Thoola mě pronásleduje. Tedy ne doslova, ale pořád mám z jejich nahrávek pocit příslibu, který mě nutí těšit se na ty další s představou, že teď to konečně bouchne. Personální obměna a následný letní track "Clutching Hand" byl hlubokým nádechem. Čerstvé EP "Bed Of Fallen Autumn Leaves" však není spokojeným vydechnutím, ale spíše zástavou dechu. Má několik výborných momentů, ale ten zbytek se propadá k neslanosti debutového EP.
Začnu těmi lepšími zprávami. Letní předzvěst v podobě "Clutching Hand" zatěžkala její délka, která byla v poměru k tomu, co písnička nabízela, přemrštěná. Nyní je třeba spravedlivě říci, že minimálně u dvou písniček je právě jejich stopáž záchranou, která ukazuje doposud skryté možnosti kapely a přibližuje se v těchto okamžicích onomu velkému třesku.
Jsou to chvíle, kdy klidné folkové vody rozčeří rozjetá a instrumentálně jistá pasáž velkého stadionového finále. Platí o posledních dvaceti vteřinách jedničky "Invisible Man", stejně jako o závěrečné půlminutě pětky "Boulders and Flames". To si až člověk říká, že bysme mohli mít svoje vlastní Mumford & Sons.
Sympaticky střídmou aranží vybavenou "Clockwork People" bych raději slyšel v instrumentální podobě. Nebylo by od věci, kdyby Thoola na další nahrávce nějakou zařadila. Zvláště, pokud zůstane za mikrofonem Martin Pípal. Jeho zpěv prozatím působí nejslabším dojmem z nového složení skupiny. Až to vypadá, že se při něm topí ("Skeleton"). Navíc texty nejsou zrovna nejstručnější.
Podobnou nejistotu prozatím zanechává také violoncello. Nezdá se, že by pro něj kapela našla ve svých skladbách tu nejoptimálnější polohu. Místy je dokonce táhne dolů. Chtělo by to více si s ním pohrát v aranžích, aby to nebyla taková nuda.
Navzdory zvukové bohatosti a rozpětí zní ku završení paradoxu dosavadní diskografie Thooly EP "Bed Of Fallen Autumn Leaves" jako celek méně přesvědčivěji, než předchozí "Springs". Přesto se nevzdávám naděje, že plnohodnotné album už bude po všech těch peripetiích tou dostatečně účinnou trhavinou.