... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Duben 2013

Kendrick Lamar na Hip Hop Kempu!

30. dubna 2013 v 18:09 | Petr Balada |  Festy 2013
Občas se můžete snažit být v obraze jakkoliv chcete a přesto vám unikne i tak zásadní informace, jakou je v titulku zveřejněný headliner domácího festivalu. Ti, kdo ke konci uplynulého roku pročítali zde uveřejňované žebříčky nejlepších alb dle hudebních publicistů z obou stran Atlantického oceánu, vědí, že právě Lamarův počin skončil v celkovém pořadí za letopočet 2012 na druhém místě. A protože se nestává často, aby k nám na festival dorazil skutečně diktující aktuální umělec, je zpráva o jeho přítomnosti na letišti v Hradci Králové malým svátkem pro všechny bez rozdílu žánrového vyznání. Kendrick Lamar nevynechá v Evropě ani další zvučné festivaly jako například dánský Roskilde, polský Open'er nebo anglický T in the Park.



livelike - *** ("EP") ... 80%

30. dubna 2013 v 17:44 | Petr Balada |  recenze cz
K instrumentálním skladbám chovám určitý druh hodnotícího ostychu, který mě brání věnovat jim dostatečnou pozornost s ohledem na fakt, že sám jsem kdysi jako samouk zvládl na klávesách zahrát sotva pár jednoduchých melodií. Nicméně novinkový materiál chlapců z Orlové si zaslouží být medializován, a tak zábrany stranou. Čtyři položky umístěné aktuálně k poslechu na bandcampu sice nenesou souhrnné oficiální označení EP, ale vzhledem k tomu, jak do sebe zapadají a důstojně představují livelike i posluchačům mimo lokální dosah, jim bezpochyby náleží. Pokud si spojujete instrumentální skladby s nudou, může vás tahle partička (podobně jako kdysi Sunflower Caravan) přesvědčit o opaku. Jen je nenechte hrát pouze na pozadí své momentální činnosti. Poslouchejte. Díky chytře zvolené stopáži skladeb, která ani v jednom případě nepřesáhne tři a půl minuty, se jedná o příjemně investovaný čas.

Divokej Bill - 15 ... 60%

28. dubna 2013 v 15:06 | Petr Balada |  recenze cz
a jde to s náma vod deseti k pěti. Byl by to trefný podtitul, který by shrnul všechny klady a zápory alba. Včetně toho, o jaké klišé se vlastně jedná. Divokej Bill stárne. Hlavním poznávacím znamením budiž angažmá doprovodného tělesa Apollon Quartet. Tam, kde by kdysi čarovala s atmosférou sama kapela, nyní nastrčila tklivé smyčce. Spolehlivě tím zabíjí i to málo písniček, co skutečně ve slovech ilustrují v úvodu použitý citát. Vážně nadhozená témata tak padají na dno spotřebního koše nedělního nákupu v supermarketu.

Stačí si porovnat "Dolsin" a "Tíseň". Zjednodušeně řečeno, obě řeší následky života, následky závislostí. To mi neříkej, že jsi si nevšim, že všechno souvisí se vším, že sis nevšim, že už nejsme děti a jde to s náma od deseti k pěti ("Dolsin") vs. Za oknem houká sanitka, zaplať Pánbů už si pro mě jedou, schoulenej v rohu postele, nic dobrýho z toho nekouká ("Tíseň"). Nejsilnější položky na albu, které optimismem zrovna nehýří. Ale "Dolsin" podpořený Apollon Quartetem ždímá zbytečné emoce navíc. Výsledkem je vyumělkované nic dobře působící na první signální. Z osobní zpovědi se stala reklamní zakázka. Naproti tomu "Tíseň", která má paradoxně o něco slabší text, vyznívá mnohem naléhavěji, když nechává hostující smyčce se občerstvit.

Je to deset let, co kapela nahrála desku "Mezi nima". Vyplatí se ji v souvislosti s novinkou znovu poslechnout. Ono stárnutí jako leitmotiv "15"ky se totiž projevuje i v námětech textů. Jejich autoři za ty dvě pětiletky příliš zkrotli a zpohodlněli. Časy "Bagdádu" jsou nenávratně pryč. Stejně jako snaha po hledání neotřelých veršů a překvapivých obrazů, po kterých tu zbylo jen pár nápaditých řádek (např. "Zamilovaná"). Až příliš místa tu nově zabírají plytkosti typu "Koně" nebo "Harmonika". Vyprchala také hudební odvaha, když někdejší sedmiminutové atmosférické "Kotle" zůstaly nepřekonány.

Ano, nostalgie. Slovo z propagačního materiálu Supraphonu, které je tu s ohledem na dosavadní diskografii kapely spíše dvousečnou zbraní, než znakem zmoudření. Na druhou stranu, není průkaznější důkaz o zralosti, než poslechnout si vedle sebe starší a čerstvý materiál "Kvůli holkám" a "Zamilovaná" nebo "Na tvý louce zelený" a "Mašina". Akorát, že ty písničky z divokého období znějí pořád tak nějak lépe, sugestivněji. Ale možná kazí dojem z čerstvé produkce také fakt, že vedle dospělejšího pohledu na svět zbyla stopáž i pro snahu resuscitovat staré časy ("Plakala" vs. "Harmonika").

Desce nelze upřít tah na branku. Dokazuje, že Divokej Bill neztratil nic ze své schopnosti napsat výrazně chytlavé písničky, které budou dobře fungovat na rozhlasových vlnách nebo na koncertu. Měřeno tímto metrem je "15" abnormálně hitově vybavena. A je malým zázrakem, že se přes tento možný singlový výprodej podařilo alespoň přibližně dodržet formu dlouhohrající desky, která funguje v rámci kompaktního poslechu o necelých třiceti devíti minutách.

Objev! Oliver McGillick - Smokers Die Young ... 75%

27. dubna 2013 v 12:57 | Petr Balada |  recenze cz
Nádherný znělý hlas. Nakřáplý, když je potřeba. Bez manýry, bez tlačení na pilu. Zkrátka ukázněný výkon. Ale to je pouze zpěv. Převažující dojem po prvním poslechu. Bohužel, recenze hodnotí desku jako celek a tady k pár minelám došlo. Předně si myslím, že Boris Carloff nebyl jako producent nejšťastnější volba. Projevuje se to u písniček hloupě narušovaných jakýmisi prolétajícími efekty v pozadí. Větší zbytečnost jsem dlouho neslyšel. Komorní aranžmá s klavírem prostě podobné schválnosti nesnese. Smysl mají teprve ve chvíli, kdy tvoří nedílnou součást skladby, vyrůstají z ní (a s ní), pomáhají tvořit její náladu. Tady to výborně funguje například u "Smile" včetně rozšíření nástrojového obsazení. Dobře se povedlo vystavit i pátou v pořadí Stalker nebo předposlední "Eyes Wide Open". Naopak snad nejhůře v tomto smyslu dopadla hned úvodní "Fortune Teller" a někde na půli cesty pak zůstala "Distraction", která navíc dobře ilustruje další nejistý prvek. Tím jsou závěry písniček. Občas působí příliš uspěchaně a zůstane po nich pocit, že ke slyšení bylo pouze preview. Za to ale může i fakt na debut poměrně silného repertoáru. U některých položek je jednoduše škoda, že netrvají déle. Český pop Olivera McGillicka potřebuje. Navzdory výše popsaným výtkám přišel ve dvaadvaceti s poměrně vyzrálým debutem, který jsme tu od sólového zpěváka už velmi dlouho neslyšeli.

Třikrát režisér Markus Wambsganss & kapela Liars

22. dubna 2013 v 19:13 | Petr Balada |  Videoklipy
1) The Exact Color Of Doubt (duben 2013)


2) Hold You, Drum (prosinec 2009)


3) The Other Side of Mt. Heart Attack (červen 2007)


We On The Moon - Beating The Heroes ... 50%

20. dubna 2013 v 19:03 | Petr Balada |  recenze cz
V Česku není pochvalou, že vás hraje rádio, na což tahle parta z Brna jaksi zapomněla a po úspěchu se singlem "Paralyzed" se rozhodla pojmout na podobné notě celý svůj debut. Jen tempo občas změní. Z desky tak leze nicneříkající směsice skladeb, na základě které si lze jen stěží kapelu zařadit, což poňouká ke dvěma protichůdným výkladům. Prvním je možnost si myslet, že tu máme ambiciózní spolek s originálním stylem. Druhým výkladem se pak dostáváme do sféry neukotvených mladých jmen, které není důvod si zatím pamatovat, protože ani oni sami nevědí, co chtějí.

Pro druhou možnost by hovořilo mj. i pořadí skladeb. Zařadit například po výborné slibné úvodní skladbě "Iťs Time To Start Our Game" příšernost jménem "Paralyzed" už vyžaduje nutnou dávku odvahy prozrazující, jak málo kapela o smyslu své prvotiny přemýšlela. Každý producentský zásah jdoucí za hranici přirozeného výrazu je tady zkrátka špatně. Když už se servírují tříminutové kusovky, proč je ještě tlačit do soundu rozhlasové průměrnosti?

Dojem navíc kazí i fakt, že zatímco kapela opravdu chvílemi rockově šlape, zpěvák má místy až příliš popově vyhlazený projev ("Title Doesn't Explain The Content Of This Song"). Live jsem je sice neslyšel, ale tuším, že koncertně to bude o něčem jiném. Stejně jako v případě A Banquet. Tihle chlapci se měli prostě nechat hrát a zpěvákův vokál zatáhnout více do zvuku kapely. A taky jim zakázat pomalé věci (nebo je úplně jinak zaranžovat), protože horší než "Paralyzed" už je snad jenom "Against Delusions". Potenciál kapela má a vzhledem k nudnému debutu má také možnost, přijít s naprosto odlišnou druhou deskou, která o nich dá vědět mnohem lépe.

Gabriel Garcia Márquez - Dobrodružství Miguela Littína v Chile

20. dubna 2013 v 14:26 | Petr Balada |  Literatura
Některé knihy mají dar rezonovat v různých dobách a v různých zeměpisných šířkách stejně silně, a to bez ohledu na počet let, které uplynuly od jejich napsání. Stačí, když slouží jako záznam o událostech, na něž tak rádi uplatňujeme selektivní paměť, a které nám připomínají, že historie se opakuje nám navzdory. Za matku moudrosti budiž prohlášena nepoučitelnost.

Márquezova kniha se odehrává v roce 1985 v Chille. Je pravdivou kronikou odvážné mise, kterou uskutečnil filmový režisér Miguel Littín. Ten ze své rodné země emigroval po Pinochetově nástupu a ocitl se na seznamu pěti tisíc nežádoucích osob bez možnosti návratu. Přesto ho uskutečnil. V přestrojení, se změněnou identitou uruguayského obchodníka. Vrátil se, aby za pomocí hned několika na sobě nezávislých evropských štábů natočil dokument "Acta General De Chile" o skutečném stavu státu přežívajícího pod režimem nemilosrdné diktatury.

První věc, na kterou jsem si v souvislosti s touto útlou knížkou vzpomněl, bylo "Argo". Napadne někoho po vítězném tažení iránského dobrodružství zfilmovat i chilské? A bylo by to vůbec dobré rozhodnutí, pokud by za důvod k realizaci posloužila právě sklizeň cen Bena Afflecka? A co kdyby se do režisérského křesla (a tentokrát jenom do něj) posadil opět on? "Dobrodružství Miguela Littína v Chile" je však mnohem náročnější námět. Obsahuje daleko závažnější motivy a rozhodně v něm není místo pro komediální, zlehčující, složku. Lze ho považovat také za kontraverznější, jak potvrdila nedávno vytažená vyjádření ze životopisu Margaret Thatcherové.

Pinochet měl totiž i své mocné příznivce, bez kterých by se ostatně nejspíš ani k postu prezidenta Chile nedostal (další spojitost s "Argo"). Pro nás je jeho pozice o to hůře uchopitelná, že historická zkušenost nás pojí spíše s diktaturou levicového typu. Pinochet však po svém krvavém nástupu k moci hospodářství nikoliv zestátňoval, ale zprivatizoval. A jeho hospodářská politika tak našla pochopení nejen u zesnulé baronky. Průvodní znaky chilské diktatury, jak je v rozhovoru s Márquezem Littin popsal, už ale známe důvěrně i u nás. Stejně jako způsoby odporu proti ní, a to včetně volby upálení se.

Zajímavý je už začátek knihy. Obsahuje pasáž o rozčarování režiséra, který po příletu do země zjišťuje, že navzdory bídě a vyhlášenému výjimečnému stavu je Santiago de Chile na první dojem ve vizuálně mnohem lepším stavu, než když ho před desetiletím opouštěl. Je to důležitý moment pro čtenáře. Relativizuje důvody jednání hlavního hrdiny, když jím připouští, že od začátku měl jasno, co přijel natočit. Následná obrazná popisnost skutečného stavu věcí už pochyby nepřipouští. Přesto ta lehká úvodní nejednoznačnost příjemně překvapí. Dokazuje velikost Márqueze, který mohl předmětné odstavce bez pochyby i vynechat. A mě odkazuje zpátky na začátek ke zmínce o selektivní paměti.

Vyjasnění kompetencí (Radiožurnál, 19.4.2013)

19. dubna 2013 v 16:49 | Petr Balada |  Slova!

Příroda je pro lidi a lidi pro přírodu. ..... Tiskový mluvčí MŽP

A Ministerstvo pro životní prostředí je pro přírodu nebo pro lidi? ..... kult.mix


Optimismus ze Supraphonu (HN, 12.4.2013)

13. dubna 2013 v 15:52 | Petr Balada |  Slova!
Velmi zajímavý rozhovor vedl pro páteční Hospodářské noviny Ivan Hartman s ředitelkou Supraphonu Ivou Milerovou. Řeč přišla na možnou spolupráci s Ulož.to v podobě legálního streamovacího servisu, přičemž s nabídkou přišli za hudebními vydavatelstvími zástupci serveru, i na zisk britské hudební ceny Gramophon za počiny v oblasti vážné hudby. Z odpovědí na další témata jsem vybral následující zajímavé pasáže:

Během posledních deseti let trh klesal o dvojciferná čísla, loni šlo o číslo jednociferné: šestiprocentní pokles nás naplňuje radostí. (v době ekonomické recese devalvují i důvody k radosti…pozn.kult.mix)

Když je půlka světa naštvaná, že jsou hudební nosiče moc drahé, nestačí apelovat na ušlechtilé hodnoty typu neokrádejte umělce, nebudou prostředky na vznik nové tvorby a podobně. Tehdy hudební firmy zaspaly dobu, bály se víc, než bylo zdrávo.

Dovedu si třeba představit, že budeme vyrábět například sto či dvě stě fyzických desek "na míru" zákazníkům, kteří si je předem závazně objednají a budou ochotni zaplatit.

Na čelní místa hitparády dnes stačí stovky prodaných kusů. Když se něco zásadně utrhne, tak za týden se prodá třeba přes tisíc alb, ale to dokáží jen ta největší jména, výjimky potvrzující pravidlo. Monkey Business po třech týdnech prodali něco přes dva tisíce fyzických nosičů - pouze ty fyzické nynější hitparáda reflektuje.

Když chcete prosadit písničku v rádiu nebo v televizi a nedaří se vám to, protože někdo z dramaturgů rozhodne, že jim nepasuje do formátu, pak lze přes YouTube použít "sílu lidu". A ta může zpětně vyvolat tlak na tradiční média. Supraphonu se to tak například povedlo s písní Půlnoční, která má dnes asi tři miliony zhlédnutí. Nejprve se prosadila i díky skvělému videoklipu na YouTube, potom v rádiích a televizi.

Pustili jsme se aktivně i do podepisování smluv s novými umělci, protože nechceme být vnímáni jako katalogová firma. Chceme mluvit do hudebního vývoje.

Seznamka ... The 1975 (uk)

7. dubna 2013 v 14:13 | Petr Balada |  Hudba
Kdy naposledy jste četli o hudebním objevu, který se prosadil jinak než přes internet? Pro někoho to může znít neuvěřitelně, ale i taková možnost skutečně existuje. A dokonce s pohádkovým vyústěním. To, když se ještě z v loňském roce neznámé kapely stala nejžádanější partička pro letošní UK festivalovou sezónu; jak uvádí seznam sestavený serverem gigwise.com. Kdo za to může? Rozhlasová stanice ze stáje BBC - Radio 1 (a to aniž by The 1975 zařadila do vlastního přehledu Sound of ...).

Začátek příběhu se neliší od stovek dalších: Dali se dohromady na škole, první repertoár byl složený z převzatých věcí. Jméno pro kapelu našel její leader Matthew Healy při prázdninové cestě po Mallorce a tvoří už pevnou součást oblíbené mediální legendy o The 1975 včetně záměny místa činu za Ibizu. V souvislosti s jejich prezentací je však zajímavá domovská lokace. Manchester už dal ze své hudební líhně světu Joy Division, New Order, Oasis či The Stone Roses, ale jeho aktuální oblíbenci na této minulosti nestaví. Pro louderthanwar.com k tomu podotýkají, že nechtějí jít cestou výše zmíněných kapel, ale vytvořit si vlastní svět. Přesto první reakce upozorňovaly, že nahrávky postrádají jasně rozpoznatelné prvky originality a seskupení se musí teprve vyprofilovat. Momentálně je ale už všechno jinak. Jejich styl je naopak vyzdvihován pro neotřelé žánrové propojení, které sama kapela v rozhovoru pro famemagazine.co.uk jednoduše pojmenovala jako alternativní pop.


Zlom v kariéře pro The 1975 přišel v dubnu 2012. V lednu vydané debutové EP "Facedown" se rozeznělo na vlnách BBC Radio 1. Majitel labelu Jamie Oborne představoval nahrávky ze své stáje a nejspíše ani on netušil, co rozpoutal. Když se na tuto stanici vrátili The 1975 minulý týden, už je hostil Zane Lowe, jeden z nejrespektovanějších lidí v oboru. I ten si je oblíbil a stojí za rostoucím zájmem o kapelu, neboť to byl právě on, kdo o minulém prosinci zpopularizoval jejich další singl "Sex" zařazením do playlistu svého prestižního pořadu složeného z nejlepších nových nahrávek. Ve středu třetího dubna pustil singl "The City" s přídomkem Hottest Record in the World, řeč šla o jejich raketovém vzestupu a následně zahrál i záznam jejich rozhlasového živého vystoupení z října loňského roku pořízeného v rámci Maida Vale Session.

První nahrávky kdysi pořídili The 1975 svépomocí stylem DIY a o videoklipy se postarali kamarádi. Na debutovou desku už jim ale nyní dohlíží producentské eso Mike Crossey (Foals, Arctic Monkeys, Jake Bugg), nejnovější video k "Chocolate" režíroval ostřílený Gareth Phillips (a má přes milion zhlédnutí) a na turné jezdí s Two Doors Cinema Club (v únoru se společně představili v pražském Lucerna Music Baru). K tomu připočtěte zařazení do v úvodu zmíněné statistiky nejžádanějších jmen letních festivalů a je jasné, že odpověď na otázku, zda internet je jedinou cestou, jak se prosadit, už zdaleka není tak jednoznačná.



... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...