Tahle deska je soundtrack pro rozervané romantiky, kteří cestou domů z posledního dílu "Svítání" přemýšlí, jestli se dát k vlkodlakům nebo upírům.
Citace z recenze na předchozí opus Republic of Two záměrně uvozuje recenzi novou. Rozdíl mezi oběma deskami je totiž podobně markantní jako v případě The Prostitutes, které jsem před dvěma lety poslal ze šedesátky rovnou na stovku. Republic of Two startují z ještě horší známky. Ve světle novinky jsem se dokonce k "The End of War" vrátil. Hodnocení bych neměnil. Ale díky tomuto oživení minulosti, mě "Silent Disco" bere ještě více.
Přitom nejde o žádnou revoluci. Začátek alba vlastně navazuje na předchozí materiál. A i když jsem výrazně zpozorněl až od čtvrté položky, už s první nebylo možné přeslechnout, jak dobře nahrávka zní. Zdá se mně mnohem lépe vyladěná po zvukové stránce. Je vzdušnější, má uvolněnější atmosféru a v aranžích je vynalézavější. Ubylo melancholických táborových kytar. Křečovitá jímavost ve zpěvu ustoupila většímu podílu civilnosti. Rázem i do dvojhlasu pronikl jiný feeling.
Vzorovým reprezentantem všech těch posunů a změn je písnička "Needle in the Hay". Dovolím si tvrdit, že jde o majstrštyk, jaký Republic of Two ještě ve své kariéře nenahráli. "Silent Disco" ale není albem jednoho hitu. S titulní věcí se překulí do druhé poloviny, kde pro slabé místo místo není. Skvěle podaná "What If", atmosférická "Trust" i rozlučková "Sleepers" jsou písničky, ke kterým se dá vracet opakovaně. Republic of Two na své novince zkrátka odvedli velmi dobrou práci. A zrají jako víno.