... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Červenec 2013

Kittchen - Radio: LP verze

28. července 2013 v 17:15 | Petr Balada |  recenze cz
"Myslím si, že být citlivý, brát si věci k srdci a nechat je na sebe působit je jediný způsob, jak v současném světě přežít." (Toy Box)

Ten citát tu, samozřejmě, není náhodou. Toy Box je autorkou komiksu "Voda", který podle předlohy interpreta vytvořila pro LP verzi desky. Nechat ho na sebe působit při poslechu, může způsobit drobné psychické nepohodlí. Temně laděný příběh totiž díky velkému formátu získal na intenzitě přenosu sdělení.

Opět se prokázalo, jakou výhodu formát LP pro booklet představuje. Tady se ho navíc podařilo využít k uměleckému vyjádření výtvarníka, který má s Kittchen společnou anonymní identitu i schopnost dát svému dílu moc zprostředkovat emoce. Vynutit si je od příjemce. Obratně se vyhýbají nebezpečí manipulace či podbízivosti. Svému divákovi a posluchači pouze nabízejí prostředek k vlastnímu vyrovnání se s nimi. Používají přitom formu zneklidnění. Vytržení z konformity. Tedy pravého opaku od popu, masové produkce.

Co se týká samotného obsahu desky, ten se od předchozích vydání neodchyluje. Pouze závěrečná "Bouře" postrádá finální instrumentální vyvrcholení. Rozdělením na dvě poloviny se samozřejmě porušila nutná kontinuita poslechu, kterou jsem považoval za důležitý faktor při hodnocení. Částečně to vyvažuje zvuk, který s drážkami (na bílém podkladu) dostal prokreslenější podobu. Ale co je důležité, i jako LP zůstává "Radio" nejlepší letošní domácí nahrávkou.


Kittchen - Radio LP ... k objednání
Kittchen - Radio ... recenze

Berenika Kohoutová - Berenica Meets Jazz ... 50%

28. července 2013 v 12:58 | Petr Balada |  recenze cz
Berenika Kohoutová zachází s češtinou stejně jako mnozí z nás s angličtinou. Přízvuk dává tam, kde by být neměl. V praxi to znamená, že většina samohlásek končí protažením i v nečekaných místech (nervý, v tašcé). Proč začínám recenzi zrovna tímhle? Protože hledání míst, kde se tak děje, je na téhle desce nejzábavnější.

Ten nápad vůbec nezní špatně. Uznávaný hudebník a mladá herečka natočí popjazzovou nahrávku. Případné námitky zažene jméno Emila Viklického v roli uznávaného hudebníka. A Berenice Kohoutové může posloužit jako alibi, proč ten zločin na jazzu vlastně spáchala. Z výsledku lze odposlouchat, že je to živel. A také, že psát texty vyžaduje stejnou odvahu, jako si přiznat, že jazzová zpěvačka ze mě nikdy nebude, a to nejlépe ještě před natočením desky.

Berenice Kohoutové nevěřím na "Berenica Meets Jazz" ani jako zpěvačce, ani jako textařce. Dokonce i té slibované drzosti obsahuje málo. Po většinu času je prostě jenom protivná. Zvláště v pasážích, kdy se na malém prostoru přepíná na vysoké tóny a má pěvecký výraz diblíka podobný hereckému zpívání ve filmech pro pamětníky z první poloviny minulého století. A když už jsme v těch rolích, zaráží, že se jí nepodařilo v žádné ze skladeb přepnout hlas do svůdného módu, tak, jak to umí třeba Jana Koubková nebo Katarína Koščová na výtečném popjazzovém albu "Nebotrasenie", abychom dodrželi rámec žánru.

Dát dohromady text není jednoduchá záležitost. Ulehčení existuje. Ignorance určitých jazykových pravidel. Zvláště ve chvíli, kdy jste zároveň textařem i interpretem. To pak můžete rýmovat kde co s kde čím, a to i bez zvukové podobnosti jednotlivých slov. Stačí si při zpěvu pohrát se samohláskami. V českém popu jsme zvyklí, v jazzu to mně osobně vadí. V případě "Berenica Meets Jazz" se jedná o povodeň s rozsahem, který z toho dělá komickou záležitost pro pobavení.

Tematicky se Berenika Kohoutová pohybuje na tenkém ledě. Vedle vztahových záležitostí se vypořádává se zlatými slečnami na prodej ("Karlovky") i posedlostí tělesnou hmotností ("Feel Slim"). Led sice popraská, ale drží. Způsob interpretace pak odpovídá spíše muzikálovým číslům, což vrcholí songem "Duet nemilostný".

Chybí jazzový feeling v hlase. Příkladem je karaoke cover "Je nebezpečné dotýkat se hvězd". Hostující Dyk se v něm pohybuje s náskokem světelné míle (a to se ještě krotí). Co nedodává hudbě zpěvačka, musí nahnat hudba sama. Emil Viklický se snažil. Některé kousky by člověk raději slyšel v instrumentální podobě, ale od toho existuje jeho sólová tvorba.

Přiznávám, že k desce se vracet nebudu. Snad jen k písničce "Labutě". Ta má, navzdory všem uvedeným textařským nešvarům, alespoň nějakou náladu. Jinak raději znovu sáhnu po již zmíněném albu Nebotresenie dokonale vystihujícím popjazzový mix. Berenika Kohoutová, aniž by to zamýšlela, natočila spíše něco jako punkjazz. Zhmotněnou představu frndy ze Žižkova ("Frnda") o žánru, který jednou slyšela v televizi.

James Pierce - Rodeo ... 70%

27. července 2013 v 13:13 | Petr Balada |  recenze cz
Od prvního poslechu k těmto řádkům uplynulo několik týdnů. Odstup pro jistotu. Abych se přesvědčil, že nejsem blázen. Ale i po aktuálním přehrání alba si tím nejsem jistý. Pořád je to ode zdi ke zdi.

O spoustě intepretů se říká, že se pohybují na hraně vkusu a nevkusu, umění a kýče, možného a nemožného. V případě osoby říkající si James Pierce o hranu nejde. Je to široký pás. "Rodeo" má na jedné straně parametry hloupého spotřebního popu, vlezlé šmíry, neobhajitelné špatnosti (opravdu příšerný cover a booklet). Na straně druhé ho lze vzhledem k téměř anonymnímu způsobu vzniku a bez zaštítění vydavatelským domem či alespoň malým labelem považovat ve výsledku za malý zázrak s odposlouchanou trendy produkcí, výrazným smyslem pro hit a s patřičnou dávkou drzosti, že si na něco takového troufnul.

Na celém albu je totiž nejvíce zarážející právě ta samozřejmost, s jakou se tu střídají tracky s geniálními popovými refrény a nepovedené příštipky doplňující ty nejhorší domácí pokusy o aktuální sound. A právě nejednoznačnost úmyslu ve vztahu k jeho sebejistému provedení mě zabránilo pustit se do recenze bezprostředně po seznamovacím kole. Už tehdy jsem byl nicméně přesvědčený, že se jedná o jeden z nejzajímavějších hudebních produktů poslední doby, a to s vědomím všech případných konotací, které označení produkt může vyvolávat.

Úvodní "Haunted Hills" věrně ilustruje odrazový můstek. Zjistíte z něj, že nejhorší složkou je jalový vokální projev. Zároveň ale nabízí slušný refrén a vůbec dodržuje náležitosti běžného hitu komerčních rádií včetně tříminutové stopáže. Následuje špatná "Too Soon To Cry", nejpodařenější písnička první půlky "Blue" a stupňující se krize s položkami "Crossfire", "We're Never Coming Back" a "Rodeo". Pokud vydržíte až sem, slibuji, že v rámci žánru už to horší nebude. Se sedmou "Nice Meeting You" jakoby jsme se totiž vraceli na začátek. Tentokrát ale máme před sebou mnohem interesantnější polovinu.

Každá další skladba je podařenější a snesitelnější. Nabízející propracovanější stavbu, živější zvuk. Dojde i na sedmiminutouvou dvojskladbu "Flare/Glow" náznakově koketující s elektropopem (podobně "Scare Me One More Time"). A například "Make Them Walk" je složená pro skákání pod pódiem. Deska pak ústí do působivého závěru, hlavního důvodu vysokého hodnocení. "Beating Dawn the Walls", "My Home" a "Seven Horses". Takhle by měla znít hudebně sebejistá odpověď na ostrovní pop. Zůstává ovšem otázka, jestli je proveditelná i naživo. S poukázáním na zpěv a prodejný obal bych se toho docela bál.

James Pierce - Rodeo ... poslech

Depeche Mode - Praha 23.07.2013

24. července 2013 v 20:06 | Petr Balada |  Hudba
Když si dopřejete nadstandard v podobě lístků na sezení, můžete sledovat velmi zajímavý úkaz. Vyžaduje to však usednout na své místo minimálně s hodinovým předstihem. Jedině tak budete svědky jedinečného divadla, kdy se nepřetržitě tekoucím bočním přítokem vlévají na plochu stovky a stovky lidí, aby postupně zaplnily sluncem zkoušené prázdné koryto hlavního toku budoucí zábavy. A pokud máte štěstí na doprovodnou hudební kulisu, sledujete v podstatě fascinující instruktážní film.

Úterní Eden to zažil. Neboť, než přišla na podium předkapela, ozývaly se z reproduktoru minimalistické repetitivní beaty, které svým odosobněným charakterem dokonale dokreslovaly hemžení na ploše. Z jednotlivých návštěvníků koncertu se rázem stala anonymní masa vyvolávající svým nekonečným proudem dojem dokola se opakující smyčky. Krásná choreografie.

Nástup Chvrches mou pozornost odpoutal. Navzdory technickým problémům i krátký set stihl nastínit důvody, proč se ocitli na seznamu nejlepších nováčků letošní festivalové sezóny. Při jejich dynamickém synthpopu se nešlo ubránit myšlenkám, zda by náhodou podobně nezněli DM, kdyby nyní začínali. Nebo na druhou stranu, že by tak měli znít, pokud se ještě chtějí v budoucnu zapsat do žebříčků výrazným hitem.

Sebejistá, ale ne arogantní, zpěvačka bez problémů komunikovala s publikem a i za to, jak zvládla problémy s odposlechem, si získala sympatie fanoušků pod pódiem, kteří ji v krizových chvílích podrželi povzbuzujícím tleskáním. Bylo by milé, kdyby se podařilo Chvrches dovézt na samostatný koncert.

Hvězdy večera překvapily dodržením časového plánu. Když otevíraly svůj program, čekaly ještě venku zástupy majitelů lístků. Ale protože začátek se nesl ve znamení poslední desky, zůstávali příchozí ještě poměrně v klidu. Což ostatně platilo pro celý stadion. A byl to také největší paradox celého koncertu. Rozdíl v přijetí repertoáru podle doby vzniku nemohl být křiklavější. Zvláště ve chvíli, kdy i držáci těsně pod pódiem spustili své ruce dolů. Z pohledu sedícího člena jižního sektoru tahle sinusoida celkovému dojmu věru nepomohla. Strhující atmosféra se stojícími tribunami versus lhostejné podupávání v rytmu konverzace s okolím a řešení problému s tekutinami. Staré vs. nové.

Když si dopřejete nadstandard v podobě lístků na sezení, můžete vidět i víc než novináři. Proto mi to nedá a musím ještě uvést na pravou míru dva mediální mýty, které se už stihly objevit v recenzích. Nejdříve černá barva. Mé zahanbení z toho, že tento odstín na sobě nemám, vzalo velmi rychle za své. Spolu s ostatními jsem byl v převaze. Blahopřání k narozeninám. Informace o celém stadionu držícím přání nad hlavou, měla ve skutečnosti podobu necelé jedné třetiny plochy (tedy sektor stání pod podiem) a několika málo dalších jedinců rozesetých po ostatních místech arény. Nejen strach má velké oči.

Colours of Ostrava - Ostrava, Dolní Vítkovice 19.07.2013

21. července 2013 v 15:04 | Petr Balada |  Festy 2013
"Dej tomu místu čas, zvykneš si," uklidňoval jsem se polohlasem ve chvíli, kdy mi bloudění po něm zabralo valnou část stopáže prvního koncertu, který jsem chtěl na Colours navštívit. Active Stage jsem nakonec našel. Dostatek pochopení pro spojení Dolních Vítkovic s touto akcí nikoliv. Festival bývalý důlní areál neoživuje, ale koná se v něm navzdory jeho opuštěné funkčnosti. Čekal jsem jednoduše větší vtažení všech těch budov a konstrukcí do hry. Místo toho posloužily jenom jako originální kulisa přemnožených stánkařů a atraktivní panorama pro vystupující na hlavním pódiu za nočního osvětlení.

Je přitom s čím porovnávat. Freeze fest má oproti Colours velmi zanedbatelný rozpočet. David a Goliáš. Přitom se mu bývalý vojenský areál v Milovicích podařilo před dvěma roky zapojit a oživit nesrovnatelně hodnotnějším způsobem. Výtvarné instalace v prostoru nebo 3D mapping připravený na míru udělaly s místem divy. Čekal jsem něco podobného (popravdě řečeno ještě velkolepějšího) i v Ostravě, ale místo toho byly v nabídce jen indoorové výstavy. A animovaný spot, který jsem zachytil na jedné z budov při hlavním rozcestí uvnitř areálu. Chápu, že s národní památkou nelze dělat psí kusy, ale opravdu bylo tohle (a fosforeskující origami) maximum možného?

Ono první vystoupení, které jsem z valné většiny zmeškal, patřilo Václavu Havelkovi. Podařilo se mi zúčastnit pouze posledních třech písniček. I z nich jsem měl však stejně rozpačitý dojem, jako z celého místa. Naštěstí následoval koncert, který byl z čistě hudebního pohledu nejlepším zážitkem dne, což jsem si plně uvědomil ve chvíli, kdy jsem Dolní Vítkovice po půl třetí ráno opouštěl.

Ale zpátky k šesté hodině odpolední. Na Fresh Stage právě úřaduje Jana Lota. Skromná v projevu k posluchačům před sebou, ale o to více emocí nabízející ve svých písničkách. Obklopená skvělými muzikanty, kterým nezapomíná nechávat prostor, aby i oni ukázali, co umí. Výborně sestavený playlist bez hluchých míst (díky spíše komornímu charakteru repertoáru nemohl být kontrast k industriálu okolo větší). Jistota v nádherně zabarveném hlase. Paráda.

Vzhledem k těsné časové návaznosti, rozmístění pódií a problematickému podloží se i na další představení dostávám se zpožděním. Kittchen prozatím vede v souboji o nejlepší letošní domácí desku, a tak jsem byl zvědavý na její živé provedení. Možná za to mohlo horší nazvučení, možná předcházející zážitek, ale přijít na chuť dění na jevišti bylo poněkud obtížnější. Nicméně stalo se. Utvrdil jsem se v názoru, že nahrávka je mimořádnou událostí. Stejně jako v tom, že celá ta šaráda s maskou je blbost, což se projevilo zejména ve chvíli dělení se o rodinnou historku před přídavkem. Zvláštní.

Inspiral Carpets. Pamatuji je, když byli na vrcholu slávy. On to tedy byl v globálním měřítku spíše kopec, ale k devadesátkám jejich produkce, která se stala generačním kultem, zkrátka patří. Nakonec z toho nebyl jenom vzpomínkový večírek. Došlo na novou skladbu a pod pódiem byly i mladší ročníky než třicátníci. Zřejmě jejich děti, které vše pečlivě zaznamenávaly do paměti moderních technologií. Tu žádná droga neponičí.

Damien Rice. Do určité minuty to byla přehlídka dokonale výrazově podaných teskných songů mísících se s řečmi okolostojících. Atmosféra se proměnila až s příchodem hostující Markéty Irglové. Ne, že by doprovodný hovor ustal, jen se zaměřil na dění na jevišti. Tedy především na fakt, že Irglová je větší než Rice. Pak přišla scénka s dívkou z publika. Byl jsem za ni vděčný. Utišila komunikaci všech, kteří si přišli popovídat přesně na místo, odkud jsem chtěl koncert poslouchat.

Bohužel, utišila ji jen na chvíli. Z jedné strany ženské hlasy komentovaly sokyni na pódiu, z druhé se ty pánské dohadovaly, jestli to, co umělec kouří, není náhodou tráva. Obě pohlaví se pak shodla, že do téhle fáze to byla docela nuda. Souhlasím, ale liším se v úhlu pohledu. Tím, že zábavná vložka byla (až na výběr partnerky) dopředu připravenou akcí, jakoby Rice popřel první polovinu svého koncertu. Od folkaře bych očekával spontánnější přístup. Takhle to byla trošku smutná legrace. Dokazující, že spolehlivou cestou, jak se stát (nejen) pro festivalové publikum nesmrtelným, je opít se na jevišti. Kdo by to byl řekl, že se Damien Rice vydá cestou bulváru.

Další zastávka Drive Stage, soukromě přejmenovaná na Prach Stage. Mama Rosin mě ale vydržela bavit jenom chvíli, a tak jsem zahájil přesun napříč areálem před Gong, kde se promítalo dění v sále, který právě opanovala Aneta Langerová. Bezpochyby je ve vrcholné formě. Ani před obrazovkou se nešlo ubránit potlesku. Doznívající projekt Pár míst jí zkrátka ještě přidal na umělecké soběstačnosti a nezbývá, než se těšit na připravovanou desku. Způsob, jakým bude tento rozlet ve své nové tvorbě reflektovat, může přinést překvapivé výsledky.

Woodkid. Vizuálně uhrančivé, hudebně po pár minutách poněkud vyčerpané. Hypnotická barva hlasu však nutila udržet pozornost. Nejlepší byl koncert paradoxně ve chvíli, kdy měl intonační problémy. To jsem měl alespoň pocit živého organismu. Někdy je strojová přesnost a nutnost být synchronní s vizuálními efekty prostě na obtíž. Ale jako závěrečné číslo druhého festivalového dne pro největší pódium to byl vynikající dramaturgický tah.

Následující čas už byl poutí po zbylých atrakcí v provozu, aby těšně po půl třetí byla utnuta veškerá produkce a lid vyhnán z areálu. Proč tak brzký konec? Těžko říci. Jak hovoří příznivci byznysu s vratnými kelímky, areál je díky nim rázem čistší, úklidu netřeba. Snad jen, že by chtěli vysbírat nedopalky od cigaret, co se všude povalovaly. Ale i tady bych měl jeden zlepšovák. Zákaz kouření běžných cigaret. Dovoleny budou pouze ty elektronické s logem festivalu, které se budou prodávat ve všech stáncích s pivem točeným do omývatelných pohárů.

Tommy Indian - Moon Dreamer ... 60%

20. července 2013 v 19:33 | Petr Balada |  recenze cz
Už během první půle mě zarazily dvě věci. Řazení písniček a refrény na uzdě. Přiznávám, že si nepamatuju, kdy naposledy jsem poslouchal desku, kde by se střídal rychlý a pomalý track. To přesně se děje v tomto případě. Očekávám od každé dlouhohrající nahrávky vývoj, dramaturgii. Je to součást hodnocení a celkového dojmu. Tady veškerý pokus o vybudování atmosféry, vtáhnutí do poslechu většího časového bloku odpadá. Samotné rozbití na singly by však nemusela být až taková tragédie. Navíc druhá polovina je výrazně vyrovnanější a kompaktnější. Ale ke slovu se dostává faktor číslo dvě, který zasáhl do výsledné známky.

Kapela umí napsat výrazné songy s chytlavými refrény. "Dive Baby Please", "Ten Thousand Miles Away" nebo "Suzie" jsou hity. Jenomže ve chvíli, kdy má písnička našlápnuto vyvrcholit v gejzír, to jenom žbluňkne. Především v prvních dvou výše uvedených případech by člověk čekal v produkci ještě daleko větší příklon k britské scéně. Protože, co si budeme povídat, nic příliš originálního Tommy Indian nepředvádí. Jenomže tam, kde anglosaská scéna umí dotáhnout sebehorší citoslovcový refrén do stadionového chorálu, zůstává naše nahrávka ve verzi pro výtahy. Chystal jsem se ke skoku, ale bylo z toho jen podupávání nohou. Snad je to v živém provedení živelnější.

Ostatně ono celé album má poněkud línější tempo. V tomto směru se jedná o letošní nejlepší letní českou desku pro teploty nad třicet stupňů. Reklamní moto by mohlo být Poslech, který vás nezpotí. Ale ještě na chvíli zpátky k obsahu. Během šesté položky dochází k určitému zlomu. Objevují se náznaky toho, že by Tommy Indian nemusel přeci jenom zapadnout mezi desítky kapel s podobným repertoárem. Laškování s moderním country zvukem, ke kterému se od "I Know You're Lonely" přiklání, nezní vůbec špatně. A v okamžicích, kdy se zpěvák pouští do hlubších poloh svého hlasu, začne blikat světlo naděje, že by v budoucnu mohlo jít o kapelu, která bude snadno identifikovatelná. Vymezit se proti zbytku pelotonu je hlavní úkol pro druhou desku.

Jak se dělá novinový titulek? (slovní úloha)

20. července 2013 v 18:23 | Petr Balada |  Slova!
MF Dnes ve svém sobotním vydání otiskuje na sedmé straně zprávu s titulkem "Zloději spálili obrazy Picassa, Moneta i Matisse". Co se dozvíme z odstavců pod ním?

Hned v tom prvním informaci, že skupina rumunských zlodějů obrazy spálila zřejmě, (přičemž v novinách je navíc v podivně uplatňované verzi shody přísudku s podnětem sloveso s koncovkou spálili).

Ve druhém odstavci se píše: Matka jednoho z nich cenné umělecké skvosty nejprve zahrabala na hřbitově, později je spálila.

A ve třetím? Tuto verzi nyní kromě ženiny výpovědi potvrzuje provedená analýza popela.

Otázka: Je matka zřejmě zloděj? Vzal by ji Ištvan do vazby za žhářství nebo za krádež?


Pohoda - Trenčín 11.-13.07.2013

14. července 2013 v 17:48 | Petr Balada |  Festy 2013
V následujících odstavcích se dozvíte, kdo šlapal lidem po hlavách, kdo pouštěl Boney M, a která česka kapela předvedla jeden z nejlepších koncertů za celý festival.

Pohoda je o jedinečných okamžicích. Chvílích, které ani nemusí souviset s muzikou, ale přesto se právě kvůli nim každý rok vracíte. Vzpomínám si na svoji první Pohodu. Usedl jsem po absolvování debaty na téma eurovalu na jednu z lavic. Naproti přes stůl vzala místo o dvě generace starší dáma. Dali jsme se do řeči. Ukázalo se, že právě přišla z diskuse s Karlem Schwarzenbergem, která se konala zároveň s tou mou, jen o kousek dál. Vyměnili jsme si zážitky a po chvíli se rozloučili. Víckrát nás osud/náhoda dohromady nesvedl. Do té doby mě ani nenapadlo, že je podobné setkání na hudebním festivalu vůbec možné. Netěším se proto pokaždé do Trenčína pouze za svými oblíbenými (a budoucími oblíbenými) interprety, ale právě za takovými momenty, za celkovou atmosférou festivalu. Letos počtvrté. A tady je pár postřehů.

Vstup. První změna. Loňské cedule "Prodám lístek" vystřídaly už od zastávky kyvadlové dopravy kartonové prosby "Koupím lístek".

Areál. Hned při vchodu do samotného centra dění agrární výchova v akci. Stan vystlaný slámou a uprostřed ohrada s kuřaty a hosteskami vysvětlujícími, že jedině jimi prezentovaný chov činí mláďata šťastnými. A o pár metrů dál, pod stejnou značkou, se již odchovaní dorostenci šťastně točili na tyči v nepříjemně sálajícím horku. U které z atrakcí byla větší fronta snad ani netřeba dodávat.

Mimochodem jídlo ve všech podobách bylo bočním tématem letošního ročníku. Tak širokou škálu nabídky nepamatuji. Od čerstvého mraženého jogurtu přes rozšířený sortiment ovoce a zeleniny po jídelnu se středoevropskou, vyšegrádskou a asijskou kuchyní. K tomu se na tradiční kreativní louce stala skulptura opečeného párku v nadživotní velikosti tří prasat nejvděčnějším úlovkem ke společnému fotu. Víno se prodávalo na více místech než pivo a i kávu si bylo možné dopřávat formou výběrového řízení. Ve všech mycích korytech pitná voda.

Logicky navážu toitoikami. Zdálo se mi jich letos méně, ale spočítané to nemám. Každopádně k dokonalosti byl doveden časový plán jejich údržby. Na koho se letos alespoň jednou nedobývaly čističi, jako by nebyl. Tomu říkám servis. A ani tentokrát nechyběla možnost uklidnit se zvukem tekoucí vody. Tedy ano, splachovací záchody byly též přítomny.

Od kultury hygienické ke kultuře volnočasové.

Program. Čtvrtek. Velmi, ale opravdu velmi silný první den. Oproti předchozím ročníkům došlo k jeho posílení a rozšíření. Hrálo se více, mohlo se volit.

The Bots. Na začátek slabota. Výborné bicí, mizerný vokální projev. Problémy s ozvučením, které vystoupení kouskovaly.

Polemic. To byla, pánové, jízda. Dvouhodinová prodloužená. A došlo na "Get Lucky" i "Out of Space".

Kaiser Chiefs. Omlouvám se za své pochyby. Netušil jsem čeho je ta parta schopná. Předvedla vskutku mistrovskou lekci, jak dělat vygradovanou koncertní show. Ani zpěvák utíkající z bezpečí pódia blíž k lidem ve vzdálenějších řadách nechyběl. Tady prostě nešlo nepodlehnout zpovykané atmosféře.

Major Lazer. Stejně jako v tomto případě, kdy melting pot bublal o život. Vedle klasicky vyžadovaných disciplín (zpívání, tleskání) došlo i na méně provařenou věc - svlékání z trik a následné vyhození propocených textílijí do vzduchu. Byl to blázinec. Umělci žasli, bavili se a neustále děkovali za atmosféru. To se ostatně na Pohodě děje často a letošek nebyl výjimkou.

The Smashing Pumpkins a Diplo. Občas se přihodí, že jména, na která čekáte, zklamou. V obou těchto případech však není na vině snížená výkonnost, ale jednoduše fakt lepších a zábavnějších předskokanů.

Pátek
Panáčik. Bez doprovodného pohybového divadla, které předvedl před rokem, se kus originality ztratil. Chuť provokovat nikoliv. Zakončit právě na domácí půdě půlhodinový set repetetivním přeříkáváním Otčenášů a Zdrávasů ústících do zběsilé skládanky slov z obou modliteb za elektronického hudebního doprovodu, je dobrý hec.

Bratislava Hot Serenaders. Noblesní hodinka s hostujícím Ondřejem Havelkou a Milanem Lasicou. Druhý z jmenovaných se postaral o první z kouzelných okamžiků toho dne. To když přišel na pódium přesně ve chvíli, kdy kapelník oznamoval, že poté, co neplánovaně zahráli píseň věnovanou dešti, dají ještě jednu skladbu a následně přijde první host. Mistr Lasica svůj předčasný vpád na scénu okomentoval s lišáckým úsměvem sobě vlastním tak, že orchestr sice chtěl zahrát ještě jednu skladbu, ale on jim v tom zabránil, protože se už nemohl dočkat.

Sam Lee and Friends a Naive New Beaters. Neoblíbené křížení způsobuje touhu být na dvou místech zároveň. Jedním z řešení je rozpůlení hodiny do dvou bloků. K její první polovině můžu jen říct, že jsem dlouho neslyšel folk, který by více vystihoval podstatu žánru. K druhé tolik, že NNBS by chtěli přijet za rok zas.

Zrní. Vrátil se mi pocit z podzimní verze Pohody, kdy jsem během vystoupení Fiordmoss byl hrdý, že u nás máme takový projekt, s kterým se můžeme chlubit. Zrní přilákalo velké množství publika, které živě reagovalo, a chlapci díky tomu odehráli jeden z nejlepších koncertů letošního ročníku festivalu. Vážně dobře jim to vyšlo. Zapomínám tímto na svou skepsi vůči nim.

O.Children a Bloc Party. Kdyby O.Children měli jiného zpěváka, zněli by jako Bloc Party, což obráceně ovšem neplatí.

Django Django. Jeden z těch typů koncertu, kdy si říkáte, jak je krásně na světě.

Atoms For Peace. Chtěl jsem dát tři songy, ale uhranut vydržel až do konce. Můžu říct, že jsem byl u hudební Události letošního léta. Navzdory trucovitému otálení superskupiny s příchody na přídavky, nutno říct, že to jsou muzikantsky velcí páni, kšiltovku dolů.

Justice DJ set. Rozhodně nejzábavnější dvouhodinovka festivalu, která se poněkud zvrhla. V dobrém, samozřejmě. Justice se nám rozhodli dát lekce z diska. V pečlivě připraveném setu tak zabrousili do jeho historie a vytáhli i velmi překvapivé zbraně. Jednou z nich byli dokonce Boney M. Atmosféra pod stanem a blízkém okolí dosáhla stavu horečky páteční noci. Justice vyjukaní z toho, co se to pod nimi děje, rezignovali v druhé půlce na připravené tracky a ukázali svou jinou tvář. Začali se skutečně bavit. Zdálo se, že se vzájemně trumfují, kdo vytáhne větší perlu z archívu. Dali George Michaela, Queen i "I Love Rock 'N Roll" ve verzi Joan Jett. Všechno originály, prosím, žádné remixy. To byl bugr. Kdo nebyl, neuvěří.

Sobota
Modré hory a Prago Union. Dva projekty, jedna energie. Slovenské Modré hory vydávají na podzim novou desku "Bigbeat". Mohlo by to být velmi zaujímavé…

Midi Lidi se předvedli na hlavním pódiu velmi obstojně a i vůči zahraničním jménům dostatečně konkurenceschopně. Proč vlastně podobný prostor nedostávají na domácích festivalech? Jinak, dívat se na leteckou akrobatickou show za doprovodu písně "Bujón" byl velmi zajímavý zážitek.

Ewert and The Two Dragons. Je obdivuhodné, jak vychází dramaturgii festivalu poskládat program s ohledem na žánr a čas vystoupení. Loni Guillemots, letos draci z Estonska. Pohodička na Pohodě.

MØ. Objev festivalu z Dánska. Bude samostatný profil.

Orquesta Buena Vista Social Club. Ač nesdílím nadšení nad touto legendou, své kouzlo jejich koncert bezpochyby měl. Byla jím nejstarší dámská účastnice souboru, která diváky i sebe rozpumpovala latinskoamerickým rytmem natolik, že se jí z pódia nechtělo. Zasahovat musel kolega z orchestru, který ji nenápadně nasměroval pryč. A ani přídavek nebyl.

Bonobo. Lehká nuda. Nevzrušivé a příliš dietní.

Nick Cave and The Bad Seeds. Melancholie poslední desky vzala povětšinu času za své. I když z ní něco málo odeznělo, včetně titulní skladby, byl Nick Cave spíše ďábelským kazatelem. Ale také hypnotické představení s punkovým nádechem může přinést odlehčenější momenty. Tady byly dva. V prvním zapomněl Nick Cave pořadí písniček. Ve druhém se mu nepodařilo na piano trefit tóninu melodie, z čehož elegantně vybrousil zpěvem jenom za doprovodu předehrávající kytary. Publikum mu leželo u nohou. A on, když zrovna neplival po pódiu, jim šlapal po hlavách. Připravenou rampu v úrovni hlav první řady využíval často. Vykročil jednou nohou do lidí a ty ho drželi. Oddanost fanouška může mít různé podoby. Dobrý koncert.

Tolik k muzice. Doprovodných aktivit bylo tentokrát tolik, že popisovat je, nemá cenu. Stihnout se beztak všechny nedají. A na některé se nelze pro velký zájem ani dostat. Ale i pouhá procházka festivalovým areálem a nahlížení do stanů různých barev a velikostí, kde se právě něco dělo, stojí za to. A že na Pohodě se děje něco pořád, snad nemá cenu dodávat. Takže jste si to právě ani nepřečetli. Děkujeme za pochopení. Error.

Track Tip: VR/NOBODY - If You Stay

6. července 2013 v 13:20 | Petr Balada |  TrackTip
Muž s nezávislým hlasem Václav Rouček a neméně talentovaný producent NobodyListen stvořili velkolepou skladbu, která je, doufejme, pouhým startem jejich spolupráce. Potřebnou zárukou, že jedou dál, by mohla být zpráva na fb profilu NL, ve které dává vědět, že dělají na spoustě věcí a "If You Stay" je skutečně pouze prvním singlem. Hurá!


Rock for People - Hradec Králové 04.07.2013

5. července 2013 v 16:53 | Petr Balada |  Festy 2013
V následujících odstavcích najdete jméno budoucí hvězdy z Německa, odpověď na otázku, jestli Queens of the Stone Age předvedli koncert festivalové sezóny, co jsem viděl z Karla Gotta a dojde i na oblíbené vratné kelímky.

Čtvrteční festivalový den začal mile absurdním představením. Před hlavním nádražím v Hradci Králové rozbila svůj stánek parta performerů s heslem, dle kterého je jejich úkolem dávat lidem štěstí. Ve skupinkách chodili po kolemjdoucích i kolemstojících, aby jim nabízeli květiny s ovocem. S doprovodnou prosbou o finanční podporu. A pak, že si štěstí za peníze nekoupíš. Zábavnost celé situace završovala separátní reklamní dvojice nabízející ovocné pivo. Zdarma. Do toho z přistaveného soundsystému hráli Foals. Vítejte v hostitelském městě Rock for People!

Po dezorientačním pochodu mezi stanovišti - páskovací centrum, pokladna, páskovací centrum, vchod - konečně uvnitř muzice zaslíbeného areálu. Chvíle bloudění se scvrkla na minimum. Ještě, že těch pódií nebylo opravdu deset, jak vyhrožovali. Za branou se kapely ve skutečnosti střídaly na čtyřech, přičemž souběžně hrály nanejvýš dvě.

Showcase Stage v hangáru měla uvnitř příjemný chládek. Přesto, když jsem do něj vcházel poprvé, sedělo více lidí venku před projekční plochou. Blackout Problems z Německa (země původu je součást celého překvapení), kteří zde celý program zahajovali, se stali na dlouhé hodiny tím nejlepším, co bylo o třetím festivalovém dni k vidění i ke slyšení. Zhruba tři stovky diváků s nimi prožívali dojemnej big fucking evropskej sen. A rozhodně byli kapelou, které jsem toho dne jediné věřil slova o nejlepším publiku, nejlepším zážitku.

Začalo to nevinně a jednoduše. Prosbou, aby diváci roztroušení po hangáru přišli blíž pod pódium. Přišli. A s přibývajícím časem jsme jim ochotně plnili i další přání. Sednout na bobek. Rozestoupit do stran a následně pogovat kolo, kolo mlýnský, zpívat refrény pod pódiem i přímo na něm. Mladá trojice za nástroji byla z každé odezvy upřímně potěšená. Smáli se a chodili jeden za druhým, aby se ujistili, že je to pravda.

V půlce představení už to lídr nevydržel a v angličtině se s rozzářenou tváří podělil o příběh kapely, která ještě před rokem seděla doma a snila svůj hudební sen o světové kapele. Pak si rádia všimla jejich singlu "Home". Všechno se změnilo. Blackout Problems začali dostávat pozvánky na festivaly v takové míře, že každý týden mají letos o kšeft postaráno. A není se čemu divit, dodávám já. Výtečně zahraná ostrovní indie směs. Výborný repertoár, ve kterém se střídají tempa. Jistý vokální výkon od obou zpívajících členů. O téhle partě ještě uslyšíme.


Nejspíše se neztratí ani další parta, z téhle nejzáslužnější stejdže. Dánští Dance With Dirt by se sice mohli spíše jmenovat "Zbytečně hlasitě", ale muzikantsky tomu nebylo příliš co vytknout. Horší už to bylo s prezentací. Jejich pozérství však strčila do kapsy česká kapela, která stála na vrcholu černé série mezi čtvrtou a šestou hodinou odpolední, kdy se světácky tvářící RfP proměnil na provinční Benátskou noc. Jen neoriginální české interprety vystřídali ti stejně neoriginální zahraniční.

Hudebně nudný podvečer odstartovali Hactivist, ze kterých jsem na pár minut sběhl k Friska Viljor, až jsem se dostal k již zmiňované domácí akvizici. Z té už jsem zdrhnout neměl sílu. A ono také nebylo kam. Hentai Corporation, dámy a pánové. V programu se o nich píše jako o mladé trash-rocknrollové pětici z Prahy, snažící se zvrátit stereotypní směřování české rockové scény. Neodpustím si laciný vtípek a napíšu, že něco se určitě zvracelo, ale každopádně to bylo nejsměšnější hudební číslo, které jsem kdy zažil. Spojení mrtvého stylu s balíkovským vystupováním frontmana neustále si pokoušejícím navléknout a svléknout košili bylo hodně dada.

Pocit, že horší už to nebude, mě zavedl poprvé na hlavní stage. Tak nevím, ale slyšel někdy předtím dramaturg festivalu Kirila Djaikovskiho živě, než ho pozval? Tahle produkce byla pro největší stánek asi nejhůře zvolenou formou pro splnění úkolu - dáme tam taky trochu balkánu. V podstatě DJ set doplněný o několik živých elementů byl nudnější než Gipsy.cz na poslední desce. Došlo mi, že motem čtvrtečního dne RfP jsou žánry a kapely, které mají své výsluní za sebou. Což potvrdili mnohem později i až příliš předvídatelní Klaxons.

Chloe Howl, hudebně nejsvěžejší položka line-upu, příjemně překvapila. Další z řady britských klubových zpěvaček (Katy B, Jessie Ware) momentálně určujících podobu ostrovního ženského popu. Od svých kolegyň se naživo liší o něco rockovějším soundem. Chvílemi jí však chybí silnější hlas, aby tu kapelu za sebou v rozjetějších pasážích dokázala přezpívat. V klidnější části repertoáru se to úspěšně dařilo.

Foals. Co dodat? Během deseti minut se zpěvák i s kytarou válel po rukách fanoušků. Ochranka nestíhala. Na závěr jí pak utekl prostředkem kotle pár desítek metrů až na úroveň technické věže, čímž dokončil svou misi dostat české publikum na lopatky. Ale o tom všem jste už nejspíše četli i jinde. Podstatné je, že byl dán příslib brzkého návratu.

Karel Gott. Tak tady nemůžu sloužit. Před třetím songem a třetí vtipné hlášce jsem se poroučel.

Trés.B měli proti Mistrovi nelehkou úlohu a z malého zájmu byli očividně zklamáni. Podpořit ve větší míře je přišla alespoň polská komunita. Škoda, protože uklidnit se po Foals právě u nich, bylo vzhledem k lehce podobnému, ale méně frenetickému soundu, nakonec dobré rozhodnutí.

Queens of the Stone Age. Domníval jsem se, že by živě provedený kousek "My God is the Sun" mohl být vrcholem letošního léta. Nestalo se. Chvílemi se koncert hodně vlekl a zachraňovali ho jenom oddaní fanoušci pod pódiem. Z větší vzdálenosti od něj se víc debatilo, než poslouchalo. Že by přece jenom letošní nejpřeceňovanější festivalová kapela?

Modestep byly v poměru očekávání/realita pro mě největším zklamáním. Čekal jsem ideální festivalovou taneční zábavu, ale dostalo se mi přebasovaného zvuku, který už neměl nic společného s jejich žánrovým ukotvením, a další xté stylizace ala Prodigy. Modestep přišel s rockovějším nádechem živého provedení o lehkost původních nahrávek.

Borgore. Cha, tak jeho set byl definicí důvodu, proč je dubstep v této chvíli na dně. Vytažením do světel reflektorů popularity se rozpustil do disco dubstepu, kdy se jediným měřítkem stalo vygradování tracku do následného dunění freneticky přijímaného dětmi, kteří mají pocit vrcholu alternativy.

Škoda, že se neukázaly o chvíli později na Vestax Stage. DJ Taktyk se zde vrátil k jeho začátkům, kdy dubstep lidi z pódia spíše vyháněl. Líně se převalující basy byly výtečným závěrečným rozloučením s festivalem, který má pouze jednu venkovní stage (Freezone vzhledem k umístění nepočítám) a přitom končí už o půl čtvrté, což je mírně řečeno po-div-né.

A na závěr ještě mé oblíbené letošní festivalové téma - vratné kelímky. Možná to byl jenom optický klam, ale nikdy jsem nebyl na festivale, kde bych potkával tak málo lidí s pivem v ruce. Zajímala by mě proto statistika počtu vypitých piv na osobu z loňska a letoška. Nestaly se náhodou vratné kelímky pivní antikoncepcí?
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...