... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Březen 2014

Cermaque - Rodinné album ... 90%

31. března 2014 v 21:03 | Petr Balada |  recenze cz
Buďme chvíli za romantiky, přátelé. Tahle deska je totiž jako příroda na jaře, kdy z ničeho se vyklube něco. Kdy i ten nejodepsanější keř přes noc obroste nadějí. Podvečerní slunce hází světlem jak gambler kostkama a po zimním tichu se do uší dere celý ptačí orchestr. Všechno se má rádo se vším, a to bez ohledu na následky. Nebo právě kvůli následkům. "Rodinné album" je jedním z nich. Tahle folková kolekce začíná velmi, velmi nenápadně. Zdá se, že půjde o další pomíjivý průvan v hlavě. Jenomže s každou další minutou stoupá podezření na mnohem silnější zážitek, který se vskutku dostaví.

Stejně jako se většina živého na jaře pokrývá novými vrstvami, tak i jednotlivé písničky jsou obkládány dalšími a dalšími hostujícími hudebními nástroji a balí se do zajímavějších a zajímavějších aranží. Když dojdou instrumenty, do kterých se dá fouknout (jak jarní výběr, že?), nastoupí bouráci se strunami. Když se zdá, že folku už bylo dost, přijde song s téměř rockově gradujícím partem na bicí ("Dva vlci"). Jakub Čermák aka Cermaque nazabloudil ani v temném lese písní věnovaným ratolestem nebo natočeným s jejich účastí ("Uspávanka pro Lucinku", "Antoníne"). Vyhnul se citově vyděračským obratům slovním i hudebně tklivým, což už samo o sobě je na metál. Nebál vytáhnout ani lehce provokativní text ("Kokosovej suk").

"Rodinné album" je zkrátka plné překvapivých momentů, čímž se mu daří udržet pozornost od začátku do konce. Funguje i s opakovaným poslechem, který dává posluchači větší možnost vychutnat si rovněž texty. Přiznávám, že některé povedené obraty se mi podařilo zachytit právě až v dalším kole a byl jsem překvapen, jak mi mohly předtím proklouznout. Ale aby té chvály nebylo příliš, jaro znamená také nástup alergií a v jeden z alergenů se může pro někoho proměnit projev zpěváka, který se na rozdíl od předchozího alba "Démon v Paříži" rozhodl nenechat se příliš vláčet při zpěvu emocemi a občas tak zní lehce monotónně. Na druhou stranu, je to pořád lepší, než kdyby zpíval s výrazem neustále pozitivně naladěného mesiáše.

Cermaque - Rodinné album ... spotify / nákup

spotify.kult.mix.playlist spuštěn!

28. března 2014 v 22:05 | Petr Balada |  Spotify
Armáda prvních třinácti tracků je připravena obsadit vaše přístroje a už je nikdy neopustit. Nahrávky oficiálně vydané v posledních dnech, týdnech, měsících. Čerstvé objevy i umělci známí s hlasem i bez. Kousky taneční, rockové, alternativní a všechno mezi tím. Od East India Youth a American Authors přes Jungle, Fatimu až ke Glass Animals nebo The War On Drugs. A ano, na domácí se také dostalo. Nášivky s vlaječkama ale nehledejte. Pod vlivem módy z východu byly odpárány.

spotify.kult.mix.playlist ... plej

Všichni jsme jen uzly v síti

26. března 2014 v 20:16 | Petr Balada |  Slova!
Nestýká se mi po dobách, kdy poplatky za hovor byly závislé na vzdálenosti, ale přece jen to mělo blahodárný efekt v posilování pocitu, že místa lze od sebe navzájem odlišit. Dnes telefonovat někomu přes ulici, nebo z New Yorku do Kalifornie či dokonce do Evropy je úplně totéž. Hovory do těchto míst stojí stejně, protože pro telefon jsou stejná. Každé místo je úplně stejné jako jakékoliv jiné místo. Všechna jsou pouze uzly v síti - a totéž jsme ve stále rostoucí míře i my.

Paul Goldberger : Rozpojený urbanismus (Architektura a veřejný prostor. Zlatý řez Praha 2012)

Alexis Jenni - Francouzské umění válečné

24. března 2014 v 19:43 | Petr Balada |  Literatura
Protože už nevíme, kdo jsme, hodláme se zbavit těch, kteří se nám nepodobají.

Byl jsem naštvanější a naštvanější. S každým dalším přečteným odstavcem, větou, tečkou. Ostatně jako pokaždé, když držím v ruce knížku, u které nechci, aby někdy skončila. Trpím totiž syndromem poslední stránky. Přeji si smrt všech oblíbených hrdinů znamenající bezstarostnost nad jejich dalšími osudy. Nebo alespoň závěrečné odhalení, které mě přinutí přetrhat s nimi citovou vazbu. Čím více hodin s nimi strávím, tím obtížněji je dostávám z hlavy. A "Francouzské umění válečné" má šest set stran.

Rodiče mých kamarádů, přátelé mých rodičů, všichni ti roztomilí dospělí lidé, kteří mě objímali, zvedali ze země, posazovali si mě na kolena, obsluhovali mě u stolu, možná těma samýma rukama stříleli, podřezávali, topili, používali elektrické kleště, jimiž vyrvávaly z mučených křik. … Kam se poděli všichni ti, kteří se naučili dělat tohle? Když jsme konečně přestali válčit, jak jsme se zbavili všech vrahů z naší úplně poslední války? Nezbavili jsme se jich, vrátili se domů.

Román o válce a malování tuší. Kniha, ve které se vedou bitvy zbraněmi, štětcem, myšlenkou. Příběh o státu, národu, kolonii. Dějiny Francie od druhé světové války po nedávnou minulost. Polemické rozepře a glosy o tématech důležitých pro každou zdravou společnost. O otázkách, na které jedni odpovídají slovem a druzí činem. A oba tábory jsou si vědomi, že důvody, proč tyto otázky nyní řeší, mají kořeny v minulosti.

Jde o prostý důsledek násilných období dějin: některá běžně užívaná slova vybuchnou zevnitř, protože je ucpe krevní sraženina, stanou se obětí zástavy významového oběhu.

Při pročítání kulturních rubrik, literárních anket nebo bilančních rozborů občas narazím na stesky po velkém českém románu. Nejsem schopný rozlišit, nakolik jde o nářek fiktivní a nakolik skutečný, neboť přiznávám, že nejsem v současné domácí literární produkci tolik kován jako v té hudební, kde fiktivní témata a výkřiky stále hrají prim, ale pokud bych měl popsat podobu onoho chtěného románu, namířil bych prst na "Francouzské umění válečné".

Potřebujeme především střechu nad hlavou, takovou, aby nespadla, aby nás chránila a abychom se pod ni všichni vešli. Barva zdí nijak nenarušuje pevnost střechy. Střecha jen musí být dost pevná.

Možná by vlastně úplně stačilo ho opsat. Změnit geografické reálie, přizpůsobit historické souvislosti. Pocity z německé okupace, sídlištního boomu, přistěhovalectví, konzumního způsobu života lze ponechat. Pasáže, kde se Francie vyrovnává s minulostí koloniální politiky, především válkou v Alžírsku, by se nahradily odsunem sudetských Němců, cílenou likvidací nejen válečných hrdinů a léty života v komunismu obecně, ztrátou území. Úvahy o únavě některých slov pak rezonují napříč jazyky. Proč nevyužít putovní licence televizních reality show také na knihy?

Také jsem byl malý; a jako mnoho dalších v té době jsem i já bydlel v polici. Lidé se uklízeli do skladů, do velkých regálů ze světlého betonu, do úzkých, vysokých a velice dlouhých domů. … Všichni pobaveně sledovali život na balkonech, ale v hloubi duše odtud toužili utéct. Všichni chtěli zbohatnout tak, aby si mohli koupit nebo postavit vlastní domek a žít sami.

V obecné rovině by to fungovalo. Předchozí citace by po opravě zněla: Všichni si chtěli nakrást tolik, aby si mohli koupit nebo postavit vlastní domek a žít sami. Ale mentalita a historické zkušenosti se přece jen ošálit nedají. Evropa je sice společný prostor, ovšem složený z individuálních kousků krajiny. Nebo, řečeno v souladu s filozofií jedné z postav knihy, Evropa je jenom slovní konstrukt, který jsme si vytvořili, abychom se mohli ohánět vyššími cíli. Alexis Jenni psal svůj román pět let. Snad mezi námi chodí spisovatel, který má už minimálně čtyři roky za sebou a příští Velký knižní čtvrtek představí "České umění zapomnění". A já budu zase naštvanější a naštvanější.

Ale když o něčem neslyšíte, neznamená to, že to zmizí: je to tu a v tichosti to účinkuje, jako zemská přitažlivost.


Alexis Jenni - Francouzské umění válečné. Praha: Argo 2013, překlad Danuše Navrátilová

Vypsaná fiXa - Krásný smutný den ... 65%

23. března 2014 v 18:43 | Petr Balada |  recenze cz
Hudba je láva, která dává mně sílu nesmírnou. ("Kdo se s náma odpoutá")

Útěk k začátkům nebo také snaha udobřit si ty fanoušky, co se od Vypsané fiXy začaly odvracet po vydání desky "Fenomén". Protože jsem z domovského kraje kapely, nevyhnula se mi účast na debatách, která jejich hudební tvář je ta pravá, která jim sedí víc. A jako neměl oficiálního vítěze podobný spor o Tata Bojs, nedočkala se vyhlášení ani tato diskuse. Každý se držel svého názoru a půlitru. "Krásný smutný den" to nezmění.

Hudební základy byly nahrány během pár hodin. Postprodukční zásahy garážovou špínu z kytar nesmetly. Deska se tak dostala mnohem blíž ke koncertnímu zvuku, než předešlé tři řadovky. U rychlejších písniček je to dobře, pomalejší tím naopak trpí. Dobře je to vidět hned na úvodní dvojici skladeb. Odpalovačka "Kdo se s náma odpoutá" má živelnost vodního toku z protržené hráze. Skvělé napojení textu na hudbu. Výborná věc pro live show. A pak přijde "Bubák". Doslova a do písmene. Ve chvíli, kdy v tomhle songu nastoupí sborový zpěv citoslovců, je toho strašení už nějak moc. Přitom i tuhle disciplínu zvládala kapela s grácií, viz "Vše za 39" z alba "Detaily".

Některým písničkám chybí vývoj. Jak začnou, tak skončí. A pokud se houpou v tom samém tempu čtyři minuty, začne to být v polovině už trochu nuda. Naštěstí jsou tu ještě texty. V konstantní kvalitě, bez přídomku průměrnosti. Jen zkrátka protentokrát postrádají zajímavější doprovod, což zamrzí například u skvostného kousku inspirovaného prezidentskou volbou "Zapadá hipík". Ale jak již bylo řečeno, ve chvíli, kdy Vypsaná fiXa hlásí návrat k hudebně punkovějším začátkům, není co vytknout. Proto vyhlašuju za nejlepší song desky "Karma je Mike Tyson". A už teď se těším na tu příští debatu.


Vypsaná fiXa - Krásný smutný den ... download za libovolný příspěvek / CD, LP / spotify
12 zastavení jara : Márdiho postupně zveřejňovaný komentář k albu

Ohm Square - A Curious Place Between Souls And Atoms ... 55% (poslechový graf)

19. března 2014 v 19:59 | Petr Balada |  (poslechový graf)





















Ohm Square - A Curious Place Between Souls And Atoms ... LP/CD/poslech/spotify

Radůza - Gaia ... 70%

17. března 2014 v 20:28 | Petr Balada |  recenze cz
Je v prostoru prostor, v něm je náš vesmír, v něm planeta Země, na ní člověk, v člověku srdce a v srdci Bůh. A v Bohu je prostor, v něm je náš vesmír, v něm planeta Země, na ní člověk, v člověku srdce a v srdci Bůh.
("Babylónská věž")

Básnířka pocitů je zpátky. Teskná a melancholická tak, až uši pláčou. Jako by na ni dolehla tíha světa a ona touží ztracenou lehkost vybojovat zpět. A tak zpívá písně o strachu, odvaze, vykoupení. Album "Gaia" je jako válečný román, kde se všechny bitvy odehrávají až po poslední větě, kterou by klidně mohl být slogan jedné z písní: "Tenhle svět není jen pro silný".

Když si přibere cizí jazyk (Gaia), hosta (Aneta Langerová v "Babylónské věži") či smyčcový kvartet ("Tenkrát v ráji"), pohybuje se Radůza na novince nebezpečně blízko kýči. Ale protože i skrze takové písně leccos sděluje, nelze je považovat za mazlavě lepkavé či otravně vtíravé. To už je oprávněnější vznést námitku na nedodržení koncepce. Ovšem paradoxně, ve chvílích, kdy se od svého alter ega dávné filozofující válečnice odchýlí a dojde na obyčejnost života ("Poslední cestující"), je ke slyšení autorsky silnější (uvěřitelnější) Radůza. Stejně platí, že čím střídmější doprovod, tím více strhujícím se poslech stává. Jednoduchost účinnější bojovného ryku.

"Gaia" přináší odlišný pohled na písničkářku, která na svých nahrávkách umně klouzala od žánru k žánru, od nálady k náladě. Jako by pod ní tentokrát led definitivně roztál. A ztráta pevné půdy pod nohama dokáže dělat s člověkem doposud nepoznané věci. Patří mezi ně i nutnost vyrovnat se se strachem, že se už nikdy pod nohy vrátit nemusí. Ale žádnou paniku, tenhle svět není jen pro silný.

Radůza - Gaia ... spotify/nákup

Johannes Benz - One Way Road ... 60%

16. března 2014 v 12:48 | Petr Balada |  recenze cz
Poetika nekonečných cest, osamělých odpočívadel a do tmy blikajících motorestů v jemném benzinovém oparu. Alegorie života se silnými melodiemi moderního písničkářství přitahuje posluchače podmanivou atmosférou. Johannes Benz vydává debutové album s názvem One way road na nové vydavatelské značce Tranzistor.

Po Nylon Jail další jméno, které se snaží u domácích prosadit s americkou hudební tradicí. Ani Johannes Benz sice neservíruje čistou country, ale výrazově se k ní dostává blíž. Odlišuje se větším důrazem na klasickou písničkovou formu. Zvláště rychlejší songy v úvodu alba pak mají až nečekaně podmanivý účinek vzpouzející se malým klubovým sálům. Bohužel, v okamžiku, kdy dozní poslední ze série "Big Truck", "Stop" a "Far Far", atmosféra se o pár levelů propadá. Pomalejší tempo odhaluje slabiny školní angličtiny. Skladby údajně inspirované nekonečnými dálnicemi vedoucími napříč Spojenými státy se najednou zdají být napsané po třech hodinách rezignace v koloně na D1. Z klimbání za volantem pomáhají probírat už jen dva kousky. A každý trochu jiným způsobem. "Lover" vnucenou žánrovou aranží (Bože, jak výborně by zněl v sílící hradbě kytar) a "God" upozorněním na Jana Foukala jako na slibného zpěváka, který by měl ale příště zkusit raději mateřštinu. Johannes Benz vstoupil na scénu slabším albem než Nylon Jail, ale dovedu si představit, že s další nahrávkou to klidně může být jinak.

Johannes Benz - One Way Road ... nákup / poslech

The Finally - Big Love In a Small Town ... 85%

10. března 2014 v 20:26 | Petr Balada |  recenze cz
Finally jsou jako průsečík The Jesus And Marry Chain nebo The Raveonettes a tak trochu evokujou starou shoegazeovou vlnu. Střídání mužskýho a ženskýho vokálu, kterej jen tiše doplňuje jednoduchou hutnou basu, přesný bicí a něžnou kytaru…

Řečeno v souladu s názvem alba, tohle je velká láska na malém městě. I když v mém případě spíše na malé vesnici. Ovšem místo poslechu nerozhoduje. Debut uskupení The Finally lze konzumovat, kdekoliv se vám zachce. Výsledný dojem zůstane týž. Budete si ho pamatovat. A možná mu propadnete jako první lásce. Nekriticky a sobecky. Trhliny odhalíte časem. Přesto bych si dovolil předpovědět, že kroutit hlavou nad svou slabostí po pár týdnech nebudete.

Titulní pecka otevírá svět The Finally intenzivně, přesvědčivě, propracovaně. Což lze v podstatě tvrdit o celé první polovině desky. A čím syrovější zvuk vychází z beden, tím pro ni lépe. Duo písniček "What's in your head" a "I need to know" díky němu patří k vrcholu celé nahrávky. Pro první ze jmenovaných se podařilo za mikrofon zlanařit Václava Havelku. Musím říct, že slyšet tenhle song samostatně, ptal bych se, jakýpak ženský hlas vzali Please The Trees na hostovačku. Ostatně na jejich desce by obstálo vícero kousků, ale tam, kde parta Václava Havelky potřebuje pět minut a více, si The Finally vystačí s tříminutovým cvičením okolo tak chytlavého riffu, že se posluchač diví, jak to, že už na něj někdo dávno nepřišel ("Get Back", "Pink Glasses").

Intenzita "Big Love In a Small Town" nebere při seznamovacím poslechu konce. Díky krátké stopáži většiny položek na tracklistu má album velmi rychlý průběh. Rozostření hranic mezi jednotlivými skladbami pomáhá celku. Souvislý tok pak vykresluje hudební tvář kapely, se kterou je pro posluchače mnohem snazší se identifikovat a najít odpověď na otázku, co jsou vlastně The Finally zač. To by mělo být ostatně samozřejmostí každého debutu. Ale není. Proto je dobré, si to připomenout.

Škoda ojedinělého experimentu schovaného až na samotný závěr desky. Podobných hudebních vylomenin bych zejména při opakovaném poslechu uvítal více. Chytlavost se vyčerpá a dál toho příliš co brát není. Tam, kde právě například Please The Trees nabízejí možnost vnoření se do jejich kompozic opakovaně, je u The Finally problém nacházet stále něco nového. Naštěstí se silný repertoár před zahozením po jednom přehrání umí ubránit. Jen to chce odstup. Jako od první lásky. A pak si to dát znovu a znovu a znovu.

The Finally - Big Love In a Small Town ...poslech+nákup / poslech


Track Tip : dalekko - Nechoďte ještě spát

4. března 2014 v 20:13 | Petr Balada |  TrackTip
Před rokem jsem zde recenzoval eponymní EP projektu dalekko. Výsledné hodnocení dosáhlo průměrné hodnoty. Tehdy to odnesla především skladba "Moře, už brzy", ve které se pěvecky snažil marně prosadit Pavel Sajner. Rok se ale s rokem sešel a já s potěšením řadím novinkovou skladbu pod rubriku Track Tip. Zpěv si zde výborně sedl s nepřeslechnutelně hitovým hudebním podkladem. Pavel Sajer se hrdinsky vzepřel svému výrazu muže omylem procházejícího kolem mikrofonu a svůj projev přizpůsobil textu, jenž vůbec nezní hloupě. Naopak odehrávající se na pozadí tmy zabalený ve starý dece a při rozsvícených světlech dobře zapadá do drážek hledání smyslu bytí svého i světa, které za poslední dobu vyryli Umakart, Kittchen, Zrní či Houpací koně. Dobrá práce!

dalekko - Nechoďte ještě spát ... poslech
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...