Otázka: Jaká slova vás napadají, když slyšíte tuto melodii? Odpověď: Bílé, svátky bílé. Bílé. Osaměle v ní znějí. Za chvíli začne tlouci prsy o sebe, dokud se někdo dívá. Děkujeme, to nám stačí, na shledanou.
Novinka Dana Bárty je svázána marketingovou stuhou s nápisem Hudebně přístupnější. Když jsem poprvé četl legendu o vzniku nahrávky jako o cestě za posluchačem, který doposud v jeho tvorbě tápal, přepadly mě chmury. Proč bořit něco, co funguje? A za jakým účelem? Multiplex místo jednosálového kina? Sex v moři nejistot je skála, kde troskotá má loď.
Poslech "Maratoniky" však ukázal jednu podstatnou věc. Problém s přístupností nikdy tak úplně netkvěl v hudbě, ale slovech, která tady náhle pod úslužnějším zvukovým kabátem ztratila svou imaginativnost, přitažlivost, jedinečnost. Tím vším byla vybavena ve chvíli, kdy se zdálo, že jsou prorostlá s nejednoduchou proměnlivou hudbou. Pocity šifrované v překvapivých obratech zdánlivě nelogicky pospojovaných do textů bez pointy ale přestávají ve chvíli, kdy není potřeba se zároveň soustředit i na melodii, fungovat. Komorní divadelní hra v aréně pro tisíce lidí. Introvert předělaný na extroverta. Výsledkem je po stránce repertoáru zdaleka nejdivnější Bártovo album v jeho diskografii.
Návodem k použití je možná text poslední písně "Opýšemé inaší": Jaké z mých tónů a slov lepší je zapomenout v míru s tím, že přijímám, že doma si sám můžeš zpívat a já před sebou jen se předvádět bych měl? Jako by za náplň "Maratoniky" mohla ztráta víry v přesvědčivost dosavadní cesty. Nedoceněnost její rafinovanosti. To vy jste to tak chtěli, ne já.
"Vzepřel se samolibým notám. Možná hrdý, že sebe podepřel sám, ale bez nich poloviční," na to já s obratným pootočením obratu písně "Romantik lyrik".
Ač se text "Opýšemé inaší" snaží o gentlemanský výsměch rádcům, zbytek desky se jim troufá v jednoduchosti notového zápisu zavděčit. Slova se však občas vzepřou a posluchač se rázem stává účastníkem absurdního dramatu v kulisách masovosti. Osvěta v roce výročí prvního uvedení Zahradní slavnosti. Když se vrátím k přirovnání z úvodu, jako by multiplex převzal dramaturgicky vytříbený program artového kina, na jehož místě vyrostl. Naštván sám na sebe, že mě "Maratonika" nebaví ani při opakovaném poslechu ("Pruhy III" a "Oblaka dobra" jsou čím dál více rozpínavější matičkou Rusí nudy), končím se zvoláním: Toť zrod absurdního písňotvořičství! tuto recenzi. Milost je brána k dětskému hradu.
PS: Album má výborný zvuk. Například zachycení jednotlivých odstínů zpěvákova hlasu chvílemi bere dech. S léty nabral na přitažlivosti. Na posluchačské empatičnosti, dá-li se tohoto slova ve spojitosti s hlasem zneužít. Více se zadírá pod kůží. Už to není jen technicky dokonalý výkon. Radost ale rozdávají i bicí nástroje, které zde znějí v plné škále své rozmanité údernosti.