Hop a je tu pop. Vybaven znalostí singlu "Pořád jen to svoje" a článku o mimořádnosti tracku "Město, co spí" jsem se pustil do poslechu desky, která boduje svou nevyrovnaností. Jakoby "O duši" bylo dílem člověka žijícího mezi dvěma světy. V tom jednom je Lipo namachrovaným popovým odpadlíkem z boybandu, v druhém ukřivděným hip hoperem toužícím po uznání.
A tak zatímco ve výše zmíněném singlu říká, že rap je moc cenné médium, po zbytek alba z něj nevypadne sdělení hlubší, než že drogy jsou špatné a láska je nejvíc. Ovšem abych mu falešně nekřivdil, v jednom momentu se doopravdy hrubě odváže, když procítěně pronese, že válka je děvka ("Poslední údolí") v tracku věnovaném hádejte čemu ... ano, vztahům. Ale možná se jedná o skrytě skrytý protiválečný protestsong.
Jestliže se o textech dá říci, že pro svou nenáročnost mají blízko k popu, hudba vztah k tomuto žánru už jenom stvrzuje. Činí tak ale mnohem sympatičtějším způsobem. Ve svých nejlepších chvílích nabízí progresivní produkci ve stylu zahraničních nahrávek mainstreamových interpretů, kteří si najímají producenty mající za úkol zastřít tu absenci hlasu, tu abstinenci myšlenek. "O duši" zdobí dva takovéto momenty.
"Město, co spí" je po produkční stránce skutečně silnou záležitostí přesahující rámec desky. Nevadil by mi ani v dvojnásobné délce. Děje se v něm toho totiž tolik, že čtyři minuty se jeví být krutým žertem střihače. Líbil se mi minimalistický začátek, kdy Lipo startuje pouze za doprovodu akordeonu. S povděkem jsem kvitoval zlámanou pasáž i neokázalé začlenění operního hlasu. Druhou hudební položkou, která mně zvedla náladu, byl "Sen" nenápadně vtahující do hry zvuk dechových nástrojů. Škoda jen té abstinence myšlenek.
Dlouho jsem se při poslechu alba nenasmál tolik jako tady u šílenosti s názvem "Všechno má svůj čas", tracku vyšperkovaného dětským sborem. Vážně smrťák. Pokud vám předcházející dvě věty připadají povědomé, máte pravdu. Použil jsem je už v souvislosti se skladbou "LaFamilia" z desky "Molo" od dua Paulie Garand & Kenny Rough. Snad už někdo ze skutečně hip hopové crew rozepsal rým o tom, že český pop hop se rozhodl dokončit to, co Kulínský rozdělal.
Ani další hosté nedodávají desce potřebné osvěžení. Pozvané dámy povětšinou Lipo odsoudil k předvídatelným komparsním rolím v refrénu. Je tak v podstatě jedno, jestli si nechává přihrávat od Terezy Černochové ("Plameny") nebo mu druhé housle dělá Terezie Kovalová ("Hlubiny").
"O duši" se rozjíždí jako velkolepá hudební atrakce a končí jako sobotní zábava na letním parketu, kde si místní kapela hraje na přespolní. A jen díky přepálenému začátku se dá ta druhá polovina vydržet až do konce, které přináší posluchači poznání, že i člověk, o kterým se říká, že prej čte až zbytečně moc knih ("Pořád jen to svoje") vlastně nemá co říct.