V následujících odstavcích najdete jméno budoucí hvězdy z Německa, odpověď na otázku, jestli Queens of the Stone Age předvedli koncert festivalové sezóny, co jsem viděl z Karla Gotta a dojde i na oblíbené vratné kelímky.
Čtvrteční festivalový den začal mile absurdním představením. Před hlavním nádražím v Hradci Králové rozbila svůj stánek parta performerů s heslem, dle kterého je jejich úkolem dávat lidem štěstí. Ve skupinkách chodili po kolemjdoucích i kolemstojících, aby jim nabízeli květiny s ovocem. S doprovodnou prosbou o finanční podporu. A pak, že si štěstí za peníze nekoupíš. Zábavnost celé situace završovala separátní reklamní dvojice nabízející ovocné pivo. Zdarma. Do toho z přistaveného soundsystému hráli Foals. Vítejte v hostitelském městě Rock for People!
Po dezorientačním pochodu mezi stanovišti - páskovací centrum, pokladna, páskovací centrum, vchod - konečně uvnitř muzice zaslíbeného areálu. Chvíle bloudění se scvrkla na minimum. Ještě, že těch pódií nebylo opravdu deset, jak vyhrožovali. Za branou se kapely ve skutečnosti střídaly na čtyřech, přičemž souběžně hrály nanejvýš dvě.
Showcase Stage v hangáru měla uvnitř příjemný chládek. Přesto, když jsem do něj vcházel poprvé, sedělo více lidí venku před projekční plochou. Blackout Problems z Německa (země původu je součást celého překvapení), kteří zde celý program zahajovali, se stali na dlouhé hodiny tím nejlepším, co bylo o třetím festivalovém dni k vidění i ke slyšení. Zhruba tři stovky diváků s nimi prožívali dojemnej big fucking evropskej sen. A rozhodně byli kapelou, které jsem toho dne jediné věřil slova o nejlepším publiku, nejlepším zážitku.
Začalo to nevinně a jednoduše. Prosbou, aby diváci roztroušení po hangáru přišli blíž pod pódium. Přišli. A s přibývajícím časem jsme jim ochotně plnili i další přání. Sednout na bobek. Rozestoupit do stran a následně pogovat kolo, kolo mlýnský, zpívat refrény pod pódiem i přímo na něm. Mladá trojice za nástroji byla z každé odezvy upřímně potěšená. Smáli se a chodili jeden za druhým, aby se ujistili, že je to pravda.
V půlce představení už to lídr nevydržel a v angličtině se s rozzářenou tváří podělil o příběh kapely, která ještě před rokem seděla doma a snila svůj hudební sen o světové kapele. Pak si rádia všimla jejich singlu "Home". Všechno se změnilo. Blackout Problems začali dostávat pozvánky na festivaly v takové míře, že každý týden mají letos o kšeft postaráno. A není se čemu divit, dodávám já. Výtečně zahraná ostrovní indie směs. Výborný repertoár, ve kterém se střídají tempa. Jistý vokální výkon od obou zpívajících členů. O téhle partě ještě uslyšíme.
Nejspíše se neztratí ani další parta, z téhle nejzáslužnější stejdže. Dánští Dance With Dirt by se sice mohli spíše jmenovat "Zbytečně hlasitě", ale muzikantsky tomu nebylo příliš co vytknout. Horší už to bylo s prezentací. Jejich pozérství však strčila do kapsy česká kapela, která stála na vrcholu černé série mezi čtvrtou a šestou hodinou odpolední, kdy se světácky tvářící RfP proměnil na provinční Benátskou noc. Jen neoriginální české interprety vystřídali ti stejně neoriginální zahraniční.
Hudebně nudný podvečer odstartovali Hactivist, ze kterých jsem na pár minut sběhl k Friska Viljor, až jsem se dostal k již zmiňované domácí akvizici. Z té už jsem zdrhnout neměl sílu. A ono také nebylo kam. Hentai Corporation, dámy a pánové. V programu se o nich píše jako o mladé trash-rocknrollové pětici z Prahy, snažící se zvrátit stereotypní směřování české rockové scény. Neodpustím si laciný vtípek a napíšu, že něco se určitě zvracelo, ale každopádně to bylo nejsměšnější hudební číslo, které jsem kdy zažil. Spojení mrtvého stylu s balíkovským vystupováním frontmana neustále si pokoušejícím navléknout a svléknout košili bylo hodně dada.
Pocit, že horší už to nebude, mě zavedl poprvé na hlavní stage. Tak nevím, ale slyšel někdy předtím dramaturg festivalu Kirila Djaikovskiho živě, než ho pozval? Tahle produkce byla pro největší stánek asi nejhůře zvolenou formou pro splnění úkolu - dáme tam taky trochu balkánu. V podstatě DJ set doplněný o několik živých elementů byl nudnější než Gipsy.cz na poslední desce. Došlo mi, že motem čtvrtečního dne RfP jsou žánry a kapely, které mají své výsluní za sebou. Což potvrdili mnohem později i až příliš předvídatelní Klaxons.
Chloe Howl, hudebně nejsvěžejší položka line-upu, příjemně překvapila. Další z řady britských klubových zpěvaček (Katy B, Jessie Ware) momentálně určujících podobu ostrovního ženského popu. Od svých kolegyň se naživo liší o něco rockovějším soundem. Chvílemi jí však chybí silnější hlas, aby tu kapelu za sebou v rozjetějších pasážích dokázala přezpívat. V klidnější části repertoáru se to úspěšně dařilo.
Foals. Co dodat? Během deseti minut se zpěvák i s kytarou válel po rukách fanoušků. Ochranka nestíhala. Na závěr jí pak utekl prostředkem kotle pár desítek metrů až na úroveň technické věže, čímž dokončil svou misi dostat české publikum na lopatky. Ale o tom všem jste už nejspíše četli i jinde. Podstatné je, že byl dán příslib brzkého návratu.
Karel Gott. Tak tady nemůžu sloužit. Před třetím songem a třetí vtipné hlášce jsem se poroučel.
Trés.B měli proti Mistrovi nelehkou úlohu a z malého zájmu byli očividně zklamáni. Podpořit ve větší míře je přišla alespoň polská komunita. Škoda, protože uklidnit se po Foals právě u nich, bylo vzhledem k lehce podobnému, ale méně frenetickému soundu, nakonec dobré rozhodnutí.
Queens of the Stone Age. Domníval jsem se, že by živě provedený kousek "My God is the Sun" mohl být vrcholem letošního léta. Nestalo se. Chvílemi se koncert hodně vlekl a zachraňovali ho jenom oddaní fanoušci pod pódiem. Z větší vzdálenosti od něj se víc debatilo, než poslouchalo. Že by přece jenom letošní nejpřeceňovanější festivalová kapela?
Modestep byly v poměru očekávání/realita pro mě největším zklamáním. Čekal jsem ideální festivalovou taneční zábavu, ale dostalo se mi přebasovaného zvuku, který už neměl nic společného s jejich žánrovým ukotvením, a další xté stylizace ala Prodigy. Modestep přišel s rockovějším nádechem živého provedení o lehkost původních nahrávek.
Borgore. Cha, tak jeho set byl definicí důvodu, proč je dubstep v této chvíli na dně. Vytažením do světel reflektorů popularity se rozpustil do disco dubstepu, kdy se jediným měřítkem stalo vygradování tracku do následného dunění freneticky přijímaného dětmi, kteří mají pocit vrcholu alternativy.
Škoda, že se neukázaly o chvíli později na Vestax Stage. DJ Taktyk se zde vrátil k jeho začátkům, kdy dubstep lidi z pódia spíše vyháněl. Líně se převalující basy byly výtečným závěrečným rozloučením s festivalem, který má pouze jednu venkovní stage (Freezone vzhledem k umístění nepočítám) a přitom končí už o půl čtvrté, což je mírně řečeno po-div-né.
A na závěr ještě mé oblíbené letošní festivalové téma - vratné kelímky. Možná to byl jenom optický klam, ale nikdy jsem nebyl na festivale, kde bych potkával tak málo lidí s pivem v ruce. Zajímala by mě proto statistika počtu vypitých piv na osobu z loňska a letoška. Nestaly se náhodou vratné kelímky pivní antikoncepcí?