Duše, která byla prozatím jenom píchlá, definitivně splaskla. Z ambiciózního projektu "Noc" / "Den" zbylo řemeslně dokonale poskládané prázdno. Leccos napověděla již jeho první část připomínající spíše noc strávenou při umělém osvětlení v akváriu, než hudební bedekr po tmavých zákoutích ulic a duše. A ve stejném duchu se nese i "Den" kapitulující i nad zbytkem původní ideje. Opravdu lze desku, na které jsou tři soundtrackové písničky ze dvou různých filmů, považovat za konceptuální nahrávku?
Tvorba Michala Hrůzy je od dob Ready Kirken stále stejná. Jaroslav Dietl české písničky, kterou máme rádi, také tentokrát nenabízí nic víc, než tradičně vystavené skladby s výraznou melodickou linkou, jež si pobrukujete už ve chvíli, kdy ji slyšíte poprvé. Nezatěžuje je složitými aranžerskými finesami. Neriskuje. Odtržený od aktuálního hudebního světa servíruje nahrávku, která mohla stejně dobře vyjít už před deseti lety.
Michal Hrůza nenutí posluchače přemýšlet nad textem. Příliš nad ním při psaní zřejmě nedumá ani on sám, protože jinak by mu nemohly vycházet z úst dlouhé samohlásky v místech, kde žádné nejsou (např. "Světozor", "Sněhulák"). A protože do zpěvu dává přesně tolik emocí, jako Bruce Willis do hraní, dovoluji si považovat "Den", ani ne tak za autorskou hudební výpověď, jako za další nudný mainstream na objednávku rádií pomáhající konzervovat domácí poprockovou nenápaditost. Tahle duše půjde nafouknout jen stěží.