... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Listopad 2012

Argo ... 70%

29. listopadu 2012 v 21:14 | Petr Balada |  Film
Natočit film podle pravdivé události znamená, že všichni vědí, jak dopadne. Před filmaři tak leží úkol prodat ho především na zákulisí. Na tom, co předcházelo finále. Ben Affleck měl ještě výhodu navíc. Operace Argo byla odtajněna až v roce 1997, tedy sedmnáct let poté, co proběhla, což znamená, že ke spoustě potencionálních diváků se ještě vůbec nestihla ve svém reálném předobrazu dostat. A ten je natolik neuvěřitelnou záležitostí, že ho beztak má (a bude mít) spousta lidí za smyšlenou hollywoodskou historku.

Vstup do děje se povedl. Nutný naučný vhled do situace je rychlý a omezuje se jen na to nejnutnější. Následná intenzivní smršť obrazů je strhující. Na krátkém časovém prostoru vytvoří přesvědčivou atmosféru a vtáhne ihned do děje. Ve chvíli, kdy se ale přenese z Iránu do Spojených států, se "Argo" začne pozvolna převalovat od dobrých momentů po vyloženě nudné sekvence. Stupňuje se nátlak klišé berliček vrcholící jednak v postavě ztvárněné režisérem a pak také v umělém udržování tempa, a to pomocí různých levelů rychlosti chůze po chodbách úřednických budov.

Hodně film sráží i nástup postavy zahrané Johnem Goodmanem alá tady je kandidát na Oscara, při kterém divák trne, aby se žánr nepřelil do komedie. A balancování na této hraně trvá ve všech scénách z Hollywoodu. Jestli šlo o režisérův záměr o vytvoření co největšího kontrastu mezi tímto světem a světem, kde se odehrávají skutečná dramata, čemuž by odpovídaly bonmoty do Hollywoodu se trefující, nepočíná si příliš chytře. Opak platí o davových scénách z Iránu. Tady naopak režisér Affleck odvedl mistrovskou práci.

Vrávoravě se mu podařilo ubalancovat i konec. Nutnou dávku tradičního patosu amerického patriotismu omezil na daleko méně třepotajících se vlajek, než ke kolika onen hrdinský kousek vybízel. Jen ten návrat do náruče manželky si mohl odpustit. Ale k cestě za Oscarem nejspíše jinudy ani cesta nevede.

Kieslowski - Na nože ... 85%

27. listopadu 2012 v 18:08 | Petr Balada |  recenze cz
Zajímavé, velmi zajímavé. Kieslowski se nespokojili s příznivě přijatým modelem svého debutu "Tiché lásky" a novinku vyšperkovali o nové nástrojové obsazení i o tematicky bohatší texty. Ty se rozvětvily z obrazotvorných lyrických krajin do mnohem méně přívětivých oblastí lidských vztahů. Mnohé už ostatně napověděl singl "Krátká píseň o zabíjení". Na začátku se sice ještě pořád běhá ruku v ruce po loukách, ale postupně dojde na odcizení, chlast a škrcení. Jakoby jsme sledovali příběh, který začíná opojením z nového vztahu a končí vystřízlivěním a vnitřní samotou. Kontrast mezi oběma etapami přitom podtrhují zvolené výrazové prostředky i stavba jednotlivých textů, které jsou opět silnou zbraní dua.

Je potěšením poslouchat s kolika málo slovy toho lze tolik říct. "Bloky smeče" si v podstatě vystačí s jedním obratem já hraju bloky / ty smeče / doufám, že nám život neuteče, "Špinavý dny" jsou nádhernou introvertní sebezpytující skládankou bezradnosti s ústředním motivem piju dál / piju víc / když chci bejt sám / když nemám co říct (případně ve variantě když nechci lhát / když nechci žít).

V souvislosti s tímto textem je škoda nedotažení celého konceptu alba v sestavení a návaznosti písniček, kdy se po "Špinavých dnech" nabízelo zařadit skladbu "Andělská" se slovy mám štěstí na anděly / když je mi bídně / chlastám a hraju karty / v prachu a špíně / jakmile zapomenu /na děti, na svou ženu / vždycky mě najdou, která ve skutečnosti zazní mnohem dříve. Mimochodem právě "Andělská" představuje s anděly na půdě nejpřímější odkaz k debutu, a to konkrétně ke kousku "Andělé".

Navzdory ostřejším textům, hudba zůstává kupodivu v klidu. I přes rozpínavější aranže se v nich žádné velké drama nekoná. Ne vždy je to ku prospěchu věci. Hudební doprovod se občas dostává do přímého protikladu k textům. Například dusivou atmosféru slov ke "Klidné noci" zbytečně vykupuje smířlivý hudební motiv. Jenomže najít ten vhodný, zapadající do poetiky Kieslowski, může být docela fuška.

Ukazuje se to na čtyřpoložkovém remixovém přílepku. Zatímco rockový sound ("Pod akátem Amak Golden Remix") heslovitému textu spíše škodí, přiblížení se ke stylu www ("Krátká píseň o zabíjení Jan Von Saint Mix") by mohlo být klidně jednou z cest pro příští album. Ale samozřejmě pouze v případě, pokud by se podařila najít dostatečně odlišující vzdálenost mezi oběma tělesy. A dovolil bych si vyzdvihnout ještě čistý taneční remix ("Zelený Sunlight Remix by Kim Pixa"), který se zdál být doma už archaickým subžánrem. Jsem rád, že tomu tak není.

Album "Na nože" je oproti "Tichým láskám" uvěřitelnější. Texty více stojí na střídání mužského a ženského elementu, což se následně zúročuje v rozdělení vokálních partů. Celek pak působí jako přechodová fáze mezi náladotvorným vyjádřením a vytvářením příběhů. K zisku první mety byla intimita mezi kytarou a klavírem dostačující. Bohatší nástrojového obsazení pak na dvojce lépe postihlo nuance atmosféry jednotlivých příběhů, i když ne vždy pravdivě (viz výše). Stále se tak nedokážu rozhodnout, zda simple varianta byla pro Kieslowski prozíravější formou k vyjádření se, než aktuální verze. Na druhou stranu mi ani nic vyloženě nebrání myslet si o téhle desce, že by nebyla stejně dobrá jako debut. A ten byl zatraceně dobrej.

Sblíženi hloupostí

22. listopadu 2012 v 19:01 | Petr Balada |  Televize
Hromadné sdílení mediální produkce může potvrdit či vyvrátit vaše mínění o jejím obsahu. Na Televizní noviny na Nově se už pár let nedívám, protože je považuji za hloupé. Včera večer mi to opět potvrdil příspěvek, který byl sborově označen za "vrchol investigativní žurnalistiky". Vysvětlím. Seděl jsem v hospodě s přibližně dalšími deseti lidmi, roztroušenými po celém výčepu. Většina si hleděla na pozadí puštěné televize své zábavy. Popíjení, klábosení, balení cigaret, šachy. Pak to přišlo. Absurdní reportáž, která všechny donutila pozvednout hlavy. Reklamní informační cedule označující vzdálenost k nejbližší pobočce lžou. Žena s mikrofonem považující se za reportérku dokonce neváhala vzít metr a měřit. Koukali jsme po sobě, jestli je to celé myšlené vážně. Když se na obrazovce objevila první tisková mluvčí vysvětlující zjištěné nesrovnalosti, postupně jsme propukali v smích. Další zprávy už zanikly v bujarém halasu. Komentář střídal komentář. Navzdory určitému stupni vzájemné anonymity jsme se tak na pár minut názorově sblížili. Byla to ta nejhloupější zpráva, kterou jsem kdy v televizi viděl. Na druhou stranu splnila svůj účel. Přitáhla pozornost, mluví se o ní, píše se o ní. A výsledky sledovanosti hovoří jasně. Hloupost se stala nejvyhledávanější mediálním hitem i ve zpravodajství.

Please The Trees - A Forrest Affair ... 90%

17. listopadu 2012 v 16:50 | Petr Balada |  recenze cz
"Inlakesh" je opravdovým úkazem. Jako jedno z mála ze zdejších anglických alb se neobrací na ostrovní scénu, ale svou produkcí míří do zámoří. Tolik věta z recenze předposlední desky Please The Trees. Není tady náhodou. Její platnost potvrzuje letošní počin kapely, kterým ještě důrazněji přiznává svou zaoceánskou inspiraci. Je přitom podivuhodné, nakolik se obě alba podobají a přitom jsou zároveň i v mnohem rozdílná.

Stejná zůstala velkorysá stopáž písniček. I když tentokrát žádná z nich nedosahuje osmi minut, šestiminutové jsou tu hned tři. Dovolují kapele ještě hlouběji vykreslit náladu. Činí tak způsobem spíše introvertním, neokázalým, což jsou přídavná jména charakterizující celou desku. Opět dostala místo také jedna čistě instrumentální skladba a znovu platí, že je to rozporuplný dramaturgický tah zbytečně podkopávající jinak vynikající dojem z alba.

Co se změnilo? "A Forest Affair" má mnohem dokonalejší zvuk. To bylo jasné už z prvního singlu. Dramaturgie je přes shodné momenty vyváženější. Nekolísá v kvalitě a řazení jednotlivých položek. Aranže jsou střídmější, dá-li se to takto pojmenovat, tak i přesnější. Nádherně kopírují obsah písničky, napomáhají vokálům. Ty tentokrát obstaral Václav Havelka sám a lépe. Ubylo exaltovaných míst, ve kterých tlačil hlas do nebezpečných výšek.

Z nahrávky jde soustředěný klid. "A Forest Affair" jím možná ztratila na jednorázové přímočarosti, ale na druhé straně získala na kvalitě zaznamenaného výkonu celé kapely. Ano, "A Forest Affair" je po dlouhé době skutečnou deskou kapely, která se prezentuje hudbou. Please The Trees navzdory personálním změnám stále rostou. Nemusejí ohlašovat restart, zapomínat na předešlé nahrávky, měnit styl. Jsou zkrátka opravdovým úkazem.

Sukilove - Drunkaleidoscope ... 85%

14. listopadu 2012 v 21:09 | Petr Balada |  Hudba
Příliš staří na to, aby hráli dubstep a příliš mladí na to, aby hráli jen s jedním bubeníkem. Aktuální charakteristika belgické partičky Sukilove, která pro svůj čerstvý nosič angažovala posilu rytmické sekce, díky které zní její nový repertoár dvakrát úderněji. Ale tempo se nezměnilo. Žádná velká divočina. Spíše návrat ke kořenům indie soundu, když to ještě byla alternativa. Oni sami zvuk desky popisují obšírně od inspirace ranými Talking Heads až po divnosti z katalogu Warp Records. Nadsázka provázející jejich slova však nemůže zakrýt, že při poslechu "Drunkaleidoscope" se příměry k současné produkci hledají jen obtížně, což je vskutku osvěžující nadělení.

Sukilove - Drunkaleidoscope STREAM


Český Tučňák - La Fabrika 9.11.2012

10. listopadu 2012 v 19:01 | Petr Balada |  Festy 2012
Do La Fabriky jsem dorazil až poté, co mě tramvaj číslo pět dovezla někam úplně jinam. Pro šatnu jsem byl nicméně jedním z prvních zákazníků. Velkorysé prostory baru už pár návštěvníků hostily. Z odposlechnutých útržků hovorů se zdálo, že jde převážně o soutěžící kumštýře či jejich blízké okolí. Zkontroloval jsem ještě pro jistotu program. Začátek divadelního představení se měl odehrát až za pár minut.

Přivítala mě jedna z barových stoliček. Těšil jsem se na zdejší rozlévané španělské víno, ale když ho přede mne postavili v kelímku, zdálo se o něco trpčí. Za celý můj pobyt na Tučňákovi jsme s plastem nenalezli přátelský vztah. Naše nesmiřitelné postoje později vyvrcholily převrhnutím, které zařídil sám kelímek, když jsem ho neustále pošťuchoval. Dívka sedící vedle však nekoukala pohoršlivě na něj, ale na mě. Milosti bych se od ní dočkal snad jen v případě vizáže Vojty Dyka, který to celé sledoval zpoza baru vystavený jako upoutávka na CD. Vypadal odpočatě. Nejspíš před focením strávil další noc pod širákem.

Dveře od sálu se otevřely. Snad poprvé zde zažívám situaci, že se nikdo netlačí. Usazený čekám, co se bude dít. "Triple Bypass Burger" svou zajímavost vyčerpal názvem. Snažím se alespoň přijít na jméno herečky, kterou mi připomíná představitelka hlavní role. Je to Renée Zellweger. Přemýšlím, jestli bych chtěl falešnou Renée vidět sjíždět po požární tyči. Asi ne. Nejlepší chvíle představení přijdou vždy, když se rozezní hudební doprovod. Jeho hlasitost nedovoluje slyšet, co na pódiu říkají. Rozpačité představení i rozpačitě končí. Potlesk se snaží vyvolat někdo z herců ukrytých ve tmě. Tipoval bych Renée.

Nízkokalorický "Burger" mi narušil časový harmonogram. Pásmo filmů už začalo, a tak se vydávám za výtvarnem. Tedy chci se vydat, ale nevím kam. Šatnářka určitě ví. Nevěděla. Ujímá se mě kolemjdoucí. Ukáže na dveře, popíše cestu a zmizí. Potkávám další bloudící duši. Společně jsme to zvládli. Po půl hodině ve výstavních sálech nevím, jestli na mě udělali větší dojem jindy nepřístupné prostory nebo soutěžící.

Obrazy Martiny Smutné mi připadaly prázdné. Nadchnul jsem se nad první fotografií dua Cabalka & Červenka. Nadšení s každou další opadalo. Podobný proces spustila i práce Pavla Hejného. Spojil je dobrý nápad, který se však do ničeho nerozvinul. Modely Ivany Kaňovské byly nevzrušivě obyčejné. Zpozorněl jsem až u obrazů Jitky Nesnídalové. U třech z nich mě zabavila představa jejich vlastnění více, než dívání se na ně. Zvolil jsem ústup.

Do promítacího sálu vcházím tak dvě minuty před oznámením, že následuje krátká pauza. Český Tučňák mě baví. Místo neopouštím. Čekání vyplňuji hledáním pravdy ve víně. Plast však evidentně zlatokopectví znemožňuje. Začíná film. "O-Ring" Ondřeje Hudečka má nádhernou vizuální složku. Jenomže pak přijde dokument "Paroubkové", loutkový "Pan Jezevec", soc komedie "Haka" a představa o jasném vítězovi této kategorie je v háji. Alespoň, že ten "Pan Pozdě" se, až na výchozí premisu člověka reagujícího s několikadenním zpožděním, příliš nepovedl.

La Fabrika se slušně zaplnila. Pro následující soutěžící jedině dobře. Já v nejlepším končím. Navlíkám se do oblečení a dumám, komu dát v kategoriích, které jsem viděl komplet hlas, což způsobuje, že dosahuji oblékací rychlosti Mateřská škola. Do toho se ještě navíc snažím poslat příspěvek pochybnému vítězi tendru na sms jízdenky, takže ve finále usuzuji, že hlas bych měl dostat já za to, že jsem se vůbec dokázal z té šatny dostat ven. Ale můj věk je v této soutěži diskriminován. Ach jo!

Noise Unity - At The River ... 55%

8. listopadu 2012 v 19:29 | Petr Balada |  recenze cz
Čtyřicet minut se nic neděje a pak se můžou strhat. Debut elektropopových Noise Unity je sympatický žánrem, méně už jeho provedením. Příliš líné k tanci, příliš rychlé na spaní. Nepřetržitý střední proud s poněkud monotónním zpěvem. Některé skladby by spíše obstály v instrumentální podobě. Povedl se otvírák "Slaves Of Nothing", pozornost vybudí ještě "The Only One" a především závěrečné duo tracků "Black Cars" a "I Go To Sleep". Poslední jmenovaný navíc prozrazuje, že za větší výpomocí ženského vokálu (Jarmila Zedníková-Šteflová) by "At The River" byla daleko barevnější. Dobré na EP, nedostačující na LP.

Tři srdečně chladné pozdravy z Norska

6. listopadu 2012 v 21:27 | Petr Balada |  Videoklipy
1) MODDI - "Rubbles"


2) REBEKKA KARIJORD - "Use My Body While It's Still Young"


3) KATZENJAMMER - "Soviet Trumpeter"


Clou - Old Dogs New Trics ... 55%

6. listopadu 2012 v 17:52 | Petr Balada |  recenze cz
Mám s touhle deskou trochu problém. Vždy, když jsem si ji pouštěl, utíkala mi pozornost po pár minutách jinam a návrat zpátky drhnul. Všechno je to poněkud ploché. Jakoby se opakovala variace jedné písničky stále dokola. Jeden hraje přes druhého, tvoří zvukové bariéry. Žádné nápady, žádné překvapení. Dobře odehráno, dobře odzpíváno, nikdo nebyl pobouřen, nikdo nic nepřipálil.

Když jsem ale shodou okolností zaslechl krátce po jednom z poslechů v rádiu singlovku "Strangers" od White Lies, uvědomil jsem si, že Clou nelze jen tak odzívat. Podobnost v soundu by tam byla, jenom by se zkrátka musel najít někdo, kdo by je přinutil být při nahrávání trochu víc kreativní. Producent mimo okruh kapely, který by aranže okořenil. Možná by neškodilo přidat trochu garáže.

Kdyby "Old Dogs New Tricks" vyplňoval alespoň z poloviny tak zábavný obsah jako právě poslední desku White Lies "Ritual", volal bych dobrovolně a rád: Sláva, sláva, sláva! Takhle mě spolehlivě probrali pouze dva tracky "Rock and Roll" a "1000". Snad si alespoň jednoho z nich všimnou i radia, ale obávám se, že u nich (pokud vůbec) zafunguje spíše duet s Martou Jandovou.

Svět je černobílý

5. listopadu 2012 v 20:37 | Petr Balada |  Slova!
Svět je černobílý. Navedlo mě k tomu poslední číslo Literárních novin (44/2012). Novin, o kterých jsem se domníval, že je pro ně toto poznání oxymóronem. Většina jejich textů však trpí nebezpečnou infekční nákazou - deficitem názorové plurality. Což lze prominout v rámci stranického tisku, ale opravdu jí mají trpět noviny definované přídomkem pro kulturu?

Opravdu si má čtenář po přečtení myslet, že kapitalismus je zlý přežitek a socialismus dobrá budoucnost? Že jedinou možnou budoucností pro Evropu je její federalizace, kde se všichni o všechno rozdělí a i dluhy (a především ony) budeme mít společné? Že pokud by volby ve Spojených státech vyhráli republikáni, znamenalo by to, že neproběhly v pořádku? Jistě, také tyto názory by měly být publikovány, ale pouze tehdy, kdy jsou podloženy něčím hodnotnějším, než pouhým přesvědčením autora či jednostranně vybranými rešeršemi.

Literárky jsem si po delší době koupil s ohledem na bídný obsah kulturních rubrik velkých deníků. Očekávání ohledně mapování aktuálního kulturního dění se zvláštním důrazem na literaturu však bylo z mé strany přehnaně ambiciózní. Stejně jako předpověď, že když v těchto novinách narazím na politická témata, budou zpracována formou esejů či polemik s osobnostmi, které mají co říct a dává to smysl. A když se smysl ztratí, bude autor upozorněn oponentním názorem.

V rozhovoru by oním oponentem měl být tazatel. Ale ani to v Literárních novinách neplatí. Už dlouho jsem nečetl tak špatně vedený rozhovor, jak se to povedlo Ondřejovi Mrázkovi, když zpovídal Josefa Urbana. Minimálně na dvou místech se dopustil pan Urban výroků, které křičely po dalším rozboru, ale vzhledem ke kamarádské rozmluvě a návodným otázkám k nim zůstal Ondřej Mrázek hluchý.

A tak, při společném zamyšlení nad českou xenofobní nadutostí, se spisovatel pochlubil, že jednomu z účastníků své besedy v Šumperku řekl, že každý má v rodině nějakého vraha, a když ne každý, tak každý druhý, a když přišlo na oblíbené téma špatných a zkorumpovaných politiků, prohodil, že teď právě čeští žoldáci bojují v Afghánistánu proti místním lidem. Nechci po básníkovi, aby vedl rozhovor podle žurnalistických příruček, ale opravdu mu ani tohle nestálo za položení doplňující otázky? Nebo je zvyklý pokládat je jen v případě, kdy s odpovědí nesouhlasí on sám? Pokud by se tedy do rozhovoru s člověkem, s kterým nesouhlasí, vůbec pouštěl.

Už s přesnou představou, co čekat, jsem dolistoval na rozhovor se srbským válečným fotografem Goranem Tomaševičem. Jenom z perexu o bojištích nové demokracie mi naskočilo na základě předešlých stránek pravděpodobné znění otázek, které ho budou popostrkovat k odpovědi o zlých západních agresorech a nepochopeném národu. Michail Stavrev nezklamal. S o to větší morální převahou se prezentoval Goran Tomaševič, když se nenechal do unáhlených soudů vmanipulovat. Když kvůli ničemu jinému, tak pro seznámení se s tímto fotografem stálo ono čtenářské martyrium za to.

Literární noviny vycházejí s podtitulem týdeník pro kulturu a politiku. Terry Eagleton ve své knize "Idea kultury" poznamenává: Kultura je sice součástí politiky, kterou postmodernismus staví na čelní místo svého programu, ale jen proto, že postmodernismus takové politice dává přednost a na jiném místě na stejné téma: Zpolitizování kultury odstranilo její pravou identitu, a tím ji zničilo. S ohledem na výše popsané se nabízí ještě jedno doplnění, a sice, že stejně destruktivní výsledek může mít i politikaření ve jménu kultury.
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...