... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Říjen 2012

Umakart - Vlci u dveří ... 90%

30. října 2012 v 20:45 | Petr Balada |  recenze cz
Postapokalyptický šanson. Odcizení, samota, nostalgie, naděje na pokraji smrti. Texty, které vycházejí z pocitů panelákové klaustrofobie, lze rovněž číst jako zprávu o světě po světě, kde jedinými cestujícími v letadlech jsou letušky a z většiny lidí zbyly jen legendy o nich. Hudbu doříkávající vše, co se do slov nevešlo, lze pak rovněž poslouchat jako dozvuky života potácejícího se mezi jednotlivými fázemi maniodepresivních stavů.

Když během Elpida Tour dávalo k dobru torzo Umakartu akustické verze několika nových písniček, nikdo netušil, co všechno se v nich skrývá. Z melancholického povzdechnutí se v plné aranži na desce najednou stala zpráva z rozpadu světa. A to tak sugestivní, že jak se minutu po minutě posouvá album k závěrečné titulní skladbě, dostavuje se Wrong syndrom.

Jeden z nejvýraznějších videoklipů Depeche Mode pozvolným budováním atmosféry předznamenával vyústění, po kterém divák potřeboval pár vteřin na vstřebání. Tady by je posluchač potřeboval po každé položce tracklistu. Pokud si je nedopřeje, riskuje následnou sníženou možnost soustředění na mnohem delší dobu. Jenomže pokud poslech přeruší, přijde o celistvost zážitku, který v tomto případě tvoří padesát procent hodnocení.

Bohužel, tomuto téměř inscenačnímu/melodramatickému provedení se podřídil i Jaroslav Švejdík za mikrofonem, kdy zejména v hlubších hlasových polohách nemá daleko k manýrám hereckého zpívání. Mnohem více civilnosti by přidalo albu na kráse z rozpolcenosti mezi texty a projevem.

V této souvislosti asi nepřekvapí, že texty dosahují hranice básnického řemesla. A to nejen díky příspěvkům držitele Ceny Jiřího Ortena Jana Těsnohlídka. Depresivní poezie nikdy nebyla tak povznášející.

O aranžích tu už řeč byla. Způsob, jakým tematicky ilustrují jednotlivé texty, je vpravdě na zdejších nahrávkách neslýchaný. Velmi intenzivní zážitek. Povedl se i výběr hudebních hostů. Ať už je to a.m. almela nebo iLLE boční projekt zpěvačky a klavíristky Obří broskve Olgy Königové.

Vlci u dveří mohou každému symbolizovat něco jiného. Od strachu z vlastního selhání po imaginární výmluvu pro cokoliv. Album "Vlci u dveří" symbolizuje textařský důvtip a hudební vyspělost. Snad si ho všichni najdou.

O.G. and the Odd Gifts - O.G. and the Odd Gifts ... 90%

28. října 2012 v 14:39 | Petr Balada |  recenze cz
Naposledy jsem si pouštěl dvakrát za sebou prozatimní letošní krále The Prostitutes s "Deaf to the Call". Je potěšující, že mě k tomu nyní donutilo opět domácí album. Mezi jednotlivými poslechy si vždy nechávám chvíli čas na vstřebání, vnitřní rekapitulaci. Jenomže O.G. and the Odd Gifts mě se svým eponymním debutem přemluvil. Nebyl jsem sice po prvním kole rozsekaný tolik jako ze zmiňovaných The Prostitutes, ale zejména ve druhé polovině se odehrává velké hudební čarování.

Z počátku zní projekt Ondřeje Galušky jako chytřejší indie verze Support Lesbiens. Už to by byl dostačující důvod k nadprůměrnému hodnocení. Když ale dojde na "Wailing Wall" se vším tím ruchem, ucho zpozorní. A stane se tak v pravý čas. Neboť následující dva kousky okořeněné českým textem, jsou zásahem do černého. Zvláště hitový "Vinyl" se sloganem To co ti sluší tak to jsem já, rocková vypalovačka, kterou postupně rozjasňují dechy a střídání tempa, jasně pojmenovává průvodní znak celého alba - promyšlené aranže zabraňující předvídat, jak jednotlivé songy dopadnou. Pro některé kapely nepředstavitelná alchymie, zde naprosto přirozená záležitost stále stejně bavící i s opakovanými poslechy.

"O.G. and the Odd Gifts" má pouze jednu chybu. Českých textů by unesla rozhodně víc. Ne s ohledem na falešnou námitku lokální příslušnosti, ale protože ty dva, které tu jsou, jsou prostě dobré. Navíc barva hlasu a styl frázování Ondřeje Galušky má, mezi rodnou řečí zpívajícími kolegy, na trhu poměrně široký prostor k dalšímu manévrování.

Tři vymazlené pozdravy z Francie

25. října 2012 v 20:05 | Petr Balada |  Hudba
Spojením Air (Jean-Benoit) s New Young Pony Club (Lou Hayter) nemůže vzejít nic špatného. A taky že ne. Tomorrow's World a ochutnávka z EP "So Long My Love"


C2C, čtyřnásobní mistři DMC World Team DJ Championship, se dočkali prvního EP "Down The Road". Stejnojmenný videoklip jim nápaditě zrežíroval Thomas Tyman.


Do třetice debutant. BreakBot se nechává unášet na pohodových vlnách soulu, funku a discohrátek. Ideální ke kávičce s croissantem.


Kubátko - Krasohled ... 70%

23. října 2012 v 20:30 | Petr Balada |  recenze cz
Loni se znovuobjevil Floex, letos Kubátko. Také on nemá důvod svého návratu litovat. "Krasohled" sice není nadohled od "Zoryi", ale pořád ční nad obzorem průměrnosti. Ten azimut, co je dělí, vyplývá ze skutečnosti, že Kubátko je větší android a digitál. Jeho samostatné elektronické plochy nejsou příliš sdílné, k rozmluvení potřebují živý element nebo skutečně výjimečné souhvězdí jedniček a nul.

Kubátko při výběru analogového spoluhráče učinil jedno velmi dobré rozhodnutí. Nápad nechat nazpívat jednotlivé tracky různými sólisty byl geniální, což se na albu projeví vždy, když dojde na instrumentální skladbu, která náhle "Krasohled" začne táhnout dolů. Štěstí měl na různorodost vokalistů. Někteří z nich přispěli vlastním textem, někteří zpívají slova Tomáše Belka. A tady přichází neštěstí ve štěstí.

Kvalitativní rozdíl mezi jednotlivými příspěvky by se dal počítat na světelné roky. Nejspíše důsledek chybějícího supervizora. Každopádně je radost poslouchat hravou absurditu "Turbulence" z úst Ondřeje Pečenky, který si ji i sám napsal. Stejně jako potěší nález originálního obratu Tomáše Belky v písničce "Smaž", kde Ondřej Kopička zpívá: teď hned v tuhle chvíli / select all a delete. Za příliš nestojí závěrečné trio s vyprázdněnými texty.

Nahrávek z tohoto ranku u nás vzniká pořád ještě málo. Je třeba vážit si každého, kdo má odvahu s ní přijít. Ale až teprve pořádná konkurence je dovolí docenit. Bylo by zkrátka zapotřebí návratu celé scény, nikoliv jednoho jednotlivce za rok.

Lucie Bílá - Modi ... 65%

21. října 2012 v 17:28 | Petr Balada |  recenze cz
Těžkej old school. Když před rokem padla z úst Jaro Slávika zmínka, že s Lucií Bílou hledají song, který by se podobal hitu Katy Perry "Firework", vzbuzovalo to dvojí očekávání. První vyplývalo už jenom z faktu jejich spolupráce a druhé pak z možnosti, že se jim podaří stvořit důstojnou popovou desku s aktuálním soundem hodnou velikosti zpěvačky. Vše je ale jinak. První srpnový den ve Studiu A Čs. rozhlasu vznikla nahrávka pod produkčním dohledem Petra Maláska. Konzervativní tak, až se snižuje tlak.

První písničku "Já" složil a napsal Radoslav Banga. Textem navazuje na jedno z tradičních témat Lucie Bílé. Ať už je "Úplně nahá" nebo "Haňou Zaňou", vždycky zůstane svá, přímá a otevřená, a bude si dělat, co bude chtít. Navzdory výkřikům z davu či přáním recenzentů. Taková malá alibistická předehra k následujícím čtyřiceti minutám plných hladivé otupující melancholie s nádechem šansonu.

Radoslav Banga přispěl ještě další položkou na tracklistu. Předposlední "Kde ty časy jsou" přesně definuje jednu z bolestí celé desky. Kdyby zde zpěvačku doprovázela jeho domovská kapela Gipsy.cz, mohlo z toho být něco víc, než akademickou aranží přidušená jednohubka, které chybí větší živočišnost.

"Modi" nabízí poslední dokončené texty Pavla Vrby. Ne všechny však měly být odhaleny. Ať už ten k "Chtěla bych tě znát" s rýmem smráká/ňáká nebo podivnost "Chyba lávky". Je tu ale jeden, který vládne všem a převyšuje i titulního "Modiho" až příliš si libujícího ve zrakovém (v)orgánu, a tím je "Archanděl Chamiel". Jen škoda, že v ní kytarista Stanislav Jelínek nedostal větší prostor.

Ještě jedna poznámka k textům. Jestliže hudbu dusí staromilské aranže, pak u textů je to prokletí dlouhých tónů. Záplavová vlna dlouhých samohlásek tu dosáhla nového vrcholu. Proč mají jejich prostřednictvím i zkušení zpěváci neustále potřebu dokazovat, že je utáhnou, zůstává záhadou, kterou nevysvětlí ani svádění viny na posluchače, kteří to prý chtějí. Což by ovšem v tomto konkrétním případě popřelo ona Bangova slova z otvíráku desky.

Když už byla řeč o nejpovedenějším textu, stejná lustrace náleží i hudbě. Vlastně by to mělo být s ohledem na poloviční podíl převzatých věcí daleko jednodušší. Ale není. Maximálně lze obsadit kategorii nejzajímavější, kterou s ohledem na v prvním odstavci popsané očekávání splňuje pouze Dalibor Cidlinský. "Namále má" v sobě ukrývá potenciál velkého hitu, který však zazdil až příliš vznosný text, nesnadný pro žebříčkovou kulturu.

Novinka Lucie Bílé potěší především starší publikum. "Modi" je postadult popovým albem nahraným profesionálními a zručnými muzikanty, bezchybně a s patřičným prožitkem nazpívaným. Skutečného šansonu se sice dotkne jen pramálo, ale náladou se k němu přiblížilo z dosavadní diskografie Lucie Bílé nejblíže. Loňské překvapení s vánočním albem zopakováno nebylo, což by ale dobrému prodeji nemělo zabránit. Neboť navzdory všem proklamacím "Modi" v podstatě splňuje všechny parametry toho, co od Lucie Bílé skalní fanoušci z drákulovské náborové vlny chtějí slyšet.

Boris Carloff - Escapist ... 75%

21. října 2012 v 11:33 | Petr Balada |  recenze cz
Bylo by smutné, kdyby vlastní deska dobrého producenta dopadla špatně. Ale už "Falling" byl lepším videoklipem než singlem. A ani zbytek položek, bohužel, nepřekypuje výjimečnými momenty. "Escapist" trpí právě tím, že Boris Carloff je především producent. Nahrávka má sice bohatý zvuk, ale často na úkor překombinovaných aranží. Po technické stránce lze uvěřit tezi propagačního materiálu o vymykání se standardní české tvorbě. Už hůře se však uvnitř té digitální dokonalosti hledá osobitost autora, nebo chcete-li emoce. Navzdory legendě s nutností vypsat se z rodinných tragédií, zůstala deska v tomto případě poněkud chladným médiem.

Přitom všude tam, kde písnička na chvíli dostane jednoduchou formu doprovodu, zjeví se její nečekaná krása, kterou záhy dusí eskalující nánosy zvukových koláží. Jakoby se v autorovi ona touha vypsat se prala s nechutí se až příliš emocionálně odkopat. A tak za sebe do několika bitev raději posílá náhražku. A rovnou tu nejhorší z možných - smyčce. Patos hustý tak, že by se dal krájet ("The Mist"). Proto je nejlepším doporučením k poslechu naprogramovat se na jejich ignoranci. Pak můžete náležitě ocenit například i track "To Each Of You", který touto jednoduchou úpravou najednou spadá do kategorie nejlepších položek na albu.

Ačkoliv by se mohlo z mediálních výstupů zdát, že "Escapist" není možné na domácím trhu s ničím porovnávat, opak je pravdou. Podobný zvukový koncept předvedl už před třemi lety Jiří Burian na svém skvělém (a jak se ukazuje stále více nadčasovém) albu "So Low" a představil ho i na materiálu pro Natalii Kocab "Walking On The A-Bomb". V menší míře lze styčné body nalézt také v loňské "Baromantice" Lenky Dusilové. V hledání, experimentování s hudebním doprovodem v návaznosti na text a jeho náladu se "Escapist" přes zmiňované desky nedostal. V technickém provedení ano.

PS Ještě jedno jméno může naskočit, a to hned s úvodní písničkou "Shadows". Ta zavání bártovinou a vůbec ne zlou. Mnohem raději než další sólovku Borise Carloffa bych proto slyšel desku, kterou by produkoval Danovi Bártovi.

UDG - Akrobat ... 60%

16. října 2012 v 22:00 | Petr Balada |  recenze cz
Další z účastníků letošního akčního plánu Hledáme si nový sound představil své výsledky. O zvukový lifting se tentokrát nepostarala spřátelená zahraniční pomoc, ale domácí zdroje. Armin Effenberger vyslyšel UDG a spolupodílel se na přípravě nahrávek od samého začátku. Navzdory marketingovému hendikepu, že jeho proslulost nedosahuje končin rodné krajiny Yarona Fuchse, nemusí být s odvedenou prací nespokojený. "Akrobat" se sice nepovedl úplně nejlépe, jak mohl, ale jeho vina to nebude. Album obsahuje jak momenty, které jsou tím nejlepším v tvorbě UDG, tak písničky, bez nichž by posluchači bývalo bylo lépe.

UDG učinili správné rozhodnutí. Disponují až neuvěřitelnou tvůrčí dispozicí na chytlavé melodie, které umí na koncertních pódiích náležitě prodat. Jenomže po třech téměř totožných deskách by ta čtvrtá byla zbytečným plýtváním nahrávacích frekvencí. Navíc stát se hudební konzervou takhle brzo nemůže bavit ani samotnou kapelu. Ústeckolabské těleso v sobě v pravý čas našlo odvahu pro změnu. S "Akrobatem" se dostalo při jejím hledání zhruba do poloviny cesty. Všude tam, kde zní jinak, je nahrávka dobrá. Všude tam, kde jenom opisuje staré časy, nudí. A v několika položkách dokonce propadne pod dosavadní standard kapely.

Titulní pecka s hostujícím Otou Klempířem příjemně překvapí agresivním opřením se do refrénu, "Najednou" svou gradující stavbou, "V atmosférách" úvodním zdvojením kytary klavírem, "Zločin a trest" stejně jako "V představách" přitvrzenou rockovou přímočarostí, "Vzdálení" přes elektroniku vybudovanou atmosférou a čímsi poznamenanými hlasivkami zpěváka. A jsou to právě dvě posledně zmíněné písničky, které patří k tomu nejlepšímu z diskografie UDG, přičemž obě představují trochu jiný příklad zvukové proměny.

"Vzdálení" jsou dokonalým přemostěním mezi prošlou a čerstvou verzí bandu. Elektronika jako nový prvek hned v úvodu a saxofon v plné polní v refrénu jako poznávací znamení. Skvěle vyváženo. Prostřednictvím skladby "V představách" se pak kapela dostala na nový level. Stopáží téměř nejdelší položka dovoluje plně využít producentova talentu vyždímat z každého nástroje maximum a skloubit je do ploch navzájem se v exponovaných místech překrývajících s vokální linkou, a to takovým způsobem, že od ní lehce odvádějí pozornost. Výsledkem je track, který se neoposlouchá hned napoprvé, což byl problém u předešlých alb.

Bohužel, na nový level se UDG dostávají i s "Modlitbou", pokračováním chorálu "Ó pane náš" Věry Martinové. Snad text nalezený po letech v sešitě fyziky tam měl zůstat navěky. Chléb náš vezdejší Bože dej nám dnes za doprovodu dívčího halekání aspiruje na příšernost roku. A příliš uspokojivě nedopadl ani závěrečný kousek. "Étoile" s Ivou Frühlingovou není zajímavý ani po hudební stránce. Střídání češtiny s francouzštinou ještě nikdy neznělo tak nepatřičně/mimo.

Jestliže se v něčem UDG neposunuli, jsou to texty. Poněkud omezený rejstřík témat a slovních obratů zbytečně ubírá body. K tomu neustálé nutkání protahovat samohlásky i v místech, kde by čárky nenapsal snad ani dysgrafik. Možná by stálo za to, najmout k příští desce také hostujícího textaře. Ale producenta bych si, být kapelou, ještě chvíli nechal.

Je hardcore na prahu renesance?

14. října 2012 v 12:08 | Petr Balada |  Hudba
Indie server Stereogum i hipsterský Pitchfork nechali na trůn alba týdne usednout nahrávku od metalových Converge. Osmé studiové vykoupení z tvůrčího přetlaku pojmenovala kapela "All We Love We Leave Behind" a zmiňované stránky nejsou jedinými obdivovateli agresivních kytar. Podle metacritic.com se jedná dokonce o nejlépe hodnocenou desku za posledních pár týdnů. Průměrné známky 86 dosáhli z desek vydaných po čtvrtém září už jenom tituly "Shields" (Grizzly Bear) a "Kaleidoscope Dream" (Miguel). Mezi jedenácti pozitivními recenzemi je pak i ta od BBC Music či Spin. Co se to děje? Těžko říct. Ani poslech celého alba, který zdarma po časově omezenou dobu nabídly stránky aol, příčinu neodhalil. Snad jen vedlejší motivy - konzervativní žánrová čistota, krátká stopáž, sevřený celek, songy inspirované smrtí psa i rozpadem tradičních hodnot a žádná šmelina s elektronikou. Pro mnohé recenzenty očistná koupel. Podzemí se dostalo na povrch.

Kryštof - Inzerát ... 70%

13. října 2012 v 19:13 | Petr Balada |  recenze cz
S předsevzetím dostát své tradici beru si k prvnímu přehrání do ruky tužku. Ale protože i Kryštof "Inzerát" bere jako změnu, psací náčiní po prvních tónech odhazuju a prostě poslouchám. Dojmy, které se na mě valí z jednotlivých skladeb, nechávám mísit a kvasit. Jedu jednu skladbu za druhou a střídavě sčítám a odčítám procenta průběžného výsledku. Po prvních čtyřech kouscích jsem na šedesáti. Trochu zklamán povzbuzuju kapelu k lepšímu výkonu. Když se dostaví, nejprve v duchu jásám, pak opustím recenzentskou židli a nesměle si na oslavu zaskotačím. Při předposlední písničce zvítězí hmota nad duchem, když ruka přeci jenom uchopí tužku a na lístku si skladbu, s ohledem na text, přejmenuje na "Deziluzivní". Se závěrečnou položkou přichází smutek. Ne z faktu, že je konec, ale z jeho podoby. Pokud by platilo, že celkový dojem z desky závisí na jejím finálním příspěvku, byl by to pro výši hodnocení "Inzerátu" pád z parapetu.

Ani opakování společnému songu s Tomášem Klusem nepomáhá. "Cesta" ze všeho nejvíce evokuje ono pejorativní dvousloví bezpohlavní pop. Zní jako vítěz soutěže Písnička pro Národní divadlo, když, ačkoliv vzešla ze spojení dvou institucí, nejlépe splnila zadání neurážet, nedivočet, neinovovat. Možná nečekané překvapení. Dvě postavy, od kterých jsme zvyklí slýchat osobité názory, se spojily, aby je potlačily. Z úst vypouští pouze prázdný text plný nostalgických obratů, jak z čekárny domova důchodců. Dva momenty "Cestu" od úplného dna přeci jenom zachraňují. Prvním je dynamizující způsob rozdělení pěveckých partů v úvodu a druhým zbývající čas za polovinou písničky, kdy se překlopí do své instrumentální pasáže.

Jaromír Nohavica svou spoluúčastí "Inzerát" rovněž nerozsvítil. O "Křídlech z mýdla" lze napsat v podstatě totéž, co o "Cestě". S tím rozdílem, že Nohavica má k dispozici povedenější refrén a jeho hlas zní s kapelou v zádech výborně. Z výsledků obou hostovaček se nicméně zdá, že texty byly napsány stylem, aby fungovaly i sólově, čímž kouzlo prolnutí dvou světů nemůže nikdy vyjít a spíše než o duet, jde o hostující vokál. Škoda.

A jak dopadla skutečná sóla Richarda Krajča? Úvodní "Římská" patří společně s "Inzerátem", "Parapetem" a "Ze scénářů" k největším skladbám na desce. Jejich aranže jsou jak dělané pro doprovodné salvy z konfetových děl. Zároveň nejvíce ilustrují změnu soundu. Symbolický přerod Kryštofa z halové kapely na stadionovou včetně sborového coldplayovského halekání variací samohlásek u a o, které je i v jejich případě těsně nad hranicí snesitelnosti. Za skutečnost, že se konečně podařilo dostat do podobného typu nahrávek češtinu bez sklouznutí k parodii, se sluší kapele Kryštof poděkovat. Jen jestli to nepřišlo trochu pozdě.

Naopak včas přišel v rámci desky (a možná i profesního života kapely) song "Po kouscích". Z něj není třeba skrývat nadšení. Malé mistrovské dílo, kvůli kterému se vyplatí Inzerát pořídit. Jednoznačný vrchol, do kterého se naštěstí trefil Richard Krajčo pomlčka textař těžce hledající čistý vzduch nad Ostravou.

Proč naštěstí? Inzerát ho totiž nenachází ve zrovna oslnivé formě rozhazovače tajnosnubných slov a vět. Vedle již zmíněných příspěvků s hosty je největším důkazem "V peřinách", kde se to banalitami hemží jako hlasy pro komunisty v krajských volbách. Z obojího je člověku úzko. Důvod bez příčin, začátek i cíl, Bůh umírá - jen nesměle vyvažuje živá voda na plících a zvolání, že všichni jsme sráči!. Je to jen hádání bez odpovědi, ale z pohledu celé desky se zdá, že Krajčo se ocitl v životním poločase rezignovaného rozpadu, ať už to pro něj znamená definitivní ztrátu iluzí o světě, společnosti či o svých schopnostech něco změnit. Nebo měl tentokrát na texty příliš málo času. Raději doufejme v tuto variantu.

O "Inzerátu" se ale bude mluvit především v souvislosti s hudební stránkou. Zahraniční producent splnil zadání. Kryštof se posunul dál. Úspěšně. Navzdory výše zmíněným jednotlivostem nahrál dobrou desku. Přesto si myslím, i s ohledem na v ten samý den slyšenou novinku od belgických Balthazar, že "Inzerát" měl vyjít mnohem dřív, neboť žánrem spřízněná část Evropy se ve zvuku i aranžích aktuálně posunuje trochu jinam. Kryštof má smůlu také díky velmi silnému roku domácích nahrávek. Naštěstí mu zůstal stále velký komerční potenciál a věrná fanouškovská základna, která by se měla "Inzerátem" ještě rozšířit.

AU - Solid Gold

10. října 2012 v 16:34 | Petr Balada |  Videoklipy
V květnu jsme se tu rozplývali nad halucinogenní barevnou kaší, aby po půl roce přišli pohodáři z Portlandu s dalším skvostným videoklipem. Vskutku vytříbený vizuální kabátek, dokonalý zejména po technické stránce, dostal tentokrát song "Solid Gold". Stojí za ním Roberto Orto a premiéru si odbyl na serveru stereogum.com.

... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...