Nečekal jsem, jak těžké nakonec bude vyhlásit vítěze letošního ročníku. Velká jména nudila, zklamala, neobstála. Podle řečí si obstojně vedla Amy Macdonald, podle osobního zážitku velmi solidní výkon předvedli Mando Diao (navázali jím tak na předloňské Kasabian). Osmiminutová verze "Dance With Somebody" byla nejfrenetičtěji přijatým přídavkem. Vedle bujarého tance pod jevištěm zbyl čas i na vážnější téma. To když jedna z písniček byla věnována civilním obětem občanské války v Sýrii. Navzdory jinak floutkovským výplním mezi jednotlivými songy se jednalo o uvěřitelnou chvíli bez známek kalkulu.
Pokud by někdo posuzoval podle účinkujících na hlavních pódiích stav, ve kterém se nachází taneční hudba, musel by dojít k závěru, že je tento žánr v kómatu. Fatboy Slim sice bavil, ale v omšelém retro stylu. Gorillaz Sound System nešel brát vážně a nová krev The Bloody Beetroots pouze ukázala, jak dobře to umí s oscilátorem. Snad jen Booka Shade se blýskli úrovní standardní pro podobně velké akce. Ale pokud opravdu chtěl někdo uvést do království elektronické hudby, musel zabrousit do stanů pod patronací Summer Of Love.
A co domácí jména? Anna K a Beatburger Band se potýkali s technikou, Prago Union měli zpoždění, Please The Trees konečně přilákali obstojné množství diváků, jemuž v česky zpívaných ukázkách představili společný singlu s Elpidou, 100°C mají z hraní pořád stejně nakažlivou radost (a i oni se vytasili s čerstvým materiálem), LA ještě potřebují dozrát, Charlie Straight možná dospěli předčasně, Lety Mimo hráli čerstvěji, než vypadali a Tomáš Klus se Skyline vypadají a hrají pořád stejně.
Nejlépe se nakonec vytáhly dvě žánrově naprosto rozdílné party, které však spojují výborné zpěvačky. Ve čtvrtek to slušně rozjel Gang Ala Basta s Andreou Plíškovou. Když kapela spustila "Firestarter" od Prodigy, byl to pro mnohé první velký zážitek letošního ročníku. Rovněž Notes From Prague nabídli zážitkový výlet za kvalitou. Vokály od Tamary do každé rodiny.
Zpět k dilematu z úvodu. Když se řekne OAF 2012, nejspíš si vzpomenu na Mando Diao, ale jejich vítězstvím si nejsem tak úplně jistý. Možná ho budu mít spíše v paměti jako ten, před kterým jsem nocoval na hřišti dole ve Vrbně, kdy na nebi bylo s jistotou desetinásobku daleko více hvězd, než na všech třech ročnících dohromady.