Nikdo z hlasitých trubadúrů vnucujících světu na začátku roku jména, která budou v kurzu, se o něm nezmínil. Přesto vydal album označované už nyní některými recenzenty za nejlepší počin dva dvanáct. A to je pádný důvod podívat se na Darrena J. Cunninghama trochu blíž. "R.I.P." je totiž skutečně pozoruhodná deska.
R.I.P is a fantastical, fascinating album … (Steve Shaw, Fact Magazine UK)
R.I.P. is both an update on the bass explorations of restless Britain … (Matthew Bennett, Clash Music)
… it's an album that envelops even as it blurs and drifts, its hooks no less insistent for their subtlety … (Chris Power, BBC)
Až někde uvidíte žebříček umělců, kteří nejvíce ovlivnili hudební svět, zkontrolujte pozici Kate Bush. Za svého inspirátora ji označil Gotye a na otázku, jakou desku by chtěl natočit, odpověděl Darren J. Cunningham "Army Dreamers" od Kate Bush. Ano, zdá se, že pokud se děje v poslední době něco zajímavého, může za to právě ona. Než se ale zrodil Actress, čutal Darren do mičudy za West Brom. Osudové zranění ho však přesunulo z trávníku za gramce a následně do křesla producenta. Svět přirozených i mechanických zvuků se mu dostal pod kůži. Byl fascinován jejich původem i faktem, že je může sám vytvářet a měnit. Jak sám přiznává, chvílema si připadal, jakoby pracoval pro Nasa. Po čtyřech letech výzkumné mise (a dvanáctipalcové jednohubce "No Tricks") vydává na svém labelu Werk Discs první album "Hazyville" (2008). Dvanáct měsíců od Burialova "Untrue", ke kterému bývá důležitostí a významem pro elektronickou scénu občas přirovnáváno. Tedy alespoň některými z těch, kteří ho doopravdy slyšeli.
Do následující desky "Splazsh" (2010) pak obtiskl vlastní pohled na rozličné styly, které mu přešly přes cestu. Vyrovnal se s hudební minulostí (osmdesátkový house, Prince, John Carpenter, techno) a zároveň stvořil svou budoucnost, svůj trademark. Následná jistota vlastních nohou mu dovolila posunout se v tématech mnohem hlouběji. K aktuálnímu "R.I.P." tak rozdává rozhovory v katedrále svatého Pavla a mluví v nich o smrti, strachu, spiritualitě, mytologii. Pro The Guardian se dopustil například tohoto krásného cynického výroku o lidském údělu: "We are the walking dead - there's only one thing that's guaranteed in life, that we're going to die". Je to příjemná změna, když se konečně někdo necítí být ovlivněn krizí ekonomickou, ale rovnou celého bytí.
Velmi výstižné o albu referuje Pitchfork, když píše o vzájemně se prolínajících rytmech, basových linkách a melodiích, které se objevují a zase mizí. Mike Powell dává "R.I.P." slušnou známku 8,5 s označením "Best New Music". NME pak ukazuje osmičku a přiznává, že se jedná o kompromis. Potvrzuje tím ne zrovna snadnou uchopitelnost desky pro posluchače danou na jedné straně absencí, jak jednoznačných easy tanečních tracků, tak ale i melancholických náladovek, a zároveň přitažlivostí díky určité dávce napětí a tajemna spojené s tematickým zaměřením nahrávky i výše zmíněnými kompozičními postupy.
Okolo nicku Actress se dějí i jiné věci, než je vydání alba nebo péče o klienty jeho vlastního labelu Werk Discs (Zomby, Lukid, Disrupt,…) a jsou to záležitosti, které posouvají mínění o tomto zvukovém experimentátorovi na další úroveň. V březnu byl k vidění například v londýnské Tate Modern galerii, kde měl právě výstavu světoznámý japonský umělec Yayoi Kusama a Actress k ní živě odehrál soundtrack. A spolupodílí se rovněž na projektu pro mezinárodní organizaci Oxfam, kdy s Damonem Albarnem a dalšími zajíždí do Demokratické republiky Kongo, aby s místními umělci nahráli desku. Může to znít nepatřičně, ale je dobře, že se Darren J. Cunningham zranil a fotbal vystřídala muzika, protože muzika léčí, jak se vyjádřil on sám v rozhovor pro dummymag.com. Ta jeho lékem skutečně je. Minimálně proti nudě a zaběhnutému stereotypu, jak by měla elektronická hudba znít i jak by se měla skládat. Světlé a tmavé nikdy nebylo tak barevné.