Svět je černobílý. Navedlo mě k tomu poslední číslo Literárních novin (44/2012). Novin, o kterých jsem se domníval, že je pro ně toto poznání oxymóronem. Většina jejich textů však trpí nebezpečnou infekční nákazou - deficitem názorové plurality. Což lze prominout v rámci stranického tisku, ale opravdu jí mají trpět noviny definované přídomkem pro kulturu?
Opravdu si má čtenář po přečtení myslet, že kapitalismus je zlý přežitek a socialismus dobrá budoucnost? Že jedinou možnou budoucností pro Evropu je její federalizace, kde se všichni o všechno rozdělí a i dluhy (a především ony) budeme mít společné? Že pokud by volby ve Spojených státech vyhráli republikáni, znamenalo by to, že neproběhly v pořádku? Jistě, také tyto názory by měly být publikovány, ale pouze tehdy, kdy jsou podloženy něčím hodnotnějším, než pouhým přesvědčením autora či jednostranně vybranými rešeršemi.
Literárky jsem si po delší době koupil s ohledem na bídný obsah kulturních rubrik velkých deníků. Očekávání ohledně mapování aktuálního kulturního dění se zvláštním důrazem na literaturu však bylo z mé strany přehnaně ambiciózní. Stejně jako předpověď, že když v těchto novinách narazím na politická témata, budou zpracována formou esejů či polemik s osobnostmi, které mají co říct a dává to smysl. A když se smysl ztratí, bude autor upozorněn oponentním názorem.
V rozhovoru by oním oponentem měl být tazatel. Ale ani to v Literárních novinách neplatí. Už dlouho jsem nečetl tak špatně vedený rozhovor, jak se to povedlo Ondřejovi Mrázkovi, když zpovídal Josefa Urbana. Minimálně na dvou místech se dopustil pan Urban výroků, které křičely po dalším rozboru, ale vzhledem ke kamarádské rozmluvě a návodným otázkám k nim zůstal Ondřej Mrázek hluchý.
A tak, při společném zamyšlení nad českou xenofobní nadutostí, se spisovatel pochlubil, že jednomu z účastníků své besedy v Šumperku řekl, že každý má v rodině nějakého vraha, a když ne každý, tak každý druhý, a když přišlo na oblíbené téma špatných a zkorumpovaných politiků, prohodil, že teď právě čeští žoldáci bojují v Afghánistánu proti místním lidem. Nechci po básníkovi, aby vedl rozhovor podle žurnalistických příruček, ale opravdu mu ani tohle nestálo za položení doplňující otázky? Nebo je zvyklý pokládat je jen v případě, kdy s odpovědí nesouhlasí on sám? Pokud by se tedy do rozhovoru s člověkem, s kterým nesouhlasí, vůbec pouštěl.
Už s přesnou představou, co čekat, jsem dolistoval na rozhovor se srbským válečným fotografem Goranem Tomaševičem. Jenom z perexu o bojištích nové demokracie mi naskočilo na základě předešlých stránek pravděpodobné znění otázek, které ho budou popostrkovat k odpovědi o zlých západních agresorech a nepochopeném národu. Michail Stavrev nezklamal. S o to větší morální převahou se prezentoval Goran Tomaševič, když se nenechal do unáhlených soudů vmanipulovat. Když kvůli ničemu jinému, tak pro seznámení se s tímto fotografem stálo ono čtenářské martyrium za to.
Literární noviny vycházejí s podtitulem týdeník pro kulturu a politiku. Terry Eagleton ve své knize "Idea kultury" poznamenává: Kultura je sice součástí politiky, kterou postmodernismus staví na čelní místo svého programu, ale jen proto, že postmodernismus takové politice dává přednost a na jiném místě na stejné téma: Zpolitizování kultury odstranilo její pravou identitu, a tím ji zničilo. S ohledem na výše popsané se nabízí ještě jedno doplnění, a sice, že stejně destruktivní výsledek může mít i politikaření ve jménu kultury.