... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Červen 2013

Kolem a kolem ... o vratných kelímcích

28. června 2013 v 17:27 | Petr Balada |  Kolem a kolem
Obchodníci s vratnými kelímky zažívají bohaté žně. Podařilo se jim přesvědčit organizátory místních festivalů, že jediné, co jim chybí k dokonalosti, jsou zálohované nápojové poháry. Který z argumentů byl pro jejich pořízení rozhodující, nejspíše nikdo naplno neprozradí. Dovolil bych si ale v následujících odstavcích zapochybovat, že to byl motiv ekologický či evropský.

Mám výhodu v tom, že se po různých typech tuzemských festivalů pohybuji už pěknou řádku let. A tak si vzpomínám, jak se se stejným nadšením organizátorů zaváděl žetonový platební model. Také tenkrát mělo jít o geniální řešení, které je údajně v Evropě naprosto běžnou záležitostí. Vždyť, co může být krásnějším zážitkem, než možnost vystát si nekonečnou frontu na směnu peněz za žetony. A kdepak je tomuto revolučnímu přístupu dneska konec? Inu vystřídal ho jiný revoluční přístup. Ekologický.

Rozdíl je snad pouze v tom, že s ním lze zažít větší srandu. Organizátoři s pojmem ekologický totiž manipulují s obratností zkušených politických harcovníků, díky čemuž jsme se například dozvěděli, že synonymem pro ekologii je sousloví použitý kelímek. V posledních letech se tak festivaly předháněly v jejich počtu odevzdaném na příslušném stanovišti. Proč se ale nepředhánějí rovněž v oklešťování světelných parků, aby snížili odběr energie, už neříkají. Ale i to je, přátelé, ekologie.

A co hlukové limity? Neměl by skutečně ekologický festival hrát pouze akusticky? Jestlipak mají všichni eko propagátoři programy a identifikační pásky vyrobené z recyklovaných materiálů? A co parkoviště či stanová městečka ničící přilehlé ekosystémy luk a polí? Neměly by je nahradit stojany na kola? Neměla by se místo přeslazených nealkoholických nápojů v plastu či plechovkách přistavět cisterna s pitnou vodou? Přijde vám to celé jako nesmysl? Správně. Pokud totiž chce někdo pořádat akci s ambicí získat zelenou nálepku, nechť ho nepořádá vůbec.

Věřím, že většina z vás ví, že se jedná o hru. Že účelem nasazení víceúčelových kelímků není ušetřit přírodu, ale rozpočet, kterému se navíc dá tímto naoko bohulibým záměrem i přilepšit. Však také jedním z bodů internetové propagace jejich výrobce je možnost zisku. Stačí zadat výrobu těchto kelímků s potiskem vztahujícím se k akci. A rázem tu máme upomínkový předmět, na který se vždy někdo nechá nachytat. Vedle úspory za pár jednotlivců při úklidu tu máme rázem i nezanedbatelný příjem v desítkách tisíc.

Pokud stále pochybujete, odpovězte si na otázku, proč, když sami výrobci stanovují vratnou zálohu mezi dvaceti až padesáti korunami, si organizátoři stanovili tu horní hranici? A máme tu i jednu otázku pro přesvědčené ekologické publikum: Copak bude pohánět mašiny na mytí kelímků? A copak se stane s použitou vodou?

Kdyby to s čistotou areálu mysleli organizátoři vážně, nechť se poučí u sousední Pohody, kde ve směnách fungují nepřetržitě čety dobrovolníků, díky kterým patří každý rok právě tento festival k těm nejčistším. A pokud stále chtějí argumentovat srovnáním s Evropou, prosím, aby tak činili konkrétně a v širším měřítku zahrnujícím rovněž programovou nabídku. Nebo že by se po vzoru Glastonbury chystaly naše festivaly také zavést možnost přinést si vlastní alkohol?

Vezmu-li to kolem a kolem, je zavedení vratných kelímků formou dobrovolně podstupované šikany. Pivo k festivalům zkrátka patří. Stejně jako k nim ještě donedávna patřil jednorázový kelímek. Fakt, že ho mnozí zahazovali pod sebe, však ještě neznamená, že viníci nejsou ekologicky smýšlející. Jak jsem se mohl několikrát sám přesvědčit, dělo se tak i zhusta jednoduše proto, že se organizátoři vybodli na rozmístění dostatečného množství odpadkových košů. Aby ušetřili. Peníze, nikoliv přírodu.

Pokud organizátoři dělají festival pro lidi, proč jim rovněž nedají možnost volby? Že by se báli neúspěchu vratných kelímků? Tomu se mi ani nechce věřit. Jsou přece tak dokonale eko a in, že by jen blázen šáhl po těch jednorázových. Ano, já jsem blázen. Někdo další?

Prago Union - Vážná hudba ... 90%

23. června 2013 v 13:43 | Petr Balada |  recenze cz
Jo, strejda, pane, to je krasojezdec! Výpůjčka výpůjčky ze závěru desky pro změnu nesměřuje za zevlem, co si jede rým, ale za tím alter egem, co mu pod něj sype beaty, jak mouku pod těsto, aby mohlo zaválet. Pokud vezmu tři poslední desky v řadě, tak "Vážná hudba" mě v tomhle směru dostala nejvíc. Bez Guantanáma přiznávám, že, jak jindy se snažím naposlouchat každý slovo, tentokrát mi je podklad poněkud rozostřil, neboť jsem se soustředil právě na něj.

Mám stavy, kdy jsem optimistou. Předchozí "V barvách" sice nedopadlo úplně světoborně, ale po šťastně zvolené dvouleté pauze se dalo předjímat, že křivka grafu kvality nahrávek by mohla dokončit vítězné V započaté "Dezorient Expresem". Stalo se. Jenom jsem tak úplně nečekal, že za šerpu nebudou rýmy. Vážná hudba je totiž vážně vážná. Respektive více vyklidněná, přemýšlivá i více jazzy, než obvykle.

Výborně dopadla především dramaturgie desky. Přirozený děs v uších z prvotního ohledání čítajícího jedenadvacet skladeb se s každou minutou víc a víc rozplýval. A když první polovinu uzavřel "Maro-Tse-Tung", aby vytvořil přemostění pro přeci jenom hudebně odlehčenější druhou část, bylo jasné, že spát se u "Vážné hudby" nebude. I když ono odlehčení má i poměrně drsnější podobu ("Konec stop", "Rolák") krásně vyrovnalo úvodní zdravě melancholickou půlhodinu. Servírovat právě v tomto pořadí - geniální tah.

K tomu všemu musím ještě říct, že si mi s tou deskou skutečně dobře povídalo. Jednalo se v podstatě o ideální typ konverzace se ženou plnící všechna přání. Bez série doplňujících otázek, bez návodu, který pak stejně nečte.
Já (v jedenácté minutě): Ta hudba je vážně dobrá. Snad se bude konat i instrumentálka.
Ona (v patnácté minutě): "Beat navíc".
Já: Paráda!
Já (v třicáté minutě): Kato jede, ale chtělo by to zase jeden silnej zapamatovatelnej slogan pro řvaní pod pódiem.
Ona (třicátá čtvrtá minuta): "Ona mi, Tsunami"
Já: Pa-rá-da!

Protože chci být za nespravedlivýho jenom minimálně, musím přeci jenom pochválit také Básníka. Jestli jsem na jeho rýmech vždy něco oceňoval, pak schopnost reflektovat společenskou situaci. Umění zakotvit je v době. Však také, který jinýby měl být kronikou doby, než právě rap? A "Vážná hudba" je jí možná nejvíce z dosavadní diskografie. Někam se ale tentokrát vytratily dobré pointy. Například ta z "Konec stop" mi přišla vůči celkové výstavbě tracku hodně slabá.

"Vážná hudba" pro mě ve finále představuje jenom jeden velký problém. Kam s ní? Dosavadní pořadí tří letošních nejlepších desek (viz výše) je velmi silnou hradbou. A to má natěsno za sebou další hip hopový klenot v podobě debutu BoyBandu. Hm. Ale Prago Union by před ně jít mohli. Zkušenost je zkušenost. Ať si to chlapci vyříkají v battlu. Tohle bude dobrý rok.

A po zbytečné vsuvce ze zákulisí mého mozku si na závěr dovolím vyslovit jedno přání směrem k Prago Union. Příští desku, prosím, nahrát celou s živým bandem za zády. Je čas. Díky.


BA City Beats - Bratislava 20.06.2013

21. června 2013 v 1:49 | Petr Balada |  Festy 2013
Začneme odzadu. Tou největší špatností. Katy B neměla šanci odehrát celý set. Když se k ní po půl hodině přitočila návštěva ze zákulisí, málokdo v tu chvíli tušil, že výsledkem bude uvedení poslední písničky. Překvapená byla Katy B, překvapení jsme byli my všichni před ní. Nic na té bolavé ráně nezměnil ani fakt, že se podařilo vykouzlit z rozlučkového tracku hned dva do sebe zaklesnuté. Patnáct minut před oficiálním koncem se rozhostilo ticho. Ani spíkr, který následně přišel upozornit na program následujícího dne, v sobě nenašel dost odvahy, aby celou situaci vysvětlil.

Nahrál tak spekulacím, které v této chvíli, hodinu po půlnoci, nemá kdo vyvrátit. A tak se můžu domnívat, že příčinou je nevyjednané posunutí nočního klidu (z desáté na půlnoc) či možnost bouřky nad areálem, což se mi po pochodu tropickou bratislavskou nocí momentálně jeví jako ta více nesmyslná varianta.

Nedokončené vystoupení Katy B zkrátka mrzí. Přesto se stihla představit způsobem nezapomenutelným, ba legendárním. Ať už zpívala věci z debutu, z EP "Danger" nebo představila novinku z chystané desky, byla tou nejlepší položkou čtvrtečního programu. Zejména pak ve chvíli, kdy se její hlas rozezněl pouze za doprovodu piana. V ten okamžik se utišil i rozjívený dav a naslouchal divě kouzlící s hlasem i atmosférou celého večera.

Hm, když nad tím teď tak přemýšlím, nebylo by úplně spravedlivé posadit na trůn pouze jednu královnu. Dámy a pánové, Rudimental. Jestli se mi letos poštěstí zažít rozjetější festivalové vystoupení, budiž se stane zázrak. Neuvěřitelná energie. A přesně ten typ koncertu, kdy řvete i v průběhu jednotlivých písniček, protože ti vokalisté, ti vokalisté! Nádhera. Jestli bylo album málo přesvědčivé, tak živé provedení je parní válec. Není lepšího prožitku, než sledovat devět lidí na pódiu užívajících si show, jak kdyby bylo jejich první i poslední.

Nerad bych ale vynechal ostatní účinkující. Což by byla škoda zejména v případě kapely Terry Poison. Další bezprostřední zážitek. Navzdory hicu, slyšel jsem špicu. A nejspíše i velkou budoucí hvězdu. Zpěvačka kapely, která měla něco z Adély Banášové a něco z Kláry Vytiskové, kouzlila hlasem navzdory teplem roztaveným hlasivkám vskutku přesvědčivě. Svižný electro pop set měl patřičné grády a připravil prořídlému publiku příjemné překvapení. Když už vás neznámá kapela přinutí tancovat pod pódiem teplem sálajícího stanu, tak na ní něco musí být.

Publikum vydrželo býti prořídlé i na Danko Jones a Hadouken!. Zřejmě vinou vedra a možnosti sledovat vše zdarma ve volném prostoru mezi plotem areálu a Dunajem. První zmíněná kapela by byla ideální volbou pro naši Benátskou noc. Tříčlenná kanadská partička provozovala hudbu na pomezí Metallicy a Nickelbacka. Dostatečně údernou a zpěvnou. Se zpěvákem hustým tak, že byste ho za ty kecy mezi písničkami nechali za trest dělat ministra v české vládě. Docela nezáživný koncert. Dlouho mě rock takhle nenudil. Ale pivko to nakonec spravilo.

Když nastoupili Hadouken!, jeden by věřil, že se dali dohromady před pěti minutami na festivale. Nebo na maturitním plese. Dobře, přiznávám, že i já jsem na ně pár minut vydržel skákat v první řadě. Ale podtrženo sečteno, jsou to vlastně lepší Skyline. Což je pro jedny urážka a pro druhé pochvala.

Na začátek sezóny to vůbec nebyla špatná akce. Ba co víc, troufnu si tvrdit, že v závěrečném přehledu nejlepších festivalových acts, který se tu objeví v září, budou její zástupci pár míst okupovat. Nadupaný line up u mě přehlušil i všechny nedostatky, a to ze strany gastronomického a tradičně i hygienického zázemí. Budiž ti odpuštěno BA City Beats. A zase za rok. Well done.

Dolls In The Factory - Statues ... 65%

18. června 2013 v 19:22 | Petr Balada |  recenze cz
Sympatický materiál posbírali na svůj debut chlapci z Frýdku-Místku. Pravda, neskákal jsem úplně radostí, ale soustředěný poslech se dostavil. Dokonce proběhly i dva-tři pokusy přidat se k refrénu, což je mnohem lepší znamení, než by se mohlo zdát. Znamená to, že Dolls In The Factory umí napsat chytlavý (rozuměj hitový) song a zároveň mají schopnost přijít s písničkou, která navzdory velmi krotké přímočarosti vtáhne do děje. Bohužel, zbytečně klikatou cestou.

"Statues" si s sebou zkrátka nese běžné nešvary prvotin (ó, jaké klišé). Základní připomínka se týká aranží. Z většiny položek na tracklistu, ač v nich lze vysledovat bohatý potenciál, jsem měl po skončení dojem určité všednosti, pomíjivosti. Jestli by téhle desce (a kapele do budoucna) něco pomohlo, tak výraznější a roztančenější rytmika. Nejlépe v této disciplíně dopadá "Soldier" s předposlední "Factory" a nejilustrativnějším příkladem zahozené šance je pak "Hurricane".

Kdyby tato skladba začala refrénem okleštěným právě jenom na rytmiku a (díky odstřihnutí nezáživných meziher v první třetině) skončila o půl minuty dříve, a to ve skutečně hurikánovém tempu, máme tu, dámy a pánové, the hottest record of the world. Dál. Řazení skladeb. S "Change The World" se povedl vynikající úvod, ale s hned následující "Believe" padá řetěz dolů. Pořádně nahodit zpátky se ho podaří až pátým kouskem v pořadí "Soldier", kterým začíná silnější polovina desky.

Ta je zbytečně přerušena závěrečným trackem "Small Boy". Pro mě největším zklamáním. Nejedná se o špatně provedenou píseň, ale na debut neměla být vůbec vpuštěna. Pokud bych tuhle předvídatelnou miliontou první rockpopovou klavírní variaci (ala Charlie Straight nebo Sunflower Caravan - ať zůstaneme doma) slyšel jako první singl, nebyl by to pro mě důvod k pořízení celé desky. "Small Boy" navíc vybočuje i repertoárově z konceptu celého alba, které drží po této stránce poměrně dobře pohromadě.

Dolls In The Factory nenahráli ten nejlepší letošní debut. Přesto dávají jeho prostřednictvím na vědomí, že by se s nimi mělo počítat. Dostali se do hry poměrně solidním výkonem, jehož podrobné studium můžu s klidným srdcem doporučit.

Dolls In The Factory - Statues ... objednávka CD
Dolls In The Factory - Statues ... download

Jakub Tichý - Nic ze života ... 95%

16. června 2013 v 15:29 | Petr Balada |  recenze cz
Toto album jest veledůmyslným duševním zrcadlem. Na počátku bylo slovo a nebylo, kdo by mu rozuměl. Pak je vyslechli lidé a jeden každý mu porozuměl právě tak, jako rozuměl světu a sobě.

Vlastnictví fyzického nosiče znamená, že první kontakt s nahrávkou začíná vizuálním vjemem. A ten se řídí stejnými pravidly jako navazování vztahů s novými lidmi. Většina dá hned na první dojem. U mě to v tomto případě byla láska na první pohled. Neatakující grafika, minimalistické provedení, ruční písmo s ručně vyrobenými, dejme tomu kuchyňsky provozními, fleky. Booklet s texty doplněný jednoduchými grafickými prvky a malůvkami. Booklet, do kterého se vstupuje výše uvedenou citací. Zkrátka jedno velké plus navíc.

Vlastnictví fyzického nosiče má ovšem oproti navazování vztahů jednu nezanedbatelnou výhodu. Případný zkažený první dojem neznamená, že se jím, díky vložené investici, už dále nebudete zabývat. Určitý vstupní handicap tu však je. Jmenuje se obezřetnost. "Nic ze života" se ji snaží porazit ve čtrnácti kolech. A i při tomto souboji platí to samé jako u Tichého debutu - pokud nenavyknete expresivnímu typu vokálního projevu interpreta, naděje na prolomení ledů se tenčí. Pořád však existuje, neboť tak nápaditý hudební doprovod stejně nápaditých textů pominout nelze.

Když se mi do uší dostane debut, jehož hodnocení uzavřu velkohubou prognózou o talentu a příslibu pro budoucnost, trpím u druhé desky trémou, zda interpret svou reputaci nepromrhal stagnací, domnívajíc se, že pro zopakování úspěchu stačí natočit znovu to samé. Obavy jsou na místě i v případě pochybností, aby invence debutanta nepřekročila mez experimentátora zbavujícího se důvodu prvotního úspěchu na oltář věčného hledače hudebního sebeuspokojujícího absolutna. S ohledem na v titulku uvedené hodnocení, je jasné, že "Nic ze života" není ani "Tragédie" ani tragédie.

Jakub Tichý ponechal to nejlepší z debutu, tedy originální texty podané nezaměnitelným způsobem a doprovázené neuvěřitelně variabilním hudebním doprovodem, a zároveň vykročil do nových tematických vod svého glosátorství, přičemž nechal přizvané muzikanty vymetat další žánrové odbočky. Nejpřekvapivější je hudebně vyzrálé blues "O cestě", kde stereotypně předvídatelný zvuk foukací harmoniky nahrazuje výborná trubka Václava Holuba. A když už jsem u nástrojů, také v tomto směru se opakuje situace z debutu, kdy se hraje na kdeco. Od tibetského gongu po TESCO tašku.

Ve slovech se mi tentokrát zdá autor o něco vážnější, což ovšem neznamená, že by se vzdal nadhledu. I v těžkých věcech, jakými jsou pro mě právě zmíněná "O cestě", "Bavili jsme se před léty" nebo "Budižkničemu", neztrácí půdu pod nohama. Svůj trademark stále staví na zdravě skeptickém životním komentáři, který je jen o něco málo sebemrskačský, než u prvotiny. Opět čpí hospodou ("Já piji sám"), ale jakoby v ní tentokrát trávil o poznání méně času. A to nejspíše na úkor vztahům, i když jejich průběh a vyústění nelze zrovna charakterizovat slovem ideální ("Kytička", "Píseň", "Já jsem tě miloval"). Ale to je jenom fabulace. Název alba hovoří jasně.

Přesto bych u romantické noty ještě na chvíli setrval. Jakub Tichý totiž dokáže napsat nepatetický chlapský love song s interesantními verši. Jasně srozumitelnými a za použití moderních vyjadřovacích prostředků. A i když ho ve finále prodává téměř jako jarmareční píseň ("Být doma s tebou"), při čtení v bookletu se chvílemi mění v milostnou lyriku. A tak jsem potkal Tebe - píseň tisíce slok / Tebe by správně klasifikoval jen Anděla log. Ale protože Jakub Tichý je Jakub Tichý, je zapotřebí počítat, že i romantika tu má své meze: Dívčí náruče mi byly druhým domovem / a ten první byl mezi barem a záchodem.

Smysl pro zkratku, překvapivé obraty, neotřelé rýmy (…před hněvem Božím / …dopinožím - "O Cestě"), důraz na pointu. Tichý jako textař zkrátka nepřestává nudit. Na jedné straně hapkovsky rozšafná "Jednoho dne jistě zazvoní", na straně druhé krátké břitké jednohubky "Blbec", "Esoterická". Ale také vypointovaný skvost "Kytička". "Nic ze života" má spousty silných míst. Pro mě tím nejzářnějším vůbec je v podstatě definicí rozdílu mezi folkem a freak folkem. Pokud pomineme vokální projev, co by jím mělo být větším naplněním, než píseň, kde se zpívá: Kdyby jen občas malé něco / ale vždycky velké nic / nezlobte se kluci a holky / musím vám to říct / Všichni mě serete ("Všichni mě serete")?

Jak prosté, jak osvobozující, jak uvěřitelné. Na rozdíl od prázdné floskule Všechny vás miluju vyslovované umělci na úvod koncertního přídavku. A tím jsem se šikovně dostal (díky za tu pochvalu) k úvodu této recenze, tedy k navozování vztahů. To končí velmi podobně. Vyslovením jednoho z předchozích vyznání citů. Ať už si při vyhodnocení emocí k této desce vyberete jakékoliv, věřte, že na zážitek spojený s jejím poslechem bezpochyby nějaký čas nezapomenete. Jako ostatně na většinu vypjatých okamžiků v životě. Dobrých i těch na hovno.

Jakub Tichý - Nic ze života ... poslech, download

Hipodrom - Pražský haus

13. června 2013 v 19:54 | Petr Balada |  Hudba
Ve čtvrtek 30. listopadu 1989 se hodinu po obědě poprvé schází komise Federálního shromáždění a České národní rady pro dohled na vyšetření událostí ze dne 17. 11. 1989. V ten samý čas nahrává Jindřich Parma skladby pro dlouhohrající desku svého projektu Hipodrom. Dva nesouvisející děje, o kterých lze však s notnou dávkou nadsázky napsat, že jim předcházela revoluce. A ta s Hipodromem nesla jméno "Pražský haus". Singl, který se nesmazatelně zapsal do historie taneční scény u nás, měl po svém vydání zkraje roku 1989 natolik nečekaný úspěch, že nevyužít ho jako základ pro celé album by byl zkrátka hřích.

První československý track ve stylu house music obsadil dokonce druhé místo singlového žebříčku. A tak zatímco svět v té době trsal na Roxette ("The Look") a Madonnu ("Like A Prayer"), domácí diskotéky jely v rytmu Hipodromu. Nikdy potom jsme se už do situace, kdy by domácí klubová muzika, navíc s aktuálním světovým zvukem, válcovala v oficiální prodejní hitparádě hlavní proud, nedostali.

Když jsem si dneska po letech pustil celé album, dostala mě nejvíc skutečnost, že se vůbec nejedná o zaprášenou kuriozitu. Jistě, z několika položek je znát jejich vycpávkový charakter, ale ten měly už v době vydání. A ano, jedná se o poslední nahrávku, na které byl Petr Kotvald skutečně trendy a o možná jednu z prvních s hlasem Leony Machálkové. Ale především obsahuje pár tracků, které ani dneska nezní špatně. Vlastně se divím, že už dávno nebyly předmětem remixů a předělávek stejně jako titulní singl. "Hipodrom", "Technohaus" a především "Ó, ano". To je úžasný materiál, kterému by zejména v případě posledně jmenovaného (v ohlasu na aktuální taneční retro blouznění) stačilo opravdu málo.

Stejně jako činnost komise, tak i debut Hipodromu vyšuměl do ztracena. Jindřich Parma ho vydal do doby, kdy byla poptávka především po zakázaných nahrávkách, které se konečně mohly objevit na pultech. Je proto dobře, že ho Supraphon nyní nabízí v digitalizované podobě. Podobně přelomových desek z tanečního ranku tu, věru, příliš nemáme.

Hipodrom - Pražský haus ... download

Track Tip: Lenka Nová - Psí hodina

9. června 2013 v 18:43 | Petr Balada |  TrackTip
Lenka Nová má jeden z nejcharismatičtějších hlasů u nás. Může díky němu zazpívat prakticky cokoliv a posluchač jí uvěří. Jejím podmanivým vokálem se nechá vláčet i královstvím prázdných frází postmoderních textů zabalených do nezáživných aranží. Čímž jsem si dovolil volně přejít k charakteristice desky "Psí hodina", která Lence Nové vyšla před rokem. Desky, která sice dopadla poněkud rozpačitě, ale přesto se jí jen těsně vyhnulo místo v nominační listině ankety ALBUM ROKU. A není třeba v tom hledat až takový rozpor. Překvapivý textař Lukáš Pavlásek se obratně vyhnul klišé obratům dospělého popu. Michal Pelant stejným akrobatickým výkonem ani v jednom případě nesklouzl k laciné hudební vatě. Přesto je výsledek mdlý, zbytečně usedlý. A to navzdory řadě velmi kvalitních muzikantů, kteří se na nahrávání podíleli. Jednoznačně se z toho dalo vykřesat víc.

Tolik zdlouhavý úvod zapříčiněný pocitem dluhu z vynechání recenze na album, o kterém se přes výše uvedené domnívám, že patří k tomu lepšímu za loňský rok. A silným argumentem pro toto hodnocení je právě titulní píseň. Zpozornil jsem při ní už během prvního poslechu a připomene se mi pokaždé, když slyším námitky na absenci kvalitního adult popu s českým textem v rádiích. Radiožurnál sice už pár měsíců hraje "Plachetnici" a aktuálně je před uvedením videoklip k singlu "Oči po matce", ale jestli je na desce Lenky Nové širokospektrální hit, pak má název "Psí hodina". Dobrá dramatická výstavba s postupným vývojem, slogan, se kterým je možné se snadno identifikovat = Všechno zlý je za náma, nádech britpopu s refrénem odkazujícím k epičnosti Florence and the Machine. Už rok z toho měl být singl.



Disclosure - Settle ... 100%

4. června 2013 v 17:41 | Petr Balada |  Hudba
Ode zdi ke zdi. Tak prozatím vypadají recenze na debutové album britských Disclosure, které vyšlo v pondělí. Bratři Lawrencové na něm dokazují nejen, že taneční scéna není mrtvá, ale především že má smysl vydávat dlouhohrající alba. "Settle" je ukázkou fungujícího celku, přičemž zároveň obsahuje tolik singlových hitů, aby si s nimi vystačili po celý následující rok. Jestliže tedy Daft Punk s novinkou zachránili před zkázou pop, pak Disclosure vytáhli ze zapomnění taneční devadesátky se vší parádou. Nikdy bych si například nepomyslel, že ještě někdy uslyším garage v podobě, která předčí svou dobu původu.

První poslech znamenal zamilovat si "Stimulation" a "Confess to Me" s vokálem Jessie Ware. Při druhém se do popředí dere "Grab Her!" či singlovka "When a Fire Starts to Burn", kterou Pitchfork ocenil titulem Best New Music. Stejné médium nyní stojí na čele průvodu "Settle" oslavující. A při hodnocení se rozhodně nedrží zpátky. Vysoké hodnocení 9.1 podepírá například tvrzením, že se nejedná pouze o doposud nejlepší taneční debutovou desku letošního roku, ale nejsebevědomější debut bez ohledu na žánr za poslední dobu.

Přestože si tentokrát dovoluji k Pitchforku přiklonit, není od věci podívat se i na druhou stranu barikády. S dvaceti procenty ji reprezentuje The Independent. Britský levicový deník konstatuje, že poslední, kdo přinesl na taneční parket hravost, byli The Chemical Brothers. Od té doby to jde s žánrem dolů. Disclosure podle novin skládají své tracky pouze z důvěrně známých zvuků a efektů a za podpory těch nejhloupějších beatů, jaké si lze představit. Podle aktuálního přehledu na metacritic.com je to sice prozatím menšinový názor, ale co kdyby i na něm náhodou něco bylo… Přesvědčte se, dokud The Guardian nabízí jedinečnou možnost poslechu celého alba.

Disclosure - Settle ... poslech

Top 10 CZ FESTY 2013

2. června 2013 v 16:10 | Petr Balada |  Festy 2013
Subjektivní výběr toho nejzajímavějšího z nadcházející festivalové sezóny seřazený podle data konání.

Elekce : 14.-16.6. Meet Factory, Praha
Podnik, který si dal záslužný cíl - zmapovat české naděje na elektronické scéně. Na třech podiích se během víkendu představí čtyřicítka jmen. Dojde na divadlo, workshopy, diskuse.

Klubová noc / United Islands : 20.6. Praha
Jen o týden později proběhne na území hlavního města přehlídka domácích interpretů, kteří už prokázali, že mají nárok na to být součástí klubové scény. Lépe obsazenou multižánrovou přehlídku letos nenajdete.

Foals : 4.7. Rock for People, Festivalpark Hradec Králové
Kdo měl příležitost vidět/slyšet jejich nedávné vystoupení na Radio 1's Big Weekend 2013, ví proč tu jsou

Queens of the Stone Age : 4.7. Rock for People, Festivalpark Hradec Králové
Protože slyšet "My God is the Sun" naživo se může stát vrcholem léta.

Creepy Teepee : 12.-14.7. Kutná hora
Festival plný skutečně originální žánrové muziky, se kterou se následně proslaví někdo jiný.

Colours of Ostrava : 18.-21.7. Colours of Ostrava, Dolní Vítkovice
Nejbarevnější line-up

Visegrádský fond : 1.-3.8. Sázavafest, Světlá nad Sázavou
Minipřehlídka geograficky spřízněných kapel může být z hlediska srovnání s našimi umělci k nezaplacení.

Wilkinson : 2.8. Let It Roll, Benešov
Za singl "Heartbeat" obdržel nedávno nálepku "Hottest Record in the World", tedy prestižní značku, kterou uděluje prostřednictvím BBC Radio 1 Zane Lowe ve svém vysílacím okénku věnovaném té aktuálně nejlepší hudební produkci. Rázem se z Marka Wilkinsona stal jeden z nejsledovanějších dnb producentů.

Kendrick Lamar : 22.-24.8. Hip Hop Kemp, Festivalpark Hradec Králové
Potřebuje tohle jméno vůbec nějaký komentář?

Baauer : 22.-24.8. Hip Hop Kemp, Festivalpark Hradec Králové
Trap? Trap!

Bonus ZDARMA: The Sun Festival : 16.-18.8. Festivalpark Hradec Králové = 300 DJs na jedenácti pódiích
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...