrací.

Jeho "Noc" převážně reprezentují melancholicky teskné žalmy o ztrátách. O ztrátách lásky, světla, života. Přesto nahrávka nepůsobí nijak zvlášť depresivním dojmem. V textech totiž zároveň nechybí protiklad naděje, ať už má podobu svítání nebo smíření. Zlo jakoby tu zůstalo skryto, což v Hrůzově případě však neznamená totéž, co vytěsněno. Jen vyžaduje posluchačovu pozornost a znalost historie i popkultury, aby prostřednictvím odhalení motivů k napsání textů bylo přeci jenom nakonec obnaženo.

O odvaze tu už řeč byla a ne náhodou. Jestliže angažované horkokrevné folkové písničkaření přímočaře pojmenovává aktuální celospolečenské bolesti a provokativně, bez ohledu na popularitu, na ně upozorňuje, to popové (nebo chcete-li poprockové) je spíše s chladnou hlavou zpětně reflektuje. Michal Hrůza se prostřednictvím písničky "J.P." snažil oba tyto světy propojit. Bolestivé téma našich národních dějin aktualizuje textem v ich formě. Nejde přitom o autorovo ego či devalvaci heroického vzdoru. Stírá se tím pouze třiačtyřicetiletý odstup a vrací do živé paměti čin, který bychom si měli neustále připomínat.

Například s podobnou úctou a pietou, jako tragický osud obce Lidice. "Noc" se k němu vrací hned ve dvou položkách. V první nazvané "Plamen" hostuje Aneta Langerová a stejně jako "Slunce bylo krásné" se již objevila na kompilaci vydané k premiéře filmu "Lidice". Druhou jmenovanou pro ni nazpívala Lucie Bílá, ale na "Noci" se s ní vypořádal Michal Hrůza sám. I když k ní každý dospěl trochu jiným přístupem, zůstala výsledná emoce stejná. Je proto škoda, že se i z téhle skladby nepodařilo utvořit duet.

Jestliže o původních textech není třeba příliš diskutovat (jde v podstatě o slovně úspornější verzi Davida Kollera) a je jen škoda, že si Michal Hrůza nenapsal také vlastní "Ukolébavku" (Xindl X), hudbu už tak jednoznačně hodnotit nelze. Když ji posloucháme jako odraz tematického zadání názvu alba, jednoznačně v ní chybí napětí, nejednoznačnost, odvaha, provokativnost nebo alespoň zdání alternativy vůči dennímu playlistu rádií. Nešlo samozřejmě očekávat podobnou skladbu, s jakou se s nocí vypořádal před čtyřmi lety Benga, ale alespoň trocha psychedelie přijít mohla ("Laura Palmer" by si to zasloužila). Takhle zůstaly jen melodicky jednoduché skladby se stopáží třesoucí se hrůzou před čtyřkou na začátku.

Pokud zvolíme úhel pohledu dalšího řadového alba Michala Hrůzy, jsou na něm opět hitově chytlavé písničky v jeho nejlepší tradici, i když o autorství se dělí hned čtveřice muzikantů (plus Petr Fiala díky předělávce "Myslel jsem si, že je to láska"). Určitým překvapením ale můžou být aranže. Zatímco sám interpret se kupodivu vidí v dospělejším popu, Karel Heřman mu stále ve svých položkách tlačí do popředí kytaru. Bylo by proto určitě zajímavější, kdyby si "Den" Michal Hrůza pohlídal sám. Jenomže, ať už je pod aranží podepsán kdokoliv, nakonec stejně všechnu pracně vybudovanou atmosféru shodí klávesy, které prudí ve většině písniček. Díky volbě vždy toho nejkýčovitějšího rejstříku se i z možných aspirantů na klenot vyklube veřejnoprávní nuda, což nejvíce zamrzí právě u "J.P.".

Celkový poslech, s přihlédnutím k dosavadní diskografii interpreta, vnucuje obavu, aby po hudební stránce následující "Den" v podstatě jen nekopíroval "Noc". Z tohoto hlediska se aktuální deska jeví jako dostatečně nevyužitá šance, protože pod pláštěm noci lze skrýt cokoliv. Byla tím propásnuta možnost popustit uzdu hudební fantazie, dramaticky řečeno - svého hudebního temného já. Po stránce textařské se naopak nezbývá než těšit. Michal Hrůza ukázal, že se nebojí silných témat a umí je zpracovat. Ba co víc, jako zpěvák je dokáže prodat a pokud ještě přidá na přirozenosti projevu, může se ze "Dne" stát daleko větší událost než z "Noci".
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...