Zůstali Charlie Straight s druhou položkou své diskografie nadprůměrnou českou kapelou nebo se stali průměrnou britskou kapelou? Při poslechu úvodní čtveřice skladeb se trochu nečekaně zdá, že zvolili průnikovou variantu obou možností a vyloupla se z nich průměrná česká kapela. "Someone With A Slow Heartbeat" má slabý začátek, kterému nepomáhá ani opakované přehrání. Jsou to skladby bez přehnaně složité stavby, nerozvíjejí se, neukrývají skryté zákoutí. Vystačí si s mlhavým náznakem chytlavého, ale snadno zapomenutelného momentu. Překrývají se navzájem. Jejich upnutou uniformu aranží má na svědomí konzervativní produkce. Jenomže Guy Fixsen v druhé půli alba svou vinu smazává, když například v "Coco" dokazuje, že konzervativní přístup může být tím nejlepším způsobem, jak stvořit hit. Prostě stačí nechat skladbu gradovat. Tahle píseň je zároveň odrazem k té lepší části alba. Konkrétně ke dvěma pozoruhodným příspěvkům "Too Many Knives" a "Institutions Of The World". První má nádherně komorní atmosféru a druhé se dokonale daří přebít v hlavě i vlezlou "Coco". Navíc je to konečně energeticky vydatný kousek, při kterém nemá posluchač pocit, že mu hraje o dvě generace starší kapela. Tím se dostávám k největší výtce. "Someone With A Slow Heartbeat" nelze totiž jako celek označit za špatnou desku pouze v případě, kdyby ji nahráli unavení čtyřicátníci. Kam se poděla výbušnost a hravost Charlie Straight? A nezapomněl někdo ve studiu otočit volume do prava?