... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Červenec 2012

Let It Roll 2012 - Počasí se zlomit nenechá 3. část (reportáž ze soboty 21.7.2012)

25. července 2012 v 18:39 | Petr Balada |  Festy 2012
...
Flux Pavilion se prozatím pohybuje ve stínu Skrillexe. Společně se ocitli na kandidátské listině patnácti talentů sestavované BBC Sound of … 2012, ale zatímco Skrillex v ní nakonec hlasováním kritiků obsadil čtvrté místo, Flux Pavilion se do první pětky nedostal, což nemusí považovat za ztrátu, protože na něj není vyvíjen takový mediální tlak a má klid na práci. (Mimochodem stejně dopadl i A$AP Rocky a nyní ho začíná být za oceánem všude plno.)

A tak se ve Ždánicích představil jeden z největších hudebních talentů napříč žánry pro letošní rok. Působil uvolněně. Užíval si atmosféru vytvořenou paradoxně početnějším kotlem, než měl Skrillex v Hradci, a dával muziku, která rozhodně nebyla podbízivou selankou.

Šťastnou ruku měli promotéři i s The Qemists. Bylo to poprvé, kdy Let It Roll pustil na hlavní pódium velkou kapelu a byl to dobrý tah, který program oživil a dostatečně ho nakopl před závěrečnými sety rozmáčeného festivalu.

Třetí ročník za sebou si říkám, že je to podnik, který má smysl, a který vládne potenciálem stát se skutečně respektovanou akcí i lidmi mimo žánr. Jenom ta rychlost za uznáním je zbytečně ostražitá. A možná za to může i obava ze ztráty věrných fanoušků z komunity, jenž je s Let It Roll od začátku. Ale kafrat na program se bude vždycky. (Bylo by fajn rozšířit ten odpolední.)

Organizátoři teď mají důležitý úkol vybrat nové místo. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Na jeho výběr musí mít vliv i filozofie, s kterou se bude festival ubírat dál. Zájem o něj roste; je tu šance i na zisk příznivců dalších tanečních žánrů. Na druhou stranu příliš velké oči jsou snadnějším terčem na nějakou tu pěsťovku. Stačí se podívat, co se letos na domácí festivalové přetahované děje. Buď jak buď, šestý ročník bude pro Let It Roll hodně zlomovým dějstvím.

Let It Roll 2012 - Počasí se zlomit nenechá 2. část (reportáž ze soboty 21.7.2012)

23. července 2012 v 21:25 | Petr Balada |  Festy 2012
....
Jestliže jsem na minulém ročníku kvitoval Azyl stage, tentokrát podobnou funkci zastávala mobilní verze pražského Cross Clubu. Vsadila na žánrovou různorodost včetně skutečně živé muziky, a získala tak trofej za hudebně nejzajímavější stage LIR. Například sobotní koncert partičky TiNG byl velmi příjemným zážitkem. MC Turner za mikrofonem to je Big Talent!

V době, kdy mu vládl, se déšť teprve rozcvičoval. To až mnohem později, když festivalovým areálem prošla půlnoc, změnila se rozcvička v regulérní závod, ve kterém proti němu nešlo uhrát ani remízu. Navzdory vodní síle však tisíce lidí vytrvaly, aby byly součástí teprve třetí zastávky live show Camo & Krooked, čímž vytvořily bouřlivou atmosféru zakrývající i skutečnost, že hrdinové sobotní noci nepředvedli nijak závratný výkon.

Já osobně jsem chlapce z Rakouska tipoval už pro letošek jako nástupce výše zmíněných Angličanů, ale je jasné, že to bylo předčasné proroctví. Nelze jim upřít snahu, ovšem možná si toho sami na sebe naložili v té své auře chvály a úspěchu až příliš. Například bublina kolem vizuální show splaskla na Oplatilu už ve chvíli, kdy se ukázalo, že projekční klec, ve které chlapci hrají, byla opravdu hodně daleko do rozměrů projekčních ploch doprovázejících všechny vystupující před nimi a po nich, čímž hlavně pro diváky vzadu ztrácela význam. Navíc sama projekce nesplňovala parametry mimořádnosti či (nedej bože) geniálnosti. Ale protože se tato výtka netýká hudební části jejich programu, do háje s klecí.

Bohužel, ani notový zápis z odehraných čísel si však nelze dát do rámečku k zavěšení. Nabízí se srovnání s Chase & Status. Ti měli na hlavním pódiu Pohody skutečně živé muzikanty a na výsledném zvuku to bylo znát. Problém u Camo & Krooked byla hlavně kolísavá dynamika jejich vystoupení zahrnující příliš mnoho mrtvých míst. Až jsem si chvílema říkal, že i ta deska ("Cross The Line"), tak, jak je poskládaná, má větší grády.

V čem se naopak obě vystoupení nelišila, byl počet přizvaných hostů za mikrofonem. V obou případech po dvou jménech, v obou případech výrazné oživení. Spekulovat o rozdílnosti jejich kvalit nemá smysl. Ayah Marar (Camo & Krooked ) i Liam Bailey (Chase & Status) rozsvítí svým hlasem každou nahrávku.

Rozpačitý dojem ze živého představení Camo & Krooked zavdává důvod ke vzpomínce na loňské vystoupení, které vyšlo našim sousedům daleko lépe. A je také příčinou, že králem letošního Let It Roll budiž nakonec Flux Pavilion.


Let It Roll 2012 - Počasí se zlomit nenechá 1. část (reportáž z pátku 20.7.2012)

22. července 2012 v 17:16 | Petr Balada |  Festy 2012
Tradice jsou od toho, aby se porušovaly. V případě Let It Roll tedy spíše pozlámaly. Ale protože počasí se zlomit nenechá, letošní report začíná stejným tématem, jako ten loňský. Ano, opět pršelo. Pršelo před festivalem a vydatně pršelo zejména během druhého dne festivalu. Organizátoři mohli slibovat, mohli se dušovat, mohli mít v záloze cokoliv na pokrytí podloží, ale vzhledem k charakteru místa a jeho rozměrům bylo už dopředu jasné, že s vodou a blátem si v areálu neporadí.

Pořád však zůstávala možnost navýšení kapacity krytých míst. Plocha se nabízela především v zadní části za zvukařskou věží hlavního pódia. Při troše dobré vůle a rozumu mohlo mít dvojnásobný rozměr i jedno ze zastřešených nápojových center umístěných poblíž. Stačilo jen netrvat na minitribuně, která poskytovala rozhodně menší komfort, než případné krytí. Dalo by se napsat, že po vodě a bahně je každý generál, ale v případě LIR už podobné konstatování není na místě. Předešlá zkušenost ve spojení se studiem předpovědi počasí mohla návštěvníkům vylepšit celkový dojem z akce.

A teď k programu. Po jeho uveřejnění se zdálo, že kvalitativní souboj mezi pátkem a sobotou skončí na hlavním pódiu plichtou. Nakonec však v tomto směru zvítězila s velkou převahou sobota, a to ještě dlouho před tím, než vůbec vystoupil někdo z účinkujících onoho dne.

Bylo to poprvé, co Let It Roll hostil vítěze BRIT Awards. Konkrétně ženu, o jejímž nedávném vystoupení na Wireless festivalu pěl chválu prestižní server virtualfestivals.com s výsledným dojmem ohodnoceným osmdesáti procenty. Ve Starých Ždánicích se Ms. Dynamite dočkala v pátek antré, jakoby měla před lid předstoupit Madonna zkřížená s Emou Destinovou. Ve výsledku z toho byla spíše Sandra. Produkce trvající sotva pár desítek minut, z čehož polovinu zaplnily nesmyslně hecující hlášky a paradoxní ujišťování, jak ráda je mezi námi, načež odešla. Bylo to tak rychlé vystoupení, že si nikdo nestačil ani uvědomit, že už proběhlo.

Naštěstí s ní přijeli krajané Delta Heavy. Záchranáři, kteří dali rychle zapomenout nejen na ní, ale i na fakt, že pouze zaskakují za omluveného hvězdného Dj Freshe s povinnostmi v nahrávacím studiu. Jejich set měl spád a určitě by utáhli mnohem delší časový úsek. Museli však přenechat místo pro Dirtyphonics. Ti navzdory označení Live, předvedli spíše djský set. Definice živého hraní se tu omezila na skutečnost, že čtyřčlenný francouzský projekt za sebe neposlal náhradníky, ale k čudlíkům za pult se postavil osobně. Což o to, chlapcům to šlo chvílemi velmi dobře, ale chvílemi zahráli líp i domácí Deadly Viperz o několik hodin dříve.


Steven Silver - The Bang Bang Club

15. července 2012 v 18:30 | Petr Balada |  Film
Pro zisk Oscara nemohl mít Steven Silver k dispozici lepší námět. Reálný příběh čtveřice válečných fotografů (Greg Marinovich, Kevin Carter, Ken Oosterbroek, João Silva) odehrávající se v devadesátých letech na pozadí apartheidu v Jihoafrické republice. Navíc podložený knížkou sepsanou dvěma z nich a faktem zisku Pulitzerových cen za fotografie, o jejichž vzniku "The Bang Bang Club" rovněž vypráví. K tomu připočteme režisérovu faktografickou znalost i orientaci v prostředí, neboť sám na místě v předmětné době dospíval. Opomíjena by neměla zůstat ani více než desítka mezinárodních cen, které Steven Silver obdržel za dokument o genocidě ve Rwandě "The Last Just Man". Přesto výsledek zůstal hluboko za očekáváním.

Asi nejvýstižnější byl v reakcích The Hollywood Reporter, když napsal, že ony vítězné fotografie jsou daleko silnější, než sice dobře myšlený, ale zoufale neosobní film. Klíčové bude právě ono dobře myšlený, neboť jak přiznává sám Silver v rozhovoru pro wegotthiscovered.com, o natočení stál od chvíle, kdy věděl, že vzniká kniha "The Bang-Bang Club: Snapshots from a Hidden War" a dohodl se s jejich autory (Marinovich, Silva). Ti následně připomínkovali scénář, objevovali se i na natáčení, byli diváky prvního sestřihu. Lze z toho dovozovat, že právě díky tomu se z filmu vytratila osobitost režisérského pohledu a především byla na minimum potlačena kontraverzita, kterou námět doslova přetéká. Ze zneklidňujícího snímku se vyklubala pieta za mrtvé fotografy-kolegy.

První problém je už v úhlu pohledu. Úvodní obraz nás zavádí do rozhlasového studia, kde moderátorka vede rozhovor s jedním z členů The Bang Bang Clubu. Přijde střih a vracíme se do minulosti, abychom sledovali příběh jiného člena/nováčka (Marinovich), který je ke klubu přizván. Jeho příběh je však postupně narušován i obrazy ze života zbylých fotografů. Z toho důvodu téměř odpadá možnost skutečného diváckého prožitku prostřednictvím ztotožnění se s někým z hrdinů. Mozaikovitý styl vyprávění rovněž chvílemi ztěžuje orientaci v čase.

A aby toho nebylo málo, režisér se snaží vše zasadit do kontextu politické situace. Ačkoliv se zdá, že tuto linii odbude úvodním informačním titulkem, už v tak krátké stopáži předkládá další zbytečné vysvětlovací scény i postavy odvádějící pozornost. Je jasné, že Steven Silver byl postaven před těžké dilema. Mohl si vybrat, zda točit film o apartheidu, o skupince slavných válečných fotografů, nebo o vzniku dvou fotografií oceněných Pulitzerovou cenou. Všechny tři možnosti by vystačily na působivé drama. Bohužel na poli celovečerního filmu debutující Silver se pokusil natočit všechno dohromady (včetně školy fotografování). Závažnost sdělení tím otupil na minimum.

Nakolik může být na vině přítomnost a osobní angažovanost fotografů Grega Marinoviche a João Silvy, jsem se pokusil naznačit výše. Zajímavý je postoj režiséra, který v již zmiňovaném rozhovoru reaguje i na otázku, proč vlastně nezvolil formu dokumentu. V odpovědi říká, že si nebyl jist, zda by tak dokázal na diváky přenést pocity, co to znamenalo dělat rád práci fotoreportéra i za takových podmínek. Že vidět ty momenty, být u toho, pomáhá divákovi si lépe uvědomit situaci fotografa skrývajícího se za aparátem uprostřed válečné zóny. V tomto ohledu s ním není možné nesouhlasit. Scény, kdy se fotografové dostávají do ohniska dění jsou, navzdory uhlazené kameře, působivě názorné. S psychologií postav už to je slabší.

Režisérova odpověď má však ještě jednu část. V té za důležitý důvod volby hraného filmu označuje skutečnost, že dva z členů The Bang Bang Clubu už nežijí, a že konkrétně Kevina Cartera chtěl na plátně znovu zhmotnit, prozkoumat jeho charakter. Kevin Carter je autorem slavné fotografie ("metaphor for Africa's despair"- The New York Times), díky které se svět konečně začal zajímat o hladomor v Sudánu. Sám příběh tohoto fotografa by vydal na samostatný film, ale zde se jedná o zahozenou šanci. Šanci, která selhává v tom nejdůležitějším momentu. V možnosti převrátit touto postavou vosí hnízdo novinářské etiky. Způsob, jak se fotoreportéři vyrovnávají s tím, co vidí, co zaznamenávají. Film to pouze letmo nadhazuje a odbývá na malé ploše téměř mávnutím ruky včetně (v negativním smyslu) překvapivé pointy.

Cartera líčí film jako člověka, kterému se záliba v drogách vymkla kontrole. Aby se z toho dostal, odjíždí spolu se Silvou v březnu 1993 fotografovat do Sudánu. Příliš mu to nepomůže a po návratu do Jihoafrické republiky žije dál bohémským životem bez peněz. Fotografii se supem a děvčátkem objeví náhodou Silva. V podstatě bez vědomí Cartera ji otiskují The New York Times a stovky dalších světových periodik. Cartera kamarádi kontaktují až ve chvíli, kdy vyhraje Pulitzerovu cenu.


Spolu se slávou však přichází i obvinění, že děvčátku nepomohl. Tři měsíce po ocenění páchá Carter sebevraždu, ovšem ve filmu s poněkud posunutým důvodem. Carter zde před smrtí prohlašuje, že za chvíli už bude s Kenem Oosterbroekem. Ten byl zabit krátce před tím při přestřelce, ke které se připletl během focení. Síla jejich přátelství se tu nenápadně předsunuje před tíhu svědomí. Nejspíše proto, aby scéna nepůsobila jako přímé přiznání Carterovi viny. Neustále je třeba mít na paměti, že film dozorovali zbylí členové The Bang Bang Clubu.

Už samotné pořízení oné fotografie vzbuzuje otázky. Carter byl při focení sám. Neexistuje svědectví. Silver to inscenuje jako scénu, během které je Carter kdesi na rozhraní rauše a abstinenčních příznaků. Z rozhovoru mezi Carterem a Marinovichem pak vyplývá, že Carter celou historku o tom, co se stalo s děvčátkem, podává pokaždé jinak. Výbušné sdělení však nemá ve filmu pokračování. Není rozváděno dál. Žádné mučivé otázky, žádná psychologie. Jen střih a sebevražda s již zmíněným prohlášením.

I ztvárnění druhé z fotografií se nevyhnulo omilostněním autora. V tomto případě více pochopitelným, neboť Marinovich byl při natáčení. (Mimochodem až úsměvně působí scéna, ve které je Marinovich svým kolegou obhajován, že pořízení fotografie nebylo pouze štěstím, ale i jeho zručností.) Dozvídáme se tak, že Marinovich se snažil lynči zabránit, ale jeho profesionalita nakonec zvítězila. Nicméně událostí zůstal poznamenán, což se film snaží ukázat, ale snaha není vždy korunována úspěchem.


Právě scény, ve kterých se rozehrává psychologie postav, se ukázaly být pro dokumentaristu Silvera nepřekročitelným balvanem. Podepsal se na tom i casting. Pro téměř celou čtveřici hlavních herců v roli fotografů to byla první skutečně závažná role. Ryan Phillippe právě v roli Marinoviche byl z tohoto pohledu tím nejzkušenějším - viz "Crash", "Vlajky našich otců", "Gosford Park". Postupující emocionální rozpolcenost však neměl ve filmu s chybně nastavenou přelétavou pozorností na jednotlivé hrdiny šanci dostatečně odstínit a prodat.

Taylor Kitsch čelil jako Kevin Carter velké výzvě a vzhledem k ještě menšímu prostoru nelze jeho snahu neocenit. Zvláště s přihlédnutím k zálibě v jednoduchých filmech, kterými má filmografii poznamenanou. Je pak vtipnou hříčkou osudu, že postavu jménem Carter si zahrál ještě jednou, a to v letošním propadáku "John Carter: Mezi dvěma světy". Neels Van Jaarsveld (João Silva) a Frank Rautenbach (Ken Oosterbroek) byly obsazeni víceméně typově. Jejich existence plátnu nijak neškodí, neboť nemají obrazy vyžadující soustředěnější hereckou práci.

Když jsou na plátně všichni čtyři, chvílemi to vypadá jako řádění party středoškoláků. Vymetají bary, berou drogy, střídají ženy. Z dramatu se stává plytká podívaná. Předsevzetí režiséra vtáhnout diváka do práce fotoreportéra nemohla dostat v těchto okamžicích více na frak. Pracně budovaná atmosféra je v tahu, stejně jako důvěryhodná psychologie postav, které mají vzápětí uprostřed přestřelek řešit důležitá morální dilemata. Film však za zhlednutí přesto stojí. Kvůli samotnému námětu i dobře natočeným scénám pouličních nepokojů. Jen si ty otázky, které by měl klást, musí položit divák sám. A odpovědi na ně hledat nejen prostřednictvím shromažďování dalších informací, ale i v osobním žebříčku hodnot.

"The Bang Bang Club" byl v premiéře uveden v září 2010 na Torontském filmovém festivalu. Práva k uvedení se prodala téměř do celého světa, ale někde pouze rovnou k vydání na DVD. U diváků má dodnes mnohem pozitivnější reakce, než u kritiky. Režisér Steven Silver se momentálně vrátil k roli výkonného producenta. Film odvysílá Cinemax 21.7.2012.

Krteček vyrazil dobýt Čínu*

14. července 2012 v 16:26 | Petr Balada |  Výstavy


*použit titulek Hospodářských novin ze dne 13.7.2012

Pohoda 2012 - 3. část - Bratři jak se patří

12. července 2012 v 18:54 | Petr Balada |  Festy 2012
Z New Orleans do Chicaga je to sice nějakých třináct set kilometrů, ale hudební vzdálenost mezi loni dovezeným Trombone Shortym a letošní úderkou Hypnotic Brass Ensemble lze považovat za minimální, a to především v kvalitě provedení. Měřeno pódiovou prezentací však ti druzí jasně vítězí. Málokdo si letos užíval své vystoupení víc. Ve finále se jejich set proměnil v něco mezi punkovou jízdou a striptýzovým číslem. Nejdříve šly dolů košile, pak se lezlo na konstrukci podia a ve finále proběhl stage diving. I bez toho všeho by pořád zůstal vynikající hudební zážitek. Snad se příští rok dočkáme pokračování.



Thoola - Clutching Hand

12. července 2012 v 17:44 | Petr Balada |  Hudba
Něco na té Thoole je. Nad jejich EP "Springs" jsem kdovíjak nejásal, nakonec se ale recenze objevila i na těchto stránkách. Za písničkami bylo, navzdory obyčejnosti, cítit cosi nepojmenovatelného. A nyní je to tu znovu. Kapela vydala singl, který poodhaluje budoucí podobu chystaného podzimního alba. Přibyl hostující bubeník Jakub Homola, změna se odehrála i za mikrofonem a nahrávku se rozhodl zaštítit brooklynský label Dead Fisherman Records. Předložený track "Clutching Hand" však opět nevzbuzuje jednoznačné nadšení. Je o minutu delší, než by měl být, má fádní úvod a zbytečné otupující mezihry. Přesto z něj vyzařuje naděje, že celá deska by vůbec nemusela dopadnout podobně fádně jako předchozí EP. Těšme se obezřetně.



Pohoda 2012 - 2. část - Britské tsunami

11. července 2012 v 19:14 | Petr Balada |  Festy 2012
Jestliže loni se Pohodou prohnala severská vlna, letos ji vystřídalo britské tsunami. Při pohledu do programu to vypadalo, že ostrovní scéna má na letišti soustředění před nadcházející podzimní sezónou. A pokud nic jiného, už nyní alespoň víme, že rozlišit od sebe jednotlivé partičky hochů s kytarou nějakou svojskou charakteristikou, je stejně bezpředmětné, jako orientovat se v českém poprocku.



Guillemots nikdy nedosáhli na takový komerční úspěch jako The Kooks, Kasabian, Elbow nebo Two Door Cinema Club. Drželi se vždy spíše v jejich stínu. O to příjemnější proto bylo jejich sobotní vystoupení, kterým nestrhávali davy hned od začátku, ale na svou stranu je získávali pozvolna. Podvečerní čas jejich muzice slušel. Zpěvák a skladatel Fyfe Dangerfield působil oproti ostatním leaderům lehce introvertním dojmem. Průběžně měnil piano za kytaru a dokazoval, že dát skladbám pár not a akordů navíc neznamená být neposlouchatelně snobským. Guillemots odehráli set, který plně vystihl název festivalu. Stejně, jako se to na minulém ročníku podařilo seskupení Peter, Bjorn and John.


A alespoň stručné poznámky k The Kooks a Two Door Cinema Club. První nejspíše ani sami nečekali, jak moc se jim jejich vystoupení povede a s jakým ohlasem se setká. Každopádně zanechali velmi svěží dojem, který, alespoň u mě, byl daleko čerstvější, než hodinka s mistrem sundávání a nasazování slunečních brýlí Thomasem Meighanem. Sympatickým chlapcům z druhé bandy pak patří dík za to, jakým způsobem se postavili k možnosti nechat zatančit výběr návštěvníků u sebe na podiu tanec známý z videoklipu ke skladbě "What You Know" (Excited for our first show in Slovakia today!! = http://twitter.com/tdcinemaclub).


The Vaccines - No Hope

11. července 2012 v 18:07 | Petr Balada |  Hudba
Sotva před pár dny kapela uvolnila k volnému stažení trojpoložkový živák a už se hlásí s dalším návdavkem. Nový singl, který předznamenává očekávané druhé album, je ve videopodobě (režie Jesse John Jenkins, kamera Trevor Forrest) k vidění od neděle. Za tu dobu nasbíral přes tři sta tisíc diváků. Mnohem důležitější zprávou ovšem zůstává, že "No Hope" se povedl. The Vaccines nepodlehli halasu kolem debutu. Nepřijali myšlenku komerčnějšího směru, a tak lze o tracku prohlásit cokoliv, jen ne, že by byl uhlazený. Dokonce je na první poslech mnohem méně přístupný, než dosavadní singly. Zvědavost na desku pod producentským dohledem Ethana Johnse "Come Of Age" stoupá. Poslední kapelou oznámený termín jejího vydání je třetí září.


Pohoda 2012 - 1. část - Vzpomínky na Pohodu

9. července 2012 v 13:26 | Petr Balada |  Festy 2012
Čas na první ohlédnutí za festivalem se dostavuje při čekání na ranní kyvadlovou dopravu. Je po všem. V hlavě se začíná spouštět záznam třídenního orientačního běhu. Imaginární elektronická tužka rozebírá nejdůležitější události u kontrolních stanovišť. Nejšílenější a nejsilnější momenty, díky kterým si tenhle ročník budu pamatovat, a díky kterým se do Trenčína zase vrátím, protože nikde jinde by se nejspíše stát ani nemohly.

Sobotní přesun po areálu, kdy souběžně probíhal na různých místech program zahrnující "Liverpoolské oratórium", folklorní soubor a Break Dance Battle. Obrovské taneční šílenství pod podiem během koncertu dvojice Chase & (fucking) Status. Týpek s dřevěným plůtkem kolem krku prohlašující, že je to jeho nový náhrdelník. Aloe Blacc, který svůj bouřkou předčasně ukončený koncert dozpíval ("I Need a Dollar") pro odvážlivce z boku hlavního pódia. Pozoruhodná performance slovenského objevu Panáčik.

Nečekaná zastávka u Speakers Corner, který se díky improvizovanému beatboxovému vystoupení náhle proměnil v další stage čítající na dvě stovky velmi dobře se bavících diváků, a to hlavně zásluhou rapera dávajícího do beatů v danou chvíli vymyšlené rýmy, jenž nejen, že dávaly smysl, ale byly opravdu vtipné. Sice jsem díky němu přišel o značnou část hodinky s Totally Enormous Extinct Dinosaurs, ale stálo to za to.

Pak také nespoutané řádění Hypnotic Brass Ensemble, do šatny uprchlá Anna Calvi, koncerty strávené pod dělem rozprašujícím vodu, návštěva kolotoče, po které jsem už nemusel pít, schovávaná před bouřkou s hromadným zpěvem "Yellow Submarine", usínání ve stoje při čekání na White Lies (nevydržel jsem), spálený krk nebo nadšení členové Two Door Cinema Club nechající během songu "What You Know" tančit vedle sebe vyslance z řad návštěvníků, jako výsledek tradičního nácviku Clip Dance.

S přibývajícími hodinami naskakují další a další okamžiky. Ale jsou to právě ty výše popsané, které si vybavím nejdříve, když se řekne Pohoda 2012. Plus ještě jeden. Se zpožděním odlepený kyvadlový autobus a jeho pouť po probouzejícím se Trenčíně. Vděčíme jí sice za nestihnutí vlaku, ale co, byl alespoň čas na urovnání vzpomínek. Tedy těch prvních pár desítek vteřin, než při čekání na další přípoj zvítězil nedostatkový spánek. Tak Pohodo, dobrou noc, a opět za rok, na shledanou!

... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...