Poslouchala jsem poslední desku Vaška Neckáře, která úžasně drží pohromadě a je strašně zvláštní, protože pro něj je typická i netypická. Svou typickou i netypickou desku má Hana Zagorová už dávno za sebou. Vydala ji v roce 1991, jmenovala se "Rozhovor v tichu" a s každým dalším jejím následovníkem se ukazuje, o jak výjimečnou záležitost šlo. Kolem aktuálního "Vyznání" se nicméně vynořovaly nesmělé upoutávky, které jakoby naznačovaly, že cosi netypického vzniká.
Na pravou míru je uvedla sama interpretka v rozhovoru s Honzou Vedralem pro MF Dnes/iDnes, ze kterého pochází i úvodní citace. Hana Zagorová v něm líčí, jak v rozhozené síti po písničkách od generačně mladších a stylově odlišných autorů uvízly tři kousky, přičemž na album se dostala jediná - "Bleriot". A právě od ní je možná nejlépe se v recenzi odrazit.
Hudbu složil Jiří Hradil (Tata Bojs) a text Márdi (Vypsaná fixa), což je velmi zajímavá kombinace. K ní se ovšem musí přiřadit ještě jméno Daniel Hádl, který měl na starosti produkci celého alba a právě v tom, jak se jí zhostil, tkví problém nejen s "Bleriot". Jiří Hradil složil příjemně nervní, nejednoznačně popový song, Márdi k němu dodal vkusná slova s nadhledem jemu vlastním. Mohl z toho být příjemný indie popový kousek, ale překvapení se nekoná. Jen obroušené hrany a změkčení všeho, co by zavánělo netypickostí.
Písničku se nepodařilo zabít úplně. "Bleriot" spolu s úvodní trojící skladeb patří do té povedenější části desky. Z té rozhodně stojí za zmínku "Náš Rubikon" s vynikajícím textem Václava Kopty (…Nech mě odeznít / Jak hudbu z výtahu / Když Krále čas je vzít / Je Dáma na tahu / Tak nech mě odejít / Už dávno hoří most / Vždyť podle tebe cit / Je přece pitomost …). Oproti tomu pak stojí jiný jeho text "První", kdy se zdá, že nemohl být snad ani nasán stejným člověkem (...Nesmělá zvídavá bolavá bývá první láska / Uhání v sedle čas bičem práská / Jednou sám poznáš co je prohraná sázka…).
Už jsem naťukl produkci Daniela Hádla. Připadá mi zbytečně konzervativní. Nepochybuji, že je výsledkem dohody s interpretkou, ale opravdu je zapotřebí téměř všude cpát zvuk smyčců? Proč se gradující "První" nenechá vybuchnout, ale nakonec spadne zase dolů? Proč, vzhledem k charakteru písně "Už nemám křídla" dobrý dramatický tah s vokálem a capella nebyl použit až na její samotný závěr, aby mohl doznít do ticha pauzy před následující skladbou? A nenadužívá zpěvačka na desce exprese ve výrazu?
Hana Zagorová nepočítá se speciálním turné k "Vyznání". Do svých koncertů zařadí jen pár písniček. A i kdyby nezařadila žádnou, jejímu stálému publiku, které dokáže opakovaně vyprodávat sál Lucerny, by to nevadilo. Možná i při tomto vědomí stálo za to riskovat a svěřit album plně do rukou producentovi, který by stejně jako se to stalo v případě Václava Neckáře, dokázal na nahrávce skloubit typickou i netypickou tvář interpreta, od kterého jsme se navykli už nic zásadního nečekat. "Vyznání" v tomto zůstalo zakrněné někde ve fázi záměru.