Do La Fabriky jsem dorazil až poté, co mě tramvaj číslo pět dovezla někam úplně jinam. Pro šatnu jsem byl nicméně jedním z prvních zákazníků. Velkorysé prostory baru už pár návštěvníků hostily. Z odposlechnutých útržků hovorů se zdálo, že jde převážně o soutěžící kumštýře či jejich blízké okolí. Zkontroloval jsem ještě pro jistotu program. Začátek divadelního představení se měl odehrát až za pár minut.
Přivítala mě jedna z barových stoliček. Těšil jsem se na zdejší rozlévané španělské víno, ale když ho přede mne postavili v kelímku, zdálo se o něco trpčí. Za celý můj pobyt na Tučňákovi jsme s plastem nenalezli přátelský vztah. Naše nesmiřitelné postoje později vyvrcholily převrhnutím, které zařídil sám kelímek, když jsem ho neustále pošťuchoval. Dívka sedící vedle však nekoukala pohoršlivě na něj, ale na mě. Milosti bych se od ní dočkal snad jen v případě vizáže Vojty Dyka, který to celé sledoval zpoza baru vystavený jako upoutávka na CD. Vypadal odpočatě. Nejspíš před focením strávil další noc pod širákem.
Dveře od sálu se otevřely. Snad poprvé zde zažívám situaci, že se nikdo netlačí. Usazený čekám, co se bude dít. "Triple Bypass Burger" svou zajímavost vyčerpal názvem. Snažím se alespoň přijít na jméno herečky, kterou mi připomíná představitelka hlavní role. Je to Renée Zellweger. Přemýšlím, jestli bych chtěl falešnou Renée vidět sjíždět po požární tyči. Asi ne. Nejlepší chvíle představení přijdou vždy, když se rozezní hudební doprovod. Jeho hlasitost nedovoluje slyšet, co na pódiu říkají. Rozpačité představení i rozpačitě končí. Potlesk se snaží vyvolat někdo z herců ukrytých ve tmě. Tipoval bych Renée.
Nízkokalorický "Burger" mi narušil časový harmonogram. Pásmo filmů už začalo, a tak se vydávám za výtvarnem. Tedy chci se vydat, ale nevím kam. Šatnářka určitě ví. Nevěděla. Ujímá se mě kolemjdoucí. Ukáže na dveře, popíše cestu a zmizí. Potkávám další bloudící duši. Společně jsme to zvládli. Po půl hodině ve výstavních sálech nevím, jestli na mě udělali větší dojem jindy nepřístupné prostory nebo soutěžící.
Obrazy Martiny Smutné mi připadaly prázdné. Nadchnul jsem se nad první fotografií dua Cabalka & Červenka. Nadšení s každou další opadalo. Podobný proces spustila i práce Pavla Hejného. Spojil je dobrý nápad, který se však do ničeho nerozvinul. Modely Ivany Kaňovské byly nevzrušivě obyčejné. Zpozorněl jsem až u obrazů Jitky Nesnídalové. U třech z nich mě zabavila představa jejich vlastnění více, než dívání se na ně. Zvolil jsem ústup.
Do promítacího sálu vcházím tak dvě minuty před oznámením, že následuje krátká pauza. Český Tučňák mě baví. Místo neopouštím. Čekání vyplňuji hledáním pravdy ve víně. Plast však evidentně zlatokopectví znemožňuje. Začíná film. "O-Ring" Ondřeje Hudečka má nádhernou vizuální složku. Jenomže pak přijde dokument "Paroubkové", loutkový "Pan Jezevec", soc komedie "Haka" a představa o jasném vítězovi této kategorie je v háji. Alespoň, že ten "Pan Pozdě" se, až na výchozí premisu člověka reagujícího s několikadenním zpožděním, příliš nepovedl.
La Fabrika se slušně zaplnila. Pro následující soutěžící jedině dobře. Já v nejlepším končím. Navlíkám se do oblečení a dumám, komu dát v kategoriích, které jsem viděl komplet hlas, což způsobuje, že dosahuji oblékací rychlosti Mateřská škola. Do toho se ještě navíc snažím poslat příspěvek pochybnému vítězi tendru na sms jízdenky, takže ve finále usuzuji, že hlas bych měl dostat já za to, že jsem se vůbec dokázal z té šatny dostat ven. Ale můj věk je v této soutěži diskriminován. Ach jo!