Konečně jsme se dočkali. Po kontaktních čočkách přicházíme s artiklem, kterým opět ohromíme svět: Senior pop! Ale teď vážně, každým dnem očekávám vystoupení Ondřeje Brzobohatého s prohlášením, že album "Identity" je fór. Nejspíše výsledek sázky s družinou Nightwork, že dokáže udělat hloupou desku navážno a projde mu to. Do té doby ovšem musím trvat na výsledném hodnocení.
"Identity" se zdají být zajímavou deskou přesně sedm vteřin chytlavě pulsující rytmiky titulní písně. Pak zahaleká podpůrný vokální sbor, aby se s poslední písní ukázalo, že přesně v ten moment zemřela i naděje. Ondřej Brzobohatý nemá výrazný, silný hlas. Což by nevadilo, neboť světový pop je plný nudných hlasů, ale důvod, proč je přesto posloucháme, tady chybí. Producent, který by tomu dal šťávu.
Například písnička "Správci osudů", která má nejspíše za cíl dokázat, že i u nás umíme složit cosi jako "Get Lucky", by se jejím vzorem nikdy stát nemohla právě proto, v jak nezajímavé úpravě byla na album vpuštěna. A místo, aby se v refrénu "Jíst, meditovat, milovat" pořádně rozparádily dechy, jsou k mikrofonu opět vpuštěni halekači a i tahle věc sklouzne mezi ostatní do nejspodnějšího patra márnice. Mimochodem přístup do něj zajišťuje nákladní výtah, ve kterém zní "Markýza andělů", a to je panečku teprve jízda!
Je smutné, když se z desky mediálně prodávané bezmála jako mix Justina Timberlakea a Jamieho Culluma vyklube nahrávka připomínající spíše koláž Arnošta Pátka a Davida Deyla. Stejně jako u Davida Deyla ani u Ondřeje Brzobohatého nepochybuji o jeho hudebním nadání. Jen ten vlastní repertoár mi ve výsledku přijde trochu mimo. Ovšem, protože každým dnem očekávám přiznání zmíněné v úvodu, můžu svůj závěr ještě přehodnotit. A rád.