Publikum houstlo. Vcucávalo do sebe desítky a stovky nově příchozích, aniž by mu to způsobovalo trávicí potíže. Každý kousek doposud volného prostoru se změnil na noční můru klaustrofobikovu. V tu chvíli na pódiu štěstím explodující Seasick Steve opustil definitivně svoji židli a s kytarou laškoval se stejnou odzbrojující profesionalitou jako s mladou slečnou, kterou si nechal od ochranky vytáhnout z kotle pod sebou o několik minut dříve.
To jiná slečna postávající za mými zády sotva pár vteřin poznamenala, co že je to za dědu v lacláčích, a že by už tedy měl končit, protože na něj rozhodně nepřišla. Následovalo ještě pár poznámek pro pobavení kamarádů, když při nekonečném sólu posledního rozloučení bluesového génia náhle i ona obdivně pronesla, jak si to teda dává a z překvapení, že celý ten kravál měl na svědomí jenom se svým spoluhráčem za bubny, dokonce i zatleskala. Jistě nejen kvůli ní (a láhvi, ze které celou dobu usrkával) nakonec Seasick Steve klečel před publikem na kolenou a přál si, aby mohl ještě zahrát.
Sotva však skončilo jedno šílenství, započalo další. Mistra kytary neprodleně vystřídal mistr hokejky. Dva zdánlivě protichůdné světy se propojily. Poté, co hokejoví příznivci byli nuceni vyslechnout si chvilku blues, fanouškům tohoto hudebního žánru nezbývalo než setrvat na svém místě i po příchodu pořízka, který na nic hrát nemínil, ačkoliv to vypadalo, že si po vzoru Vrbovských víťazov přinesl inovativní dechový nástroj. Ale o tom, že ani držiteli Stanley Cupu neprojde u na pohár natěšeného publika všechno, se místní rodák Marián Gáborík přesvědčil v okamžiku, kdy ve vší nevinnosti prohlásil, že je na Pohodě poprvé. V tu chvíli se ozval pískot, který utnulo až jeho ujištění, že se rozhodně vrátí. Takový milý zdejší rituál.
Seasick Steve se vrátí už za pár hodin. Ve čtvrtek zahraje na Colours a jistě nebudou v hledišti chybět ani čerství majitelé zelených textilních pásků s bábetkami. A možná se mezi nimi najdou i fanoušci hokeje, kteří poprvé slyšeli dědu v lacláčích vlastně omylem.