Jakou šanci mají domácí kapely prosadit se v zahraničí? Pomalu se rozjíždí festivalová sezóna. Příležitost vidět a slyšet naživo jména, která sem přijíždějí vůbec poprvé. A nezřídka jména, pro která je to první festivalová sezóna vůbec. O kolika našich hudebních zástupcích víte, že mají před sebou podobnou zkušenost za hranicemi?
Dlouhodobě tu funguje mýtus, že nejdůležitější je zpívat v angličtině. Jak ale potvrzuje úspěch kapely Čankišou či projektu Dva, dá se jazyk, kterým se prezentujete na pódiích považovat za pouhý bonus. Polovina dua Dva Bára Kratochvílová ve výborném rozhovoru s Pavlem Turkem pro sedmnácté vydání Respektu k tomu říká "Klíč pro přijetí na Zapádě podle mého není v jazyku. Musí to stát na hudbě."
Své o tom ví i Jana Kirschner, která se snažila rozjet kariéru v Londýně, aby nakonec slavila úspěch ve World Music Chart Europe s albem nazpívaným ve slovenštině (šesté místo pro "Moruša: Biela" za měsíc březen). Mimochodem ve stejném žebříčku, konkrétně ve výročním vydání za rok dva třináct, se na jedenaosmdesáté příčce umístilo album "Milokraj" od Marty Töpferové & Tomáše Lišky a na sto devadesáté čtvrté "FRAGMENTS I-XII" od Ivy Bittové.
Dobře zabydlení jsou na evropské scéně také Champion Sound, kteří dostávají pozvánky na ty nejprestižnější žánrové akce, aniž by k tomu potřebovali někoho za mikrofonem. Již zmínění Dva odehráli v březnu koncert na proslulém showcase festivalu SXSW v americkém Austinu a v rámci Heart of Texas ROCKFEST, který je jeho neoficiální součástí probíhající ve stejném termínu, se představili Please The Trees.
"SXSW je obrovská akce, kapely tam hrají na každém rohu a člověk se velmi snadno začne cítit bezvýznamně jako jehla v kupce sena. Jedním koncertem nic neprorazíte, to trvá roky a je to cosi jako vyhrát v ruletě. Je dobré nemít vysoké nároky."
(Bára Kratochvílová; Respekt 17/2014)
Možnosti tu jsou. Proto se také úvodní otázka neptá, zda vůbec nějaká šance existuje. V posledních měsících zažíváme invazi zahraničních producentů. Takřka v přímém přenosu můžeme sledovat cestu za anglofonními vavříny Alberta Černého nebo Celeste Buckingham. Ale také oni nemají bez dobře napsané písničky šanci. Bez ní jsou jen součástí přeplněné čekárny na mezinárodní slávu. I když v jednom mají přece jenom navrch. Neposedávají v koutě, neobtěžují ostatní svými stížnostmi na nepřízeň osudu. Stojí u dveří, navzdory výstražným nápisům na ně vytrvale ťukají a mají připravenou nohu, kdyby se otevřely.
Někteří okupují dveře, jiní to zkouší přes hraní na ulici, další spoléhají na sociální sítě. Charlie Straight svého času spoléhali na své fanoušky, že jim pomůžou k hraní na Glastonbury. Když to vezmu kolem a kolem, je v podstatě jedno, zda jste u nás nezávislý hudebník nebo mediální hvězdička. Hraniční čárou se rozdíl smaže. O to zábavnější podívanou pokusy prorazit venku jsou. I když ti nezávislí mají přeci jenom výhodu, odmítání je do kolen jen tak nesrazí. Proto jsou nakonec také úspěšnější. DVA si zahrají v červnu na německém Fusion Festivalu.