Kieslowski, Kittchen, Zrní. Jejich poslední alba tvoří tři vrcholy trojúhelníku, které když spojíte, vytvoříte ohrádku pro Bratry Orffovy zvolna se dotýkající jednotlivých spojnic. Hudbou i slovy. První dva texty jsou lehkými absurditami bez pointy, další dva jsou pak introvertní cestou do hlavy hrdiny vyrovnávajícího se s vlastními ztrátami vzpomínek, paměti, vztahů. Jiné jsou pouhými nedokončenými skicami vyplňujícími hudbu. Ta má chvíli blíž k folku, jindy k elektronice. Někdy tančí, občas se vleče. A kolem šesté písničky už to začíná být docela nuda. Ta je dána především tím, že Šero nefunguje příliš jako celek, ale právě jen od písničky k písničce. Rozmanitost tříštící atmosféru pozornosti. Spousta dobrých písniček dávající dohromady poněkud nesourodý soundtrack k seriálu, u kterého se střídali režiséři.
Bratři Orffové - Šero ... poslech